Menu Zavřít

Jak naučit ekonomiku běhat

30. 12. 2003
Autor: Euro.cz

Alternativou k reformám je osud Bulharska či Argentiny

Vedle strategických změn – reformy daňového a penzijního systému, systému veřejného zdravotnictví a nemocenského pojištění – potřebuje česká ekonomika i řadu dílčích opatření. S návrhy přicházejí čeští makroekonomové, které oslovila redakce týdeníku EURO. Základní otázka zněla: Na co kulhá česká ekonomika a co lze rychle udělat pro to, aby skákala jako srna.

Estonský příklad

Většina navrhovaných opatření zůstává zatím v pozici námětů, protože i u nás je cesta od poznání k politickému rozhodnutí a jeho realizaci velmi obtížná. V tom spatřuje riziko hlavní ekonom ČSOB Martin Kupka. Podle něj by „stačilo“, aby tvůrci hospodářské politiky soustředili síly spíše než na osobní spory a ideologické šarvátky na přípravu a provedení hospodářsko-politických opatření odstraňujících úzká místa národohospodářského rozvoje. Ekonom Miroslav Zámečník je výrazně kritičtější: Ačkoli ze všech poskomunistických zemí jsme měli nejlepší startovní podmínky, výsledky nejsou zrovna oslnivé. „Kolik čtenářů Eura by asi dospělo ke stejnému závěru jako chytré hlavy kolem Světového ekonomického fóra, a totiž že devatenáctá nejkonkurenceschopnější země naší planety je ausgerechnet Malta, zatímco třeba Irsko vyšlo ve stejném srovnání až třicáté?“ upozorňuje Zámečník. Míní, že jakkoli je možné podobné přehledy zpochybňovat, alespoň rámcovou informaci určitě podávají. Konsenzus informované české veřejnosti, která alespoň trochu sleduje ekonomické dění za humny, by asi panoval v tom, že Finové za posledních patnáct let dokázali svoji konkurenceschopnost pozvednout fenomenálním způsobem a že si čelné místo v mezinárodním žebříčku zaslouží (skončili stejně jako v roce 2002 první). Estonsko sledujeme o dost méně než Finsko s jeho Nokií, ale v očích znalců Estonci vystřihli s přehledem nejlepší ekonomickou reformu ze všech postkomunistických zemí. Svoje dvaadvacáté místo, tedy sedmnáct příček nad námi si bez problémů obhájí.

Krátký dech.

Navrhovaná opatření také nejsou vždy konsenzuální, mnohdy jde o individuální pohled daného experta. Za povšimnutí ale stojí, že žádný z odborníků se nezmínil o boji se stínovou ekonomikou, který vláda považuje za jeden z pilířů druhé fáze reformy veřejných financí. Pokud jde o reformu, hlavní ekonom Raiffeisenbank, bývalý ministr financí a jeden z aktivních členů Sobotkova týmu Pavel Mertlík zdůrazňuje její parametrický charakter. Nemění tedy příjmové a výdajové subsystémy veřejných financí, jako jsou daňový či penzijní systém nebo systém nemocenského pojištění, ale úroveň nastavení jejich parametrů. Další reformní kroky budou muset podle Pavla Mertlíka mířit dál a změnit povahu a strukturu některých z těchto subsystémů, zejména veřejného zdravotnictví, penzijního systému, ale i vysokého školství, systému veřejných dopravních sítí a jejich financování. „Bez těchto reforem bude současná fiskální reforma - jež byla nedávno přijatými zákony naplněna pouze zčásti a další balík zákonů naplňujících obsah vládou schválené reformy by měl spatřit světlo světa v příštím roce - izolovaným krokem. Její účinek se vyčerpá koncem této dekády, kdy jej překryje růst mandatorních a kvazimandatorních výdajů v oblastech nynější parametrickou reformou nedotčených,“ zdůrazňuje Pavel Mertlík. Martin Kupka připomíná, že reforma by neměla být orientována na likvidaci principu solidarity. Měla by však posílit odpovědnost občanů za jejich životy a také vědomí, že služby, které od státu dostáváme, musí být v rozumné relaci k vyspělosti společnosti, v níž žijeme.

Ztuhlé paragrafy.

