Jak nahlížet na ztrátu České národní banky

Záporná bilance centrální banky neohrožuje ani ji, ani náš bankovní systém

Ke konci loňského roku dosáhla kumulovaná ztráta České národní banky 162 miliard korun. To přirozeně vyvolává otázky: Jaké jsou příčiny tohoto jevu? Je taková ztráta nebezpečná pro Českou národní banku a (nebo) vůbec pro naši ekonomiku? Pokusme se problém strukturovat. Mezi hlavní příčiny této bilance patří zejména ztráty z kurzových rozdílů způsobené zhodnocováním koruny vůči zahraničním měnám. Z pohledu země jako celku je přitom posilování domácí měny pozitivním jevem. Jeho hlavní příčinou je dynamicky rostoucí ekonomika a s tím spojená dlouhodobě silná důvěra investorů v českou měnu. Zhodnocování koruny prospívá domácímu obyvatelstvu - zvyšuje totiž reálné mzdy, neboť silnější koruna zlevňuje zboží z dovozu, které představuje nezanedbatelnou část spotřebního koše. Důvody k radosti má i vláda, protože zhodnocování koruny zmenšuje reálnou hodnotu vládního dluhu (té jeho části, která je denominovaná v zahraničních měnách).

Dynamika českého exportu.

Na sílící korunu si stěžují zejména naši exportéři. Zatím to však vypadá tak, že dynamika českých exportů se nikterak nesnižuje, a to zejména ze dvou důvodů. Za prvé posilování koruny sice ukrajuje z marže exportujících podniků, pokud je však ta větší než toto roční posílení a exportéři nemají výhodnější umístnění pro svou produkci doma, pak jsou stále schopni a ochotni vyvážet. A za druhé u exportně orientovaných sektorů, které ve větší míře používají ve výrobě suroviny a komponenty z dovozu (kupříkladu strojírenský a automobilový průmysl), může silná koruna tyto jejich náklady naopak zlevňovat, a tudíž neomezuje export.

Bilance ČNB.

Zhodnocování koruny je ale specifickým problémem zejména pro bilanci České národní banky, protože drží převážnou část svých aktiv (kolem 730 z celkových 769 miliard korun) v cizí měně, hlavně v eurech a v amerických dolarech. Zhodnocování koruny vůči euru i dolaru totiž snižuje korunovou hodnotu devizových rezerv čili aktiv ČNB. Na kumulované ztrátě ČNB se v období let 1993 až 2006 podílely ztráty z kurzových rozdílů přibližně 186 miliardami korun. Kromě nich zatížila bilanci ČNB její angažovanost v konsolidaci bankovního sektoru, a to asi 70 miliardami korun. Další zátěž pro ČNB v přibližné výši 25 miliard korun představovaly důsledky rozdělení bilance bývalé Státní banky československé. Pokud jde o výnosy, generovala je ČNB převážně ze správy devizových rezerv. Kromě nich je měla z prodeje v roce 1998 zlata kolem sedmnácti a v roce 1999 majetkového podílu ČSOB ve výši asi patnácti miliard korun.

Proces konvergence.

Odhlédneme-li však od kurzových ztrát, je Česká národní banka ziskovou institucí (viz Vývoj hospodářského výsledku ČNB v letech 1993 až 2006). Její ztráta nepramení ze špatného hospodaření, ale především z probíhajícího procesu reálné konvergence české ekonomiky k úrovni vyspělých zemí, neboť právě on je hlavní příčinou posilování koruny. Netýká se to jen nás - ztrátu z kurzových rozdílů zaznamenávají i jiné centrální banky konvergujících zemí, například Národní banka Slovenska. Přesto stojí za zamyšlení, proč ztráta nabývá tak velkých rozměrů. Devizové rezervy České národní banky jsou vzhledem k používaným měřítkům příliš vysoké. A to nejen ve srovnání se zeměmi eurozóny, ale i s ostatními přistupujícími státy. Kupříkladu podíl devizových rezerv ČNB k importu o více než 20 procent převyšuje hodnotu, která je v odborné literatuře specifikovaná jako doporučená.

Devizové rezervy.

