Americký regulátor by měl být dost silný, aby dokázal odolat tlaku bankovní lobby
Od krachu investiční banky Lehman Brother, jejž lze zhruba považovat za začátek finanční krize, uplynul již více než rok. Je proto užitečné zhodnotit aktuální stav a pokusit se zodpovědět některé otázky: V jakém stavu se dnes finanční trhy nacházejí? Jaké dopady měly zásahy americké vlády a centrální banky (Fed)? Jaké kroky byly učiněny či se připravují na ochranu před budoucími krizemi? Jaká opatření by se měla, či neměla přijmout?
Účinky záchranného plánu
V říjnu 2008 přijal Kongres kontroverzní zákon (economic stabilization act), jenž umožnil Ministerstvu financí USA využít zhruba sedm set miliard dolarů na nákup postižených aktiv. Cílem byla rekapitalizace bankovnictví. Ex post se tento program (Plán záchrany bankovního odvětví, TARP) ukázal jako nutnost. Je pravděpodobné, že bez této kapitálové injekce by americký finanční systém zkolaboval. Navzdory dnešní stabilizaci se však stále potýká se značnými problémy.
Otevřenou otázkou, související s programem TARP, je například robustnost takzvaných zátěžových (stress) testů, kterým byly vystaveny bankovní instituce čerpající z něj prostředky. Oprávněné se jeví i obavy, že byly příliš optimistické scénáře, které v rámci zátěžových testů simulovaly negativní vývoj ekonomiky v roce 2010. Další opodstatněnou námitkou je, že testy neobsahovaly dostatečný časový horizont. A bylo by možné pokračovat.
Otazník visí také nad samou efektivitou prostředků vynaložených v rámci programu TARP. Jedním z proklamovaných záměrů totiž bylo zabránit hromadnému vypovídání hypoték a následným aukcím nemovitostí. Tento cíl se splnit nepodařilo. Pravidla a podmínky programu TARP měly zamezit čerpání prostředků nežádoucím způsobem – například na odměny vrcholnému vedení postižených bank. Tento chvályhodný záměr skončil také spíše neúspěchem. Obecně však program TARP svůj hlavní účel splnil.
Reforma regulace
Zásadní otázkou bylo a je reforma regulace finančních trhů. V pátek 11. prosince 2009 přijala Sněmovna reprezentantů zákon HR 4173, jenž předložil předseda jejího výboru pro bankovní a finanční služby Barney Frank. Přijetí tohoto zákona je obecně považováno za důležitý milník ke komplexní reformě regulace amerického bankovního systému. Stručně řečeno, zamýšleným cílem a podstatou zákona je zvýšit transparentnost finančních institucí, a tím přispět k vyšší ochraně práv investorů a daňových poplatníků.
Zákon poprvé řádně upravuje proces bankrotu systémově důležitých společností, jejichž krach představuje riziko pro stabilitu celého finančního systému. A signalizuje, že žádná společnost již nebude v budoucnu považovaná za „too big to fail“. Zákon dále posiluje pozici regulátora finančního trhu (Komise pro cenné papíry) a zavádí požadavek registrace hedgeových fondů. Cílem těchto konkrétních opatření je zabránit Wall Streetu vyhnout se regulaci. Zákon ukládá Fedu a ostatním regulátorům finančních trhů vyhodnocovat dopady účetních standardů – konkrétně FAS 166 a 167 – na trh s úvěry a zpřísňuje pravidla pro kapitálovou přiměřenost bank. Zákon také znemožňuje poskytovatelům úvěrů, aby nenesli žádné úvěrové riziko v případě jimi poskytnutých půjček.
Dvě možnosti
Přijat nebyl dodatek k zákonu umožňující soudní moci modifikovat podmínky hypotečních smluv v konkurzních řízeních. Dle něj by soudci mohli jednostranně snížit dlužnou částku z hypotečního úvěru, změnit úrokovou sazbu a prodloužit (posunout) dobu splácení úvěru. Nepřijetí tohoto dodatku je dobrou zprávou. Důsledkem opačného rozhodnutí by totiž byl zbytečný nárůst nejistoty a rizika na hypotečním trhu. Jeho skutečným efektem by pak bylo zvýšení cen a nižší dostupnost hypoték pro spotřebitele.
Zajímavé bude, jaký postoj americká vláda zaujme k bankovním gigantům, kteří byli až dosud považovaní za „too big to fail“. Existují v podstatě dvě možnosti, jak se s tímto problémem vyrovnat. Buď přijmout jako fakt, že některé banky nelze nechat „padnout“, a snažit se vynutit dodržovaní disciplíny a pravidel, která pravděpodobnost pádu minimalizují. Nebo najít způsob, jak nechat padnout i velké banky, ale zároveň zabránit negativním dopadům tohoto pádu na společnost.
Zdá se, že v Evropě je trend jasný. Na rozdělování na menší části již přistoupila Velká Británie v případě Royal Bank of Scotland a Lloyds Banking Group. Podobný přístup oznámila Evropská unie k ING Group. Ta musí prodat část zabývající se pojišťovnictvím a americkou divizi online bankovnictví ING Direct. V USA není shoda, co by mělo být měřítkem pro velikost bank. Paul Volcker, bývalý předseda Fedu, navrhuje oddělit komerční a investiční bankovnictví dle pravidel připomínajících Glass-Steagallův zákon. Volckerův názor je však spíše menšinový. Respektive nezdá se, že by získal velkou podporu.
Alternativní přístup, a dle mne vhodnější, nepovažuje za skutečné riziko velkých bank spojení komerčního a investičního bankovnictví, ale koncentraci úvěrového rizika v jakékoli formě. Silná americká bankovní lobby úspěšně hájí zájmy velkých bank a rozdělování zatím nehrozí.
Role Fedu
V poslední době se mnoho diskusí věnovalo roli Fedu v regulaci finančního systému. Přijatý zákon jeho rozsáhlé pravomoci v této oblasti ještě o trochu rozšiřuje. Oproti tomu například alternativní návrh senátora Christophera Dodda počítal s podstatným snížením role Fedu v regulaci finančního systému. Dle jeho návrhu by se měl nadále věnovat pouze měnové politice a platebnímu systému. Republikánský kongresman Ron Paul dokonce navrhoval zákon, který by značně omezil pravomoci, respektive nezávislost Fedu i v měnové politice.
Mezi odborníky převládá názor, že od počátku krize v září 2008 si Fed zatím počínal dobře a významně přispěl k odvrácení kolapsu finančního systému. Otázkou však zůstává role Fedu před krizí. Byla správná jeho politika v době boomu za předsednictví Alana Greenspana? Proč Fed nedokázal včas vyhodnotit rizika? V tomto případě jeho hodnocení nemůže být natolik pozitivní, spíše naopak. Právě zde je zřejmě také třeba hledat důvody, proč je snaha některých politiků o omezení moci Fedu natolik velká.
Otevřenou otázkou, která s rolí Fedu souvisí, je, jak by měly být rozděleny pravomoci mezi instituce regulující finanční systém a kolik by jich ideálně mělo být. Jde o důležitý problém. Ještě důležitější je však jiné téma. Regulátor finančního systému, ať už jde o jednu či více institucí, by především měl být dost silný, aby byl schopen odolat tlaku bankovní lobby. Pokud bude tato podmínka splněna, není počet institucí a jejich vztah rozhodující. Jedním z faktorů, jež vedly k této a předchozím krizím, totiž bylo, že se některým bankám podařilo regulátora přesvědčit, že pro ně regulace nemusejí platit, a podstupovaly vyšší riziko, než bylo rozumné. A právě tyto banky se pak dostaly do největších potíží.
Situace
V říjnu 2008 přijal Kongres kontroverzní zákon – economic stabilization act.
Umožnil Ministerstvu financí USA využít zhruba sedm set miliard dolarů na nákup postižených aktiv.
Cílem byla rekapitalizace bankovnictví.
Ex post se tento program (Plán záchrany bankovního odvětví, TARP) ukázal jako nutnost.
Je pravděpodobné, že bez této kapitálové injekce by americký finanční systém zkolaboval. Navzdory dnešní stabilizaci se však stále potýká se značnými problémy.
Dvě možnosti
Zajímavé bude, jaký postoj americká vláda zaujme k bankovním gigantům, kteří byli až dosud považovaní za „too big to fail“.
Existují v podstatě dvě možnosti, jak se s tímto problémem vyrovnat.
Buď přijmout jako fakt, že některé banky nelze nechat „padnout“, a snažit se vynutit dodržovaní disciplíny a pravidel, která pravděpodobnost pádu minimalizují.
Nebo najít způsob, jak nechat padnout i velké banky, ale zároveň zabránit negativním dopadům tohoto pádu na společnost.
