Zlomový
okamžik pro Zuzanu Habáňovou přišel ve třiceti letech. Večer se dívala na
televizi a před očima se jí rozlila krvavá řeka. Praskla jí cévka v oku. Na
levé oko oslepla úplně. Na pravé oko vidí z patnácti procent. Od dětství navíc
trpí cukrovkou a denně si musí hlídat inzulin. Ze začátku se uzavřela před
světem, s nikým se nevídala a nikam nechodila. Nemoc jí změnila život. Psala si
seznam lidí, které pozve na vlastní pohřeb. Později ale znovu našla chuť do
života i zdroj životního optimismu – cestování. Navštívila více než čtyřicet
zemí a za svou bílou hůlku už se dávno přestala stydět. Ráda s ní jezdí i po
Česku.
Na co jste v
naší zemi pyšná?
V horách je
obecně platný zvyk, že se lidé na potkání pozdraví. A v Česku, oproti jiným
zemím, se to obzvlášť dodržuje. Z té lidské slušnosti mám pokaždé radost.
A i přes to,
že se na českou povahu často nadává, lidé tu jsou hrozně ochotní, denně mi
pomůže tolik lidí. Za to jsem vděčná.
Máte prochozené české hory?
Já neujdu
nějaké vysokohorské túry, ale miluji zvlněnou krajinu, kde jsou louky, ovečky a
krásné scenerie. Jako malá jsem jezdila s rodiči často do Krkonoš. Když jsem se
tam teď nedávno vrátila, bylo to úplně jiné. Všechno je mnohem modernější a
původní krajina pomalu zaniká.
Ale třeba na Sněžce jsem nikdy nebyla. To je na mě až moc mainstream. (smích)
Vzpomenete
si na nějaký nevšední zážitek, který se vám stal při cestách po Česku?
Když chodím
po horách, spousta lidí si myslí, že má bílá hůlka je treková. To mě vždycky
pobaví.
Máte nějaké tajné místo, kam ráda
chodíte?
U mě v
Posázaví mám mnoho zajímavých okruhů, které zná málokdo, například krásná
stezka z Čerčan, která vede až na Konopiště.
Překvapilo vás nějaké místo v Česku
svou jedinečností?
Rozhodně
České středohoří. Připadala jsem si jako Alenka v říši divů. Nejvíce mě
uchvátily vyhaslé sopky, které tam najdete hned na několika místech.
Dechberoucí krajina a mnoho neuvěřitelných útvarů, které vznikly právě díky
dávné sopečné činnosti. České středohoří by se dalo považovat za místo, od
kterého nic moc nečekáte, ale pak vás naprosto pohltí. Navíc tam není turismus
jako třeba na Šumavě a to mi vyhovuje.
Která frekventovaná místa stojí za
to navštívit i přes masový turismus?
Na taková
místa je ideální doba právě teď, dokud se u nás masový turismus nerozjede opět
v plné míře. Před pár týdny jsem se byla podívat v Praze, seděla jsem kousek od
Karlova mostu v kavárně, a jak bylo ještě zamračené počasí, připadala mi Praha
neskutečně smutná, ale bylo to působivé.
Pak mám moc ráda Šumavu, i když tam jezdí všichni, mám tam oblíbený kemp Antýgl. Šumavská Tříjezerní slať, Černé jezero a Boubín jsou krásná místa. Dále určitě stojí za návštěvu například Kutná Hora, Český ráj nebo Karlštejn či Konopiště.
Všimla jste si nějakého rozdílu mezi
tím, jak se k vám chovají lidé u nás a v zahraničí?
V zahraničí,
především na Východě, mě automaticky berou jako bílou bohatou turistku. Což s
mým malým bytem a invalidním důchodem opravdu tak není. Ale lidé pomáhají všude
na světě. A ty, co ne, se snažím nevnímat. Ráda také bořím různé předsudky,
často mi ze schodů pomůže místo chlapa v obleku třeba bezdomovec.
A co se týče
různých uzpůsobení pro nevidomé?
Musím říct,
že například v Turecku, okolo moderního města Izmir, toho mají pro nevidomé
opravdu hodně. Kromě toho, že jsem měla hodně slev a výhod, jsem ocenila
vedoucí pruhy pro nevidomé. Jinak si ale myslím, že Česká republika má tyhle
věci dobře vymyšlené a lidé by si toho měli vážit. Zdravotnictví je u nás
neuvěřitelně levné a myslím si, že Česko patří mezi země s jedním z nejlepších
sociálních zabezpečení na světě.
Často cestujete sama na vlastní
pěst. Nebojíte se?
Teď už
cestuji nejčastěji s přítelem. Ale dřív jsem sama cestovala poměrně dost, navíc
si trasu plánuji ráda sama. Baví mě danou zemi prozkoumávat předem.