Devizové rezervy jsou rovněž příliš vysoké v poměru ke krátkodobému zahraničnímu dluhu České republiky. Téměř polovina našich devizových rezerv pochází z devadesátých let, kdy měnově-politickým režimem u nás byl „fixní kurz“, přesněji řečeno udržování koruny v daném fluktuačním pásmu. Po liberalizaci kapitálových toků ve druhé polovině devadesátých let se významně zvýšil příliv zahraničního kapitálu do země, což v logice režimu „fixního kurzu“ nutilo centrální banku nakupovat zahraniční měny za tu domácí, což zvyšovalo devizové rezervy. Zároveň tím v důsledku těchto devizových intervencí vznikl v bankovním sektoru systémový přebytek korunové likvidity, který ČNB stahovala prostřednictvím repo-operací (jinak by její přebytek tlačil úrokovou sazbu na mezibankovním trhu k nule). Repo-operace se postupně staly významnou částí pasiv v bilanci ČNB a repo-sazba, kterou ČNB platí bankám za staženou likviditu, představuje náklad centrální banky.

Neúčinné intervence.

Po změně měnově-politického režimu v roce 1997 na inflační cílování se kurz koruny uvolnil, a ta brzy začala posilovat. Další akumulace devizových rezerv nastala v důsledku devizových intervencí České národní banky proti posilující koruně. Především v roce 2002, kdy se ČNB obávala, že by příliš silná koruna mohla ohrozit hospodářský růst (viz Devizové rezervy ČNB). Ze zpětného pohledu lze říci, že tyto intervence nebyly příliš účinné, neboť posilování koruny nezastavily a pravděpodobně v delším časovém horizontu ani nezpomalily. Zvýšení devizových rezerv v důsledku těchto intervencí však mělo negativní dopad na pozdější výši kurzových ztrát, a tedy i na další zvyšování kumulované ztráty centrální banky.

Úhrada ztráty.

Kumulovanou ztrátu České národní banky lze postupně uhradit z jejích budoucích zisků, přestože půjde o zdlouhavý proces. Podle simulací uskutečněných v ČNB by bylo možné ztrátu eliminovat přibližně kolem roku 2022. Devizové rezervy jsou drženy ve formě úročených cenných papírů a vynášejí ročně kolem tří procent. Zisky centrální banky přitom plynou zejména z takzvaného implicitního ražebného, jehož existence je dána tím, že významnou část pasiv v bilanci centrální banky představuje neúročené oběživo. To znamená, že minulé i budoucí zisky centrální banky plynou z rozdílu mezi jejími náklady na pasiva a úrokovými výnosy z držby devizových rezerv ve formě úročených cenných papírů.

Vliv zavedení eura.

Oběživo se přitom v bilanci naší centrální banky postupně zvětšuje pod vlivem růstu domácího produktu a cen. Růst produktu a cen totiž zvětšuje poptávku domácností a podniků po oběživu, čímž se také zvyšuje potřeba likvidity v bankovním sektoru. Přebytečná likvidita bank se snižuje (volná je „prolévána“ do oběživa), což má na bilanci ČNB ten dopad, že se zvyšuje podíl oběživa (neúročeného pasiva) na úkor repo-operací (úročeného pasiva). Ani vstup ČR do eurozóny by neměl mít zásadní vliv na prognózované vyrovnání ztráty ČNB. Po přijetí eura sice zmizí domácí ražebné, ale bude distribuováno ražebné Evropské centrální banky mezi ty členské národní. Odpadnou též náklady ČNB na repo-operace. Po přijetí eura budou totiž naše banky moci umísťovat přebytečnou likviditu na mezibankovním trhu Evropské měnové unie, kde je jí nedostatek.

Vylepšení státního rozpočtu.

Na první pohled by se mohlo zdát, že z kumulované ztráty centrální banky se stává problém, jakmile dosáhne takového rozměru, že ČNB má záporný vlastní kapitál. Centrální banka je však specifickou institucí - nemůže mít problém ani s likviditou, ani se solventností, protože je emitentem měny a má dlouhodobě příjmy z ražebného. Neexistuje ani žádný formální požadavek ze strany Evropské centrální banky, aby Česká národní banka měla v okamžiku přijetí eura kladný kapitál.
Lze tvrdit, že ztráta ČNB je zejména účetní problém, který neovlivňuje ani fungování centrální banky, ani našeho bankovního systému. Z hlediska veřejných financí však lze na věc nahlížet i tak, že to je vláda, která může kumulované ztráty litovat, protože nebýt jí, odváděla by ČNB své zisky do státního rozpočtu a vylepšovala tím stav státního rozpočtu.