Náměstek ministra vnitra se v případě digitalizace snažil o odpolitizování problému
V prvních měsících letošního roku to vypadalo, že je česká televizní digitalizace pohřbena a diváci se slibovaného zásadního rozšíření počtu stanic snad nikdy nedočkají. Celý proces byl v právních kleštích, napaden řadou soudních žalob, kasačních stížností a navíc státu hrozily i arbitráže ze strany firem, které se cítily být jednáním úřadů ekonomicky poškozeny. A hle, dnes se zdá, že všechny zásadní překážky jsou odstraněny. Takzvanou diginovelu podpořila absolutní většina poslanců napříč politickým spektrem. Šéf klubu ČSSD Michal Hašek dokonce prohlásil, že se celá debata „vymyká dosavadní zkušenosti z jednání mezi vládou a opozicí“. Spokojenost vyjádřila i většina podnikatelských subjektů působících na televizním trhu. Něco neuvěřitelného. Až se zdá být divné, proč to nešlo dříve. Stačilo k tomu relativně málo. Jeden člověk, který sice nepatří mezi odborníky z televizní branže, ale je schopen a ochoten naslouchat druhým, identifikovat klíčové problémy a hledat obecně přijatelná východiska. Tímto člověkem byl jinak poměrně nenápadný náměstek ministra vnitra Zdeněk Zajíček. Jak se shoduje řada zúčastněných, nebýt toho, že se právě on ujal nesnadné role moderátora, pokrok by patrně nepřišel. Bylo by dobré, kdyby se z toho poučila celá politická scéna a dokázala stejně věcně přistupovat i k dalším zdánlivě nerozlousknutelným oříškům. V čem tkví Zajíčkovo know-how? Kdo se zúčastnil některých jednání, nemohl si nevšimnout, jak se Langerův náměstek až úzkostlivě snaží o odpolitizování problému, jak se vyhýbá jitření starých ran a debatu se snaží vést směrem k budoucnosti. Kamkoliv přišel, vystupoval klidně, korektně, neemotivně, racionálně. Kupodivu ani náznak toho, že by to dělal kvůli nějakému osobnímu prospěchu. Usiloval o to, aby se do debaty zapojilo co nejvíce subjektů a aby se hovořilo pouze o technických a ekonomických záležitostech. Jelikož sám nikde nemával stranickou knížkou, přestali s ní mávat i ostatní. Podařilo se mu dosáhnout takového výsledku, že i když určitá právní rizika nadále přetrvávají, nikdo se po schválení „diginovely“ necítí být poražený, každý zaznamenal nějaký dílčí úspěch. Tak by asi v ideálním případě měla fungovat parlamentní demokracie. Nejde rozhodně o to, že by všichni a za všech okolností „táhli za jeden provaz“, nežijeme chválabohu v komunismu. Poslanecká sněmovna je tu od toho, aby se v ní diskutovalo, aby se lidé i hádali, ale existuje celá řada projektů spíše technického rázu, o jejichž prospěšnosti není pochyb, přitom léta marně čeká na dokončení, protože nikdo nedokázal být oním Zajíčkem. Ve všem vládne kolektivní nezodpovědnost, chybějí styční důstojníci vybavení odpovídajícími pravomocemi. Můžeme připomenout například veškeré projekty související se zeštíhlením, zlevněním a větší transparentností veřejné správy, s elektronizací rozhodovacích procesů, s vytvořením jednotné komunikační infrastruktury, se sdílením databází, s centralizovaným nákupem zboží a služeb. Jelikož i mnohé tyto agendy dnes spadají pod náměstka Zajíčka, doufejme, že se mu bude dařit jako s digitalizací. Jestli opět uspěje, mělo by se asi začít uvažovat o jeho naklonování a zapůjčení i do jiných resortů.