Mertlíkův nástupce a Sobotkův předchůdce ve funkci ministra financí Jiří Rusnok, dnes ekonomický expert ING, soudí, že stabilizace veřejných financí musí být současně cílena na řešení strukturálních deformací české ekonomiky a sociálního systému. Tam vedle obvykle zmiňovaného zdravotnictví nebo penzijního systému řadí i opatření zaměřená na zvýšení míry legální zaměstnanosti v české ekonomice. „V zájmu zvýšení legální zaměstnanosti bude nutné snížit vedlejší odvodové zatížení práce. Je proto škoda, že se zvýšilo pojištění na důchody o dva procentní body, protože to mohl být první zdroj k celkovému snižování odvodů. Dalším jistě může být převod části nemocenského pojištění na zaměstnavatele a následně i využití určitého zvýšení některých spotřebních daní, se kterým se stejně musí počítat - například takzvané ekologické daně,“ zdůrazňuje.
Jiří Rusnok, který byl též náměstkem Vladimíra Špidly na ministerstvu práce a sociálních věcí a předtím odborovým pracovníkem, tvrdí, že v Česku je nepružná pracovněprávní legislativa. Přitom platí, že „čím bude rigidnější, tím méně bude vznikat nových legálních pracovních míst, případně se ještě další budou ztrácet“.

Zhoubná štědrost.

Cestou k vytvoření fungujícího trhu práce je omezení nadměrné regulace, míní hlavní ekonom Patria Online David Marek. Na efektivní trh práce jako jednu z důležitých podmínek účinného fungování veškeré ekonomiky ostatně kladli důraz i další účastníci ankety. Ukazuje se, jak inspirující je příklad Dánska, které před časem dokázalo omezit nezaměstnanost a rozpumpovat ekonomiku snížením podpor v nezaměstnanosti, ale i sociálních odvodů a zvýšením nepřímých daní. Podle Ondřeje Schneidra z Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy je pro urychlení ekonomického růstu nezbytné posílit nabídkovou stranu ekonomiky, to znamená zvýšit tempo růstu potenciálního produktu. „Faktory, které ho ovlivňují, jsou zřejmé: pracovní síla a strukturální míra nezaměstnanosti, zásoba kapitálu a technologický pokrok,“ uvádí. „Aby tedy ,prorůstová´ opatření zabrala, musí být cílena na trh práce, zvýšení produktivity výrobních faktorů a na stimulaci investiční aktivity soukromého sektoru.“

Utáhnout šrouby.

V zájmu snížení strukturální nezaměstnanosti je nutné se vyvarovat příliš štědrých a dlouhodobě přiznávaných podpor v nezaměstnanosti, nezvyšovat minimální mzdu a snížit počet sociálních dávek. „Nějaké dávky rodinám s dětmi by měly zůstat součástí systému, vzhledem ke stárnutí populace,“ upozorňuje Ondřej Schneider. Sociální dávky by ale měly být adresnější, konstruované tak, aby se vyplatilo pracovat, a to i na částečný úvazek. Jednou z možností je souběh dávek s výdělkem, přičemž každá odpracovaná hodina musí zvýšit příjem jednotlivce, tedy součet sociálních dávek a pracovního výdělku. Schneider dále navrhuje možnost uznat odpočet od daňového základu na děti jen těm lidem, kteří vydělávají více než určitou částku. Také lze ponechat například padesátiprocentní podporu v nezaměstnanosti těm, kteří si najdou zaměstnání do tří měsíců po registraci na úřadu práce. Schneider se vyslovuje i pro revizi životního minima: mělo by být regionálně diferencované, zejména kvůli nákladům na bydlení, a časově omezené. Ke snížení nezaměstnanosti by přispělo také rozšíření možností uzavírat částečné či krátkodobé pracovní kontrakty.

Slovenský vzor.

Zkušenosti hodné následování lze přitom hledat na východ od nás. „Ke zpružnění trhu práce by určitě přispělo nahrazení dosti nefunkční aktivní politiky zaměstnanosti systémem inspirovaným Slovenskem. To znamená dotace zvyšující mobilitu – deset tisíc korun při stěhování za prací z okresu, sto tisíc při nastartování soukromého podnikání. Naprosto nezbytné je ale přitom deregulovat nájemné!“ zdůrazňuje Schneider. Slovenskem se inspiroval v této záležitosti i Miroslav Zámečník: „Nic chytřejšího než zavedení stropu na celkový objem sociálních dávek kombinovaného s prvky negativní příjmové daně asi nevymyslíme. Média nás denně, byť zcela nechtěně přesvědčují, jak účinně toto opatření přispívá k mobilitě obyvatelstva, možná ve snaze pokusit se o arbitráž mezi měkkými a tvrdými sociálními systémy, ale zároveň i ve snaze o nalezení pracovní příležitosti. Pokud nárokové sociální dávky převedeme alespoň zčásti na systém daňových kreditů, motivaci k práci pouze zvýšíme.“
Otázkou ovšem také je, jaké jsou podmínky pro vstup, případně výstup z byznysu nebo přechod do jiného odvětví. Podle ekonomů špatné, a souvisí to s fungováním obchodního rejstříku a s byrokracií živnostenských úřadů. Jiří Rusnok hovoří o „téměř úplné nevymahatelnosti práva a obecně nedobrém stavu v oblasti právního prostředí pro podnikání“ a zmiňuje exitový zákon, registraci podniků a obchodní zákoník.