Vytvořím si
tak o dané destinaci určitou představu. Jakožto žena se snažím nevyskytovat na
opuštěných místech, ale to je asi základ pro všechny ženy, nejen pro nevidomou,
jako jsem já.
| Tipy na výlety bez bariér |
| Agentura CzechTourism zveřejnila 42 tipů na bezbariérové výlety po celém Česku. Turisticky atraktivní místa přístupná pro vozíčkáře, nevidomé nebo neslyšící turisty zahrnují jak zámky, muzea nebo zahrady, tak i populární stezky v korunách stromů.
„Největší radost mám z nově postavených rozhleden a stezek korunami stromů. Nejen pro jedinečný kontakt s přírodou, ale i proto, že jsou od začátku projektované jako bezbariérové. Můžu tam vyrazit kdykoli bez plánování a nemusím řešit, zda se tam s vozíkem dostanu. Prostě vím, že to bude super,“ řekl Jiří Čeloud, instruktor nácviku soběstačnosti Centra Paraple. Jan Wirth, zakladatel startupu DeafTravel, zdůrazňuje, že pro neslyšící osoby je důležité zajistit u památek textový zdroj a ideálně i překlad do znakové řeči, protože spektrum sluchového postižení je široké a každý má tím pádem trochu jiné potřeby. |
Na co si musíte během svých cest
dávat primárně pozor?
Na tmu. Když
se setmí, tak nevidím opravdu vůbec nic. Takže si musím dávat pozor na čas, ale
za těch patnáct let už jsem si na to zvykla a vím, co a kdy si můžu dovolit. A
když by se náhodou stalo, že bych někde zůstala sama po tmě, tak věřím, že by
mě někdo určitě navedl.
Co si z cest odnášíte jako největší
zážitek, když to není zrakový vjem?
Abyste měli
představu, jak vidím, představte si třeba pohled skrze akvárium. Když jsem v
klidu a nikam nespěchám, tak vidím mnohem lépe, než když se někam potřebuji
dostat rychle. Také samozřejmě nevidím žádné detaily, nerozeznávám lidi a vidím
rozmazaně bez periferního vidění. Ale i tak jsou pro mě největším zážitkem
lidé. Miluji lidské příběhy, rozhovory se zajímavými lidmi.
Například
jediné, co si z Jizerských hor pamatuji, je vtipný pán, který nás ubytovával.
Vždycky je to o lidech. Až poté, co jsem téměř ztratila zrak, jsem zjistila,
jak je svět neuvěřitelně barevný.
Jaké máte zkušenosti se stopováním?
Když jsem chodila na vysokou školu, bylo stopování normální. Teď už tolik populární, dle mého názoru, není. Ale občas, když se nemám jak dostat na určité místo, tak stop využiji, ale není to už tak často jako zamlada. Určitě na stopování při cestování nespoléhám. Navíc jakožto žena mám ze stopování respekt, nechci zažít žádný negativní zážitek.
Finance čerpáte pouze z invalidního
důchodu. Jak zvládáte šetřit na cesty?
Přivydělávám
si přednáškami o cestování, nemám děti, mám malý byt, nemám auto. Jsem navíc
dost spořivý člověk, takže si měsíčně dokážu odložit dost peněz. Taky kupuji
nejlevnější letenky, nejezdím s cestovními kancelářemi a tím dokážu rozpočet
stáhnout někdy i na polovinu normální ceny.
Při svých cestách jste využívala i
couchsurfing, tedy sociální síť, která nabízí bezplatné ubytování založené
pouze na domluvě a důvěře. Na oplátku jste ubytování „zdarma“ poskytovala i vy
sama. Jaké jsou vaše zkušenosti?
Couchsurfing
jsem poskytovala tehdy u mě v Čerčanech. Ubytované jsem pak velice ráda
provázela po těch známějších městech, jako je právě Kutná Hora, ale zavítali
jsme třeba i do Českého ráje či Posázaví. S jedním Španělem jsme si zajeli i na
Karlštejn. Mám s tím jen dobré zkušenosti.
Kde berete tolik optimismu? Máte
nějakou radu?
To mám po
tátovi. Nesnáším, když si lidé stěžují a pořád na něco nadávají, ještě když
jsou úplně zdraví. Když mám nějaký problém, řeknu to doma svojí palmě (smích) a
mezi lidmi se to snažím neventilovat.
Když jsem
procházela různými obdobími během ztráty zraku, byla jsem na to sama a věděla
jsem, že mi stěžování nepomůže, a to ani kdybych si stěžovala svému okolí.
K mojí energické povaze se váže i vtipný fakt – lidé si často myslí, že je nevidomý můj přítel a ne já. U mě kolikrát lidé vůbec nepoznají, že nevidím. Kdekoli se s přítelem procházíme, všude se nadšeně dívám a pořád se někam otáčím – na rozdíl od něho, který je spíš tišší typ a moc lidi nevnímá. (smích)
Autorka je spolupracovnicí redakce
