Jak jíš, tak volíš

Předvolební kulinární analýza. Díl druhý.

„Kdo tvrdí, že není ani pravicový, ani levicový, je levicový.“ Nad tímto sloganem stojí za to se zamyslet, jednak proto, že s ním bude vehementně nesouhlasit početný nadstranický liberální český střed, který by měl nejraději Havla králem, aby si už stranickou politikou nemusel špinit duši a který by nejraději žil pravicovým životním stylem za levicovou práci. Levicovou prací rozumíme jakoukoli práci, kterou odměňuje (ať už ochotně či neochotně) daňový poplatník a jejíž odměna nijak nesouvisí s její reálnou užitečností, čili tržní hodnotou. A jednak proto, že autorem sloganu je vrchní český guru pravicového myšlení a životního stylu Miroslav Macek. On by taky byl jediným politikem, který by v českém kontextu odpovídal italskému konzervatismu Finiho strany Alleanza Nazionale, jejíž bohatý kulinární repertoár jsme popsali minule v analýze politiky italské. Mohu potvrdit, že Mackův kulinární vkus je skutečně pravicový, neboť jsem s ním už jedl dvakrát. Poprvé to bylo před více než 40 lety v menze olomoucké univerzity, která byla tehdy na svou dobu a v rámci možností znatelně pravicová (menza, ne univerzita). Podruhé nedávněji při společné večeři redakční rady jednoho pravicového časopisu. Nejhmatatelnějším symbolem pravicového životního stylu je pro Macka vůz Jaguar, jehož jeden exemplář vlastní. Jenže v britském kontextu, z něhož vzešel, ztratil jaguar punc pravicovosti už před nějakými osmi lety. Nejznámějším a nejokázalejším majitelem ne jednoho, nýbrž hned dvou jaguarů je totiž nejvulgárnější levicový politik naší doby (kam se na něho sere Jandák), Blairův vicepremiér John Prescott, o němž se neví, co má přesně na práci, ale zato se ví, že si z této práce naspořil půldruhého milionu liber. Udělalo to z něho politika pravicového? Ani náhodou. Pravicoví politici své jaguary honem prodali a jezdí do Parlamentu na bicyklu. Jenže Macek už není politikem, nýbrž – slovy Mirka Topolánka - „téměř soukromá osoba, která si může říkat, co chce.“ Takže ho volit nemůžeme. Jediným dalším českým politikem, který by mohl odpovídat italské pravici (Fini a navíc křížený s Berlusconim) svým kulinárním i životním stylem, je Vladimír Železný. Jenže ten politiku své nezávislé (na čem vlastně?) strany už jednou označil za „levicově konzervativní“ – což znamená ani pravicovou ani levicovou, takže pro naši analýzu nepoužitelnou. K přesné klasifikaci, kteří z ostatních českých politiků jsou kulinárně pravicoví či levicoví nemáme dostatečné informace o jejich každodenních kulinárních preferencích, takže by bylo užitečné z nich před volbami vyždímat co nejvíc informací, nebo ještě raději je špehovat při obědě a při večeři a sledovat, co si dávají, když věří, že je nikdo nesleduje. Do té doby bude spolehlivá kulinární analýza českého politického spektra tvrdou výzvou. Bude to těžké i proto, že české kulinářství bylo tak těžce devastované komunismem a zredukované na všudypřítomné menu fix bolchévics, že ještě po sedmnácti letech se levicově stravují i mnozí z těch, kdo by rádi pravicově mysleli a cítili. Navíc se k tomu ještě levicově oblékají: baseballové kšiltovky, tepláky, kecky, trička a kraťasy kdekoli mimo tělovýchovný kontext jsou krajně levicové, třebaže přišly z Ameriky. Zvlášť když se nosí na pravicová jednání a do pravicových restaurací. Takže se nejprve pokusíme definovat, co je pravicové a co levicové. A spolu s Mackem nacházíme tento velmi zjednodušený princip: pravicovost je individualistická, levicovost je kolektivistická. Čímž také můžeme hned dokázat, že všelijaké ty fašismy a nacismy nejsou extrémně pravicové, nýbrž extrémně levicové. To nám pomůže vidět, že ne vše na té prudké „westernizaci“ českého stravování bylo přesunem do prava. McDonald a KFC přinesly stravování nejlevicovější. Naopak pizza – což je v Itálii stravování levicové – vdechla české chuti nádech pravicovosti. Částečně proto, že se jí ujali pravicově cítící restauratéři, díky nimž najdete dnes lepší pizzu U Cesara v Olomouci než Da Cesare v Římě. Částečně proto, že v Česku se pizza jí pravicově: s pohodlným usednutím ke stolu a s pravicově svižnou obsluhou podávající čerstvě upečenou pizzu. To vše se ale možná změní, čím víc se i zde usídlí pizza předpečená a servírovaná přes pult na papírovém tácku. Pak se i pizza stane pokrmem levicovým. Kromě rozlišování podle individualismu a kolektivismu si můžeme pravicovou a levicovou potravu rozdělit i podle následků, jaké mají na naše zdraví. A opět zjednodušeně: Levicová potrava působí potíže žaludeční a střevní, jako pálení žáhy, říhání, zácpu, žaludeční a střevní vředy a nakonec rakovinu žaludku a střev. (To, že Česko má největší výskyt rakoviny střev na světě, je důkazem, jak levicově se stále stravuje). Pravicová potrava působí dnu a potíže spojené spíš s ledvinami a játry. Upozornění pro ty, kdo hledají potravu stoprocentně zdravou: Ano, skutečně existuje. Jmenuje se půst. Tažte se lékaře.