Jak naložit se změnou klimatu?

Vlády a průmysl by měly při řešení problému spolupracovat

O tom, že lidská činnost ke změně klimatu významně přispívá, není zřejmě pochyb. Stále více seriózních vědeckých prací upozorňuje na to, že lidstvo čelí skutečně globálnímu problému, který je třeba nějak řešit. Dobrá, je tedy čas něco dělat. Ale co by to mělo konkrétně být?
Odpověď na tuto otázku je totiž jádrem celého problému. Ponechme stranou diskuse o tom, je-li smysluplné být aktivní, aniž by se do řešení zapojily Spojené státy, Čína, Indie a další velké ekonomiky. Podívejme se na problém čistě z hlediska způsobu řešení.

Přístup „shora“.

V zásadě existují dva přístupy. Přístup „shora“ funguje tak, že na základě vědeckých poznatků, analýz nebo modelů je definována riziková hranice (třeba koncentrace skleníkových plynů v atmosféře). Z ní je pak odvozen konkrétní cíl, ke kterému by se mělo směřovat (příkladem je hranice zvýšení globální teploty o dva stupně Celsia jako východisko pro definici cíle EU). Zbývá jediné - učinit cíl nějak závazným, tedy ukotvit jej do legislativy v podobě směrnic, nařízení či jiných aktů a trvat na jejich plnění, případně jej transformovat do nějakých dílčích závazků, obvykle částečných redukčních cílů.

Východisko „zdola“.

Proti tomuto přístupu stojí ten „zdola“. Vychází z následujícího: jsou-li k dispozici potřebné technologie, které mohou vývoj posunout žádoucím směrem, a je-li ekonomika schopna podobnou technologickou změnu utáhnout, případně v jakém časovém horizontu a za jakých podmínek, snaží se na řešení dívat mnohem více z pohledu vynakládaných prostředků. Podporuje progresivní technologie - nejen jejich vývoj, ale i zavádění do praxe a hledá efektivní řešení z hlediska nákladů.

Hledání průsečíku.

Klíčová otázka zní, mají-li tyto dva přístupy nějaký průsečík - případně, kde a za jakých podmínek. Bohužel jsme v poslední době svědky spíše přístupu prvního. Členské státy EU, reprezentované více nebo méně vrcholnými politiky, se shodují na potřebě akce, překypují nadšením pro stanovování ambiciózních cílů (pomiňme fakt, že již s plněním současných, výrazně méně ambiciózních, vznikají nemalé potíže) a velmi suverénně hovoří o tom, že je v silách společenství závazky naplnit, a dokonce to ani nebude příliš bolet. Občas jdou ambice tak daleko, že se politici předhánějí v tom, kdo bude „ambicióznější“.

Krkolomná řešení.

Dojde-li však na realizaci řešení, zjistíme, že občas nápady docházejí a řešení jsou poněkud krkolomná. Příkladem může být tlak na začlenění letecké dopravy do systému obchodování s povolenkami, které za značně komplikovaných podmínek propojuje dva navzájem nekompatibilní světy. Přičemž pravděpodobně jednodušší řešení formou daní na letecké palivo je především z politických důvodů zjevně neprůchodné.
Podobně ambiciózně si například jeden z našich nejbližších sousedů - Rakousko - stanovil přísnější redukční cíl v rámci Kjótského protokolu. Nyní velmi nervózně hledá řešení, jak jej naplnit. Ano, ambice jsou hezká věc a na papíře vypadají efektně, otázkou však je, jak je to s jejich naplněním. A to zvlášť za situace, kdy účty bude skládat pravděpodobně jiná vláda či jiní ministři - kdo ví, co bude za dvacet nebo padesát let.

Návrhy bez vnitřní logiky.

Ze strany ekologické obce nicméně zaznívá jednoduchý a na první pohled přesvědčivý návod: vědecké poznatky poskytují jistotu - technologie přece existují -, na řadě jsou tedy politici. Přeloženo do obecné řeči: na řadě jsou politici, kteří musejí znečišťovatele (primárně průmysl, ale i ostatní emitenty, třeba domácnosti, dopravu a tak dále) k opatřením jednoduše donutit - nástrojů přece existuje celá řada. Což o to, o potřebě hledání cesty k řešení není pochyb (nepolemizujme teď o tom, kde někteří lidé berou jistotu, že technologie existují, ba co více, že jsou dostupné a levné), ale některé návrhy postrádají vnitřní logiku - nejsou provázány s těmi, které jsou staré řádově měsíce. V řadě případů to pak celé až příliš odkazuje na centrálně plánované hospodářství. Trochu to připomíná běžce, který sice s vypětím všech sil dobíhá závod na pět kilometrů, ale sebevědomě hovoří o tom, že nejde o to, aby příště zlepšil svůj čas na stejné trati, nýbrž rovnou překonal světový rekord v maratonském běhu. Občas se proto potýká s přesvědčivostí a kredibilitou svých prohlášení, kritika zvenčí jej však naopak posiluje v přesvědčení, že se ve svých ambicích ubírá správným směrem.

Čtyři základní roviny.

Věci však nejsou černobílé. Má-li se v oblasti snižování emisí skutečně něco zásadního stát, je třeba rozlišit čtyři základní roviny. První je vědecká. Jde o to, jaký je časový horizont vědeckých předpovědí. Nakolik jsou spolehlivé nejen krátkodobě, ale i dlouhodobě, a zda modely dokážou předpovědět vývoj dostatečně podrobně tak, aby mohly být východiskem pro přípravu politik a opatření. Současně je třeba odlišit seriózní vědecké předpovědi a výstupy výzkumů a jejich interpretaci veřejnosti komentátory či politiky. Druhá rovina je ekonomická. Žijeme v globálním světě. Ekonomiky procházejí různými fázemi vývoje ekonomického cyklu, jsou ovlivněny kolísáním cen na světových trzích a čelí celé řadě ekonomických výzev. Jaký je časový rámec změny chování v kontextu ekonomického cyklu?

Technologie a investice.

Další rovina je technická. Vývoj technologií neprobíhá vždy tak, jak bychom si přáli. Pravdou je, že poptávka indukuje více investic do výzkumu a vývoje. Tím jsme však zase u otázky, zda stanovení ambiciózního cíle v horizontu deseti až patnácti let stačí na indukci vývoje převratné technologie, případně jejího uvedení do praktického života a zajištění toho, aby jí byl na trhu dostatek k uspokojení rostoucí poptávky. Poslední rovina je investiční - firmy investují prostředky na základě ekonomické kalkulace, která počítá s nějakou dobou životnosti, využitím. Chtít po někom, kdo investoval do nějakého zařízení, aby po dvou letech investici odepsal jen proto, že se po něm žádá, aby vložil finance do toho ještě efektivnějšího, je samozřejmě národohospodářsky nesmysl.

Vzájemné pochopení.

Je více než zřejmé, že čelíme-li globálnímu problému, jímž změna klimatu je, neobejdeme se bez spolupráce mezi regulátorem (v tomto případě vládou) a regulovaným (znečišťovateli). Bylo by žádoucí, aby se politická řešení neodvíjela od stolu, kde chceme ukázat naše národní ambice, ale brala v potaz i to, jak jsme schopni je naplnit, aniž bychom zásadně ublížili ekonomice. Není to přitom tak, že průmysl je v této snaze hlavním nepřítelem. Současný evropský trend přístupu průmyslu jednoznačně směřuje k uvědomění problému a ke spolupráci s vládami na jeho řešení - nicméně za oboustranné snahy pochopení potíží partnera.

Nutnost dialogu a spolupráce.

V nejbližších letech padne celá řada důležitých rozhodnutí. Počínaje nastavením architektury mezinárodní spolupráce po roce 2012, kdy končí první kontrolní období Kjótského protokolu, přes diskusi o naplnění ambicí v oblasti energetiky a snižování emisí až po revizi systému obchodování s povolenkami. Některá rozhodnutí budou přitom probíhat paralelně s českým předsednictvím Evropské unii v roce 2009. Nepodceňujme potřebu a přínosy dialogu a spolupráce. Cesta stylem, „tak jim to nařídíme“, rozhodně není nejefektivnější.