Tak jsem vám na poslední chvíli před volbami objevil, co je v tom českém jídle tak levicového, že působí tu sveřepou výdrž levicového myšlení a cítění, které nenechává komunismus odejít pokojně ze scény, a navíc v něj viditelně přeměňuje i sociální demokracii. Dal jsem si práci prostudovat v uplynulých třech týdnech několik desítek českých restaurací, včetně těch na první pohled pravicově nápaditých. Těch, co si začínají vymýšlet důmyslná a nestandardní jídla, aniž by jim dávaly nesmyslné názvy jako „katův šleh“, „konšelův sen“ nebo „rabínova kapsa“, jimiž se donedávna české jídelníčky hemžily.
Mám na mysli ty konzervativněji znějící, ale donedávna nečasté recepty jako třeba: Přírodní svíčkové hovězí v libečkové omáčce. Chilli gulášek z kuřecích prsíček na cibulce a papričkách. Pstruh na česneku a oreganu. Krůtí steak na bílém víně, houbách a smetaně, štědře opepřený. Rybí filé zapékané ve smetanové a hořčicové omáčce se sýrovým škraloupem a s nádechem muškátu. Jehněčí po řecku dušené v červeném víně a rajčatech s bobkovým listem.
To vše v restauracích českých, a někdy dokonce i na poledním jídelníčku hotových jídel. Za nápaditost klobouk dolů.
Jenže světem protřelému fajnšmekrovi, který se naučil téměř v každém pokrmu analyzovat a identifikovat všechny ingredience, na tom pořád něco neladí. Pořád to není to, co by to podle vlastních zkušeností s podobnými recepty z jiných zemí mělo být. A je to problém téměř všech českých restaurací.
Už jsem měl strach, že na to nepřijdu, nebýt pravicově smýšlejícího dvouletého spolustolovníka z ciziny, syna pravicově vařících rodičů. Ten se nad jídlem šklebil, říkal „jach“ a nemohl dojíst ani tu pro něho speciálně objednanou přílohu špenátu. A teprve tam mě to praštilo, jako zjevení od Hospodina:
Sůůůůůůůůl!!!
Vás by to asi nikdy nenapadlo, protože v tom žijete celý život a jste na to zvyklí. Téměř všichni čeští kuchaři všechno přesolují. Ostrá chuť soli v české kuchyni přeráží všechny ostatní chutě, na nichž by si člověk tak rád pochutnával, ale nejde mu to a neví proč. Je to zřejmě pozůstatek z komunistických dob, kdy byl nedostatek zajímavých ingrediencí a vlastně se po nich ani nikdo nepídil. A dělalo se to ze dvou dalších důvodů. Jednak proto, že sůl budí žízeň k vyšší spotřebě piva, která pak tu slanou palčivost uklidňuje, takže přestává vadit. Jednak proto, že se všude od rána do večera kouřilo tolik cigaret z nekvalitního tabáku, že měli všichni chuťové orgány otupělé. A taky proto, že to byl nejlevnější způsob, jak dodat nějaké chuti jídlům, která by jinak zůstávala mdlá. A přiznejme si, že až na několik málo receptů česká kuchyně skutečně mdlá je.
Sůl je ingredience veskrze levicová a v konzervativních kuchyních se používá velmi opatrně a skromně. Britové nesolí při přípravě jídla vůbec a nechávají stolovníkům, aby si jídlo solili u stolu sami podle vlastní chutě. Italové při samé přípravě jídla solí minimálně a také dochucují až na stole – a často ani moc ne, raději vychutnávají přírodní chuť masa, ryb, zeleniny a vonných bylinek. Vodu na špagety při uvedení do varu silně solí ne kvůli slanosti, ale aby var zvýšili o další tři stupně, což těstovinu uzavře a nerozmatlá se. Slanost zůstane ve vodě a špagety samotné to moc neosolí. Podobně málo solí Francouzi, Portugalci nebo Řekové. A vlastně každá pestřejší národní kuchyně.
Nabízím zde proto názor, že levicovost české politiky a smýšlení stále silného procenta voličů způsobuje jednak ochablá schopnost jemného chuťového rozlišování, jednak přesolenost sama. Nadměrné solení, jak vám vysvětlí každý lékař (snad jen s výjimkou ministra zdravotnictví, jemuž můžete být ukradení), má prokazatelné fyzické následky v podobě vysokého krevního tlaku. Psychicky se to projevuje v roztěkanosti, uspěchanosti, sklonu k panice, podrážděnosti, bezmocnosti, ochotě nechat se vést, neochotě vnímat vlastní chyby a sklonu vinit z nich druhé. To všechno jsou psychické vlastnosti levicové. Pravicově cítící člověk, který vidí, že k nim má fyzické sklony, potřebuje hodně vědomého sebeovládání a přijímání vlastní odpovědnosti, což jsou zase psychické vlastnosti pravicové. Takové vědomé sebeovládání je ale mamutí úkol, jestliže se denně krmíte hromadami soli a máte ji za ta léta nastřádanou ve všech buňkách.
Nevím, zda se to ještě dá zvládnout za těch pár dní, co zbývají do voleb, ale za pokus to přece ještě musí stát. Doporučuji všem pravicovým hospodským a kuchařům alespoň na těch několik dní zmírnit solení na absolutní minimum a vydávat zákazníkům slánky k dosolení jen na výslovné požádání. A pobaveně sledovat, kolik zákazníků si toho všimne a kolik z nich o slánky požádá.
Na vás teď leží odpovědnost za budoucnost národa. Jestli se jí nezhostíte, pamatujte, že vám bude vládnout levicový hospodský z komunistické kuchyně, který vám to hezky osolí. A vyžere vás někdo jako Blairův vicepremiér John Prescott, který daňového poplatníka stál přes tři miliardy liber. Za co, si povíme jindy.
Pošlete to dál.