Nejdřív na to upozornila Národní rozpočtová rada, potom Nejvyšší kontrolní úřad. „Byť jen mírné snížení ekonomického tempa může mít nepříjemné důsledky pro státní rozpočet i z toho důvodu, že rychleji než příjmy a celkové výdaje státního rozpočtu rostou výdaje mandatorní,“ formuloval to NKÚ. Vláda naopak zdůrazňuje, jak se jí podařilo zadluženost snížit a že Česko patří k vůbec nejméně zadluženým zemím Evropské unie. Kdo má pravdu? V podstatě obě dvě strany, záleží na úhlu pohledu.
Český veřejný dluh se díky konjunktuře, která trvá od posledního čtvrtletí roku 2013, a rozpočtovým přebytkům či mírným schodkům veřejných rozpočtů v posledních letech výrazně snížil. A co víc, pokud nepřijde výrazné ochlazení ekonomiky, bude zadluženost mírnějším tempem klesat dál. Koneckonců když ekonomika nominálně (včetně inflace) roste rychleji než schodky veřejných rozpočtů, pak je to jednoduchá aritmetika. Zvlášť když úroky, které platí vláda z dluhopisů, budou pořád nízké a nic nenasvědčuje tomu, že by se v dohledné době mělo v tomto ohledu něco změnit. Zároveň jsou však veřejné rozpočty zranitelnější, než se zdá.
Cvičení z opatrnosti
Je nesporný fakt, že nezdravě roste podíl mandatorních výdajů (povinných ze zákona) i těch „kvazimandatorních“ (typu platů ve veřejném sektoru), v nichž se nedá škrtat z politických důvodů: oproti předkrizovému roku 2008 stoupl jejich podíl ze 73,58 procenta na loňských 76,3 procenta, což podstatně snižuje manévrovací prostor pro budoucnost.
Naopak většina příjmů je citlivá na ekonomický cyklus a samozřejmě nejvíc to platí pro výnos z daně z příjmů.¨
Měla vláda sestavit rozpočet s nižším deficitem?
Vnějších rizik, která se mohou prostřednictvím exportu odrazit na tržbách a rentabilitě firem silně závislých na vývozu, je víc, než je zdrávo - pokles ziskovosti firem v případě i mírné recese bývá výrazný a rychle se promítne ve státní pokladně.
Pokles celkové zaměstnanosti a podstatné zpomalení růstu mezd a platů v národním hospodářství oslabí nejvydatnější zdroj, tedy daně a pojistné navázané na mzdy, v recesi nastoupí „vestavěné stabilizátory“ typu podpor v nezaměstnanosti a dalších sociálních výdajů.
Maléru naproti. Výdaje státu požírají vše, co přinesla konjunktura
Jak NKÚ, tak Národní rozpočtová rada jsou tady od toho, aby upozorňovaly na možnost nepříznivého vývoje, přičemž modelovat si různé scénáře by měla z důvodů předběžné opatrnosti i samotná vláda, a to nikoli proto, aby se „prostrašila k recesi“, ale proto, aby byla připravena a uměla na vývoj reagovat vhodným způsobem.
Simulace, co by se stalo s rozpočtem, kdyby se příjmy snížily stejně jako v roce 2009 a výdaje se nekrátily, by podle NKÚ vyústila ve schodek bezmála čtvrt bilionu korun. Ona i pouhá ekonomická stagnace s nulovým růstem při dvouprocentní inflaci by vedla k deficitům státního rozpočtu daleko za hranici sto miliard korun. NKÚ dospívá k závěru, že „státní rozpočet je na případnou recesi připraven ještě hůře, než tomu bylo před deseti lety“, což je dramatické tvrzení, které se vládě a zejména premiérovi nemůže ani trochu líbit.
Hodně, ale málo
Když se podíváme na vývoj českého veřejného dluhu v evropském kontextu, pak má smysl srovnávat, o kolik procent se podařilo veřejný dluh v rámci tohoto cyklu snížit ve srovnání s tím minulým.
V posledním opravdu dobrém předkrizovém roce 2007 dosahovala česká zadluženost veřejného sektoru (včetně měst a obcí, krajů a zdravotních pojišťoven) 27,5 procenta HDP a po dvou za sebou jdoucích recesích vyšplhala k 44,5 procenta HDP v roce 2013. Do loňského roku se podařilo ji snížit na 32,7 procenta, což je na evropské poměry solidní, ale nikoli přebornický výsledek. Německo dokázalo při podstatně pomalejším průměrném tempu ekonomického růstu snížit zadluženost o dvacet procentních bodů a patří do trojky zemí, které mají dnes nižší poměr dluhu než v roce 2007.
I za předpokladu, že česká míra zadluženosti bude dál klesat, na úroveň začátku tisíciletí se nedostaneme, ani kdyby se nám poštěstilo obloukem se vyhnout negativním scénářům.
Poslední nárůst mandatorních výdajů nás bude jednou hodně mrzet, protože fiskální prostor se opravdu zmenšil. Dobře víme, že z recese se neproškrtáme, ale nebudeme ani schopni podstatně zvýšit proticyklické investiční výdaje, pokud budeme chtít udržet deficit v přijatelných mezích.
Ideální by bylo mít nachystaný zásobník investičních projektů ve veřejném sektoru, zralých na kopnutí do země. Takových dodatečných 50 až 60 miliard ročně by už bylo znát a šlo by jimi kompenzovat pokles privátních investic a povzbudit důvěru v ekonomice. V poměru k HDP se podíl veřejných investic snížil, a to docela výrazně. Dříve erár dokázal proinvestovat tak pět procent HDP, ale tam jsme se za poslední léta dostali jenom jednou, v roce 2015, kdy kulminovalo dočerpávání peněz z evropských strukturálních fondů.
Z někdejší špičky mezi novými členskými zeměmi v regionu jsme se ocitli někde blízko chvostu, a zda se podaří veřejné investování dostat do tempa dříve, než přijde útlum, není otázka za milion, ale sto miliard.
Čtěte také:
Maláčová částečně uspěla. Ministerstvo práce dostane z rozpočtu o 5,9 miliardy korun více
Metnar vyjednal navýšení rozpočtu obrany na 75,5 miliardy korun
Zeman je připraven podpořit rozpočet. Nelíbí se mu ale výdaje na obnovitelné zdroje a počet úředníků
