Přes všechny výtky nelze přehlédnout, že tahle vláda se chová opravdu zodpovědně a pro budoucnost země dělá mnohem více než celá řada vlád před ní
Pramálo pochopení u veřejnosti, médií i mediálně aktivních ekonomů našla vláda se svým programem úspor a zvyšování daní. Těžko mohli premiér Petr Nečas s ministrem Miroslavem Kalouskem čekat něco jiného, když se trefují do kotníku nějakým devadesáti procentům obyvatelstva. Bude asi ještě pár let trvat, než více lidí docení odvahu těchto politiků učinit kroky, které v politické kariéře nikdy nikomu nic dobrého nepřinesly. Kroky, které navíc vyžadovaly odvolání i některých, nejspíše opravdu upřímně míněných slibů voličům. Tahle země má přitom opravdu štěstí, že se vládě této odvahy dostává a má i dost síly na to, aby změny protlačila Parlamentem.
O tom, že by spousta ekonomů dokázala narýsovat u stolu lepší a efektivnější plán snižování deficitů, nelze pochybovat. Jenže život se nežije u stolu a každý plán je třeba přizpůsobit politické realitě. Mnozí bychom jistě rádi viděli razantnější postup při omezování státních výdajů a mírnější zvyšování daní. Je však nespravedlivé nevidět, že vláda výdaje škrtí už ve třetím svém rozpočtu, a tudíž má v tomto směru už leccos odpracováno. Loni klesly meziročně celkové výdaje vlády o desetinku procenta. V letošním roce sice výdaje mají růst, ale po nyní přislíbených škrtech budou nejspíše stagnovat. Jsou tedy hluboko pod inflací, a tudíž reálně druhým rokem docela citelně klesají.
Některé položky samozřejmě rostou. Nejvýraznější růst v absolutních číslech představují výdaje na důchody, kde vláda nyní zasahuje v podobě zpomalení valorizací, což určitě není opatření s nějak zanedbatelnými politickými náklady. Výplata dalších sociálních dávek se zpřísnila, a přestože podle výkazu prudce narostla na dvojnásobek, ve skutečnosti mírně, v řádu jednotek miliard klesá. Je to dáno změnou, kdy úřady práce rozpočtované ministerstvem práce a sociálních věcí převzaly od obecních úřadů výplatu některých dávek. Zde lze nepochybně ještě šetřit. Například ono porodné, které „uhájily“ Věci veřejné, by mělo z rozpočtu v této době nepochybně zmizet. Vládě lze také vytknout, že se obloukem vyhýbá řešení rodičovského příspěvku, který je jako jedna z opravdu málo dávek v Česku skutečně nadstandardní i na západoevropské poměry. Nejde o to, že by mateřská byla nějak horentně vysoká, ale opravdu málokde na světě se poskytuje tak dlouhou dobu. Rozpočtové dopady této prorodinné politiky by měly být analyzovány a nepochybně řešeny, když už se sahá na peníze všem. Nehledě na to, že vyřazení nějakých tří set tisíc mladých žen z ekonomické aktivity má své národohospodářské náklady, přinejmenším zčásti zbytečné.
Drastický pokles pak vykazují kapitálové investice státu, kde pokles ze 124 na 97 miliard korun mluví sám za sebe a vyvolává otázky, zda už náhodou neprojídáme majetek státu, protože investice přestávají stačit i na prostou reprodukci.
Jasným kandidátem na razantní škrtání jsou výdaje na státní zaměstnance, kde to zatím s poklesem z pohledu celkových čísel vypadá docela skromně. Po poklesu o osm miliard korun mezi roky 2010 a 2011 nyní tato položka neroste, ale stagnuje, a zde se dá nějaká ta miliarda jistě odkrojit. Slíbených dvanáct miliard, které má přinést rušení různých institucí a státních organizací, není úplně málo ambiciózní, když uvážíme, že platy státních zaměstnanců a neinvestiční dotace příspěvkovým a podobným organizacím činí nějakých 140 miliard korun.
Bez zvýšení daní prostě srovnat v historicky krátké době strukturální schodek rozpočtu nejde. A když se podíváme na daně, změny DPH jsou zcela jasně první na řadě a pro veřejnost bude navržený posun obou sazeb o jedno procento jistě nejzkousnutelnější.
Příjmové daně jsou z pohledu získání dodatečných příjmů asi nejdiskutabilnější. Je jasně správné, že se vláda rozhodla nesahat na sazby firemních daní, a dokonce už ani opozice nehlásá svou dlouho prosazovanou myšlenku na zdanění velkých společností. Snad jim došlo, že velké firmy působící globálně mají dost prostředků a zkušeností na to, aby dokázaly svou daňovou povinnost optimalizovat tak, že by z toho státní rozpočet nejen nic neměl, ale patrně by ještě tratil.
Dodatečné zatížení zaměstnanců s příjmy nad sto tisíc korun je z fiskálního hlediska sice fakticky bezcenné, ale z hlediska politického vládní koalici pravděpodobně nic jiného nezbývalo. Problematické je pak jednoprocentní zvýšení rovné sazby daně, kde by bylo daleko účinnější snížení slevy na dani, protože problémem příjmové daně je, že po posledních úpravách nepřiměřeně narostla skupina lidí, kteří žádné daně neplatí, a dokonce dostávají od státu bonus.
To je samozřejmě velké téma i pro zdanění živnostníků, kde zatím nebyla vedena žádná zásadnější debata, kromě Kalouskem nastřeleného masivního snížení paušálů. Vybrat od OSVČ více než půl druhé miliardy je bezpochyby potřeba. Je však otázkou, zda to vyřeší paušály. Výběr daní totiž klesá i přesto, že paušály jsou už pár let stejné, a podle řady daňových poradců dochází k úniku daní především u osob, které standardně účtují náklady.
Dost nepochopitelné pak je, proč se vláda stále vyhýbá diskusi o majetkových daních. Těch třináct miliard, co se na nich vybere, je skoro legračnější než ta živnostenská půldruhá miliarda a jde fakticky o jedinou položku, kde v mezinárodním srovnání excelujeme jako opravdu daňový ráj. Pár stokorun jako daň za byt v Praze je opravdu unikátní a při relativně nízkém zdanění příjmů jen těžko obhajitelné.
Přes všechny výtky však nelze přehlédnout, že tahle vláda se chová opravdu zodpovědně a pro budoucnost země dělá mnohem více než celá řada vlád před ní. I přes ten nechutný odér politických skandálů kolem.