Spořit a spořit.

Z hlediska vzdálenější budoucnosti je klíčová zejména reforma penzí a financování zdravotnictví. Miroslav Zámečník je přesvědčen, že bez reformy penzí se vzhledem ke stárnutí populace současný systém zhroutí. Rozhodující otázka, na kterou si Češi musí férově odpovědět, zní, jak solidární systém penzí chtějí mít a zda si ho mohou zároveň dovolit, aniž by totálně ochromili ekonomický růst. Vládou avizovaný NDC systém, inspirovaný Švédskem, není pro Česko řešením. Jde sice o systém z hlediska přispěvatelů spravedlivější, ale stále o systém průběžný a vzhledem k českým demografickým prognózám v podstatě rovněž neufinancovatelný bez drastického prodloužení důchodového věku až na 67 let. Fiskálně únosnější může být podle Zámečníka návrh ODS, který v podstatě kopíruje Velkou Británii - minimální penze, která sice není závislá na minulých příspěvcích a klidně může být financována ze všeobecného daňového výnosu, ale v podstatě jen garantuje konec života v bídě. Kdo v bídě skončit nechce, musí si šetřit a je k tomu daňově podněcován. Pokud chceme snížit vedlejší náklady práce, je řešením zdaleka nejúčinnějším.

Bez stimulů.

O zdravotnictví. Zámečník soudí, že je přímo úžasným koncentrátem špatných ekonomických stimulů. Zatímco ve Švýcarsku platí pojištěnci zdravotním pojišťovnám víceméně stejnou částku, a v některých zemích je dokonce možné do systému veřejného zdravotního pojištění vůbec nevstoupit, u nás nemá vysoká procentní sazba žádný strop omezující výši odvedeného pojistného. Česko rovněž představuje světový unikát v tom, že systém zdravotního pojištění například pokrývá výdaje za léky, jež jsou zároveň volně k dostání. Oficiální spoluúčast pacienta je opět nejnižší na světě a jakákoli zmínka o jejím uplatnění je politické anatéma. Přitom nereformovaný systém trpí periodicky se opakující finanční krizí, která se s každým cyklem prohlubuje. Řešení je opět - alespoň na úrovni odborné diskuse - vcelku jasné: například zavést obvyklou míru spoluúčasti pacientů s minimálním a maximálním (volitelným) rozsahem, zavést obvyklý rozsah výkonů hrazených ze základního pojištění. Stát by měl poskytnout pojišťovnám smluvní svobodu ve vztahu k poskytovatelům péče tak, aby kontrahovaly jen takový objem kapacit, na nějž mají peníze. Uplatnit by se měl systém bonusů za nečerpání péče či slev na pojistném v případě vyšší minimální spoluúčasti pojištěnců.

Zbytečná daň.

Pokud jde o nejdůležitější atribut právního prostředí pro podnikání – daně – ekonomové se obecně shodují v nutnosti zjednodušení daňové soustavy, ale míra razance návrhů se liší. Zatímco například David Marek hovoří o snížení přímého zdanění včetně celkového daňového zatížení práce, Ondřej Schneider navrhuje podpořit investiční aktivitu rovnou zrušením daně z příjmu právnických osob a doporučuje zdaňovat pouze rozdělený zisk pomocí daně z příjmu fyzických osob. Vyslovuje se i pro snížení míry složeného daňového zatížení, a to zejména prostřednictvím všeobecných, nikoli selektivních nástrojů. Aby na snížení daňového zatížení faktoru práce – daně z příjmu fyzických osob a odvodů na zdravotní a sociální pojištění - profitovala celá společnost, bylo by podle něj vhodné snížit zejména základní, patnáctiprocentní sazbu.
Daňovou podporu investic podporuje i Zámečník a upozorňuje přitom na zkušenost zmíněného Estonska. Estonci kromě rovné daňové sazby ve výši 26 procent totiž fakticky nezdaňují nerozdělené zisky. Zisk firem je zdaňován pouze v případě, kdy firmu opouští. Pokud míří do přírůstku majetku firmy, není zdaňován. Samozřejmě vzniká otázka, co je a není možné považovat za investici, ale v každém případě jde o výrazné a jednoduché opatření na podporu akumulace kapitálu. V Česku by navíc významně přispělo k ozdravení podnikových bilancí a nepřímo tím zvýšilo stabilitu finančního sektoru. Osvobození kapitálových výnosů od daně je pak jen logickým doplňkem uvedených opatření.

Past na úředníky.

Jiří Rusnok dává otázku daní do souvislosti s investicemi, bez nichž ekonomika nemůže prosperovat a které k nám „ještě drahnou dobu“ budou muset výrazně proudit ze zahraničí. „Určitě zůstane naší výhodou poloha a historie,“ uvádí, „ale vzhledem ke zhoršujícím se podmínkám ve srovnání s konkurencí, pokud jde o daně, bude stále obtížnější přímé zahraniční investice přilákat. Samozřejmě že daně nejsou jen o sazbě daně z příjmu právnických osob, ale o celém komplexu daňové soustavy a především o jejím provádění. Musí proto dojít ke zjednodušení a přenesení váhy z daní přímých na nepřímé. Nemá také smysl, aby daně dále vybíraly tři systémy – ministerstvo financí, Česká správa sociálního zabezpečení a zdravotní pojišťovny. Sloučení výběru na ministerstvo financí by ušetřilo nejméně tři tisíce úředníků.“
Na státní úředníky má pifku i Miroslav Zámečník, když tvrdí: ,,Ve státní správě je pole neorané, pokud jde o aplikaci základních principů managementu. Nemusíme jít na věc stejně jako na Novém Zélandu, kde levicová vláda již před lety zavedla manažerské kontrakty na dobu určitou pro vedoucí pracovníky, nicméně vývoj ve vyspělých zemích jde tímto směrem. Co si má jeden myslet, když už se o manažerských platech založených na výkonnosti mluví i ve Francii? Něco se zkrátka děje, a mělo by se dít i v Česku, kde se kupříkladu dodnes přidělují investiční prostředky z veřejných rozpočtů na základě všeho možného, jen ne standardní investiční analýzy. Pouštět se v tomto stavu do PPP je hra se sirkami u stohu slámy. Jednotlivé položky výdajových kapitol státního rozpočtu se v solidně vedených zemích běžně podrobují periodickému auditu a neefektivní se ruší. Výsledek pionýrského počinu ministra Sobotky v podobě „samoauditu“ správci kapitol byl ovšem předvídatelný - úředníci podávají takové výkony v tak životně důležitých oblastech, že by se příslušné kapitoly měly finančně posílit.“

Irsko ano, Německo ne.

„Jednoduchost a přehlednost daní vede k transparentnosti, snadné kontrolovatelnosti a vymahatelnosti. Současný stav podvazuje růst a vyhovuje pouze úzkým skupinkám lobbistů, státních úředníků a některých zákonodárců,“ říká hlavní ekonom Komerční banky Kamil Janáček, podle něhož odpověď na otázku, jak podpořit prosperitu a rychlý růst české ekonomiky, není tak složitá, jak by se mnozí domnívali. Česká republika by se měla poučit ze zkušeností zemí, které chce dohnat. Produktivita a blahobyt rostou rychleji v zemích, které uplatňují nižší daňové zatížení podnikatelů, menší regulaci ekonomiky, starají se o to, aby trhy výrobních faktorů včetně trhu práce byly pružné, jsou otevřené zahraničnímu kapitálu a mají efektivní a fungující veřejné instituce. „Důsledné a dlouhodobé sledování této politiky udělalo během dvou desetiletí z nejzaostalejší země Evropské unie - Irské republiky - zemi s jedním z nejvyšších hrubých domácích produktů na hlavu, zemi přitahující zahraniční pracovníky a kapitál. Pokud ovšem bude Česká republika kopírovat minulé politiky Německa či Francie, rychlého růstu nedosáhne,“ tvrdí Kamil Janáček.

Vzdělání nás může zachránit.

Janáček nic nenamítá proti státním politikám podpory ekonomiky, ale musí se orientovat na vytváření všeobecných podmínek pro rychlý hospodářský růst, nikoli na selektování vybraných prioritních či takzvaných strategických odvětví nebo skupin podnikatelů. Vedle vytváření a udržování fungujícího institucionálního a legislativního rámce jde i o podporu školství a přípravy na zaměstnání a také o základní výzkum. To jsou domény, míní Janáček, kde má stát nezastupitelnou funkci. Ondřej Schneider se konkrétně zmiňuje o vyšší podpoře vysokých škol, ale zdůrazňuje princip co-funding – například uhrazení padesáti procent nákladů na nové programy. Na vysokých školách by též podle něj mělo být zavedeno školné.
Podobně uvažuje i Martin Kupka: nedostatečná pozornost věnovaná rozvoji vzdělávání a vědy je patrně nejužším místem z hlediska strategického. Nejde přitom jen o objem prostředků, ale i otázky organizační, strukturální, personální. Miroslav Zámečník říká, že školství má evidentní strukturální problém, daný demografickým vývojem - dětí se rodí málo a poptávka se přesouvá do oblasti vysokého školství, které kapacitně jejímu růstu nestačí. Zavedení školného a půjček pro studenty však opět naráží na politickou bariéru. Jestliže se kapacitní problém v důsledku demografického vývoje zmírní sám od sebe, až se budou na vysoké školy hlásit populačně slabé ročníky, zůstane problém s kvalitou, a to i tam, kde to nebývalo zvykem - ve vyšších ročnících základních škol a na středním stupni. Jak jinak lze zvednout kvalitu než lepším managementem, který bude odměňovat dobré výkony a penalizovat špatné?

Jasné zítřky.

Zatímco Martin Kupka se nedomnívá, „že by na tom česká ekonomika byla na začátku roku 2004 z absolutního pohledu špatně“, Kamil Janáček si myslí, že „na politiku podporující prosperitu a rychlý růst ekonomiky stále čekáme“. „Takzvaná legislativní smršť nepřináší zjednodušení, ale značně komplikuje a znepřehledňuje českou legislativu. Zjednodušení v podobě přijetí jednoho občanského a jednoho trestního kodexu se neustále odsouvá do budoucna, což už trvá jedno desetiletí. Přijímané zákony a novelizace dále sešněrovávají trh práce, zdražují pracovní sílu a diskriminují některé skupiny podnikatelů,“ uvádí.
Pavel Mertlík obrací pozornost k dopadům vstupu Česka do EU a tvrdí, že budou dvojí: liberalizace zahraničního obchodu s některými, doposud ochranářsky a antiliberálně se chovajícími novými členskými zeměmi, zejména Polskem, a fyzické zprůchodnění hranice pro dopravu zboží po silnici v důsledku změny celního režimu na hranicích s jinými zeměmi unie. Další významnou změnou bude přechod na celní sazebník unie, který oproti českému celnímu sazebníku znamená především podstatně vyšší celní ochranu České republiky před dovozy z Číny.
Jak si ve změněných podmínkách povede česká ekonomika, je ale otázka. Mertlíkův kolega z Raiffeisenbank, analytik Miroslav Brabec se domnívá, že výhledově může České republice „přivodit hluboké vrásky na čele“ výrazná orientace velké části průmyslu na výrobu automobilů a s ní související produkci. Důvodem je fakt, že ve světě, ale i v Evropě existuje v tomto oboru v průměru nadprodukce. Částečným řešením by mohla být specializace na modelové řady či jednotlivé výrobky, po nichž bude poptávka zejména v kandidátských zemích či v dalších státech bývalého komunistického bloku. Skutečně dlouhodobé řešení ale Miroslav Brabec vidí též v investicích do vzdělání, vědy a výzkumu. „Potřebujeme zvýšit počet vysokoškolsky vzdělaných lidí na úroveň běžnou ve vedoucích vyspělých zemích. Částečně jde o návrat k roli české ekonomiky v Evropě z doby před druhou světovou válkou. K dlouhodobému investování do vědy a výzkumu je však potřeba mít malou a efektivní státní správu a zdravé veřejné finance. Nacházíme se svým způsobem v začarovaném kruhu,“ uzavírá skepticky.

Fuck that think

A když se nepodaří prosadit potřebné reformy a změny zůstanou jen kosmetické? Miroslav Zámečník má pro tuto možnost hned dvě výhledové varianty. „Té první pracovně říkám bulharská, podle výsledku hospodářské politiky minulých socialistických vlád, které se věrně řídily heslem ,nejdřív náraz čelem do zdi, pak už to půjde´. Druhá, argentinská, je ještě tristnější. Řečeno s básníkem zde jako by platilo ,myslel jsem, že jsme padli až na dno, a vtom se zespoda ozvalo tiché ťukání´.
V obou případech bude mít naše nečinnost shodný důsledek: pokud se neadaptuje celá země, adaptují se její bezproblémové globalizované děti: s notebooky v podpaží odjedou někam jinam řka: Fuck that thing.“

Prorůstové rady českých ekonomů

Trh práce

  • snížení odvodového zatížení práce
  • uvolnění pracovněprávní legislativy
  • větší adresnost sociálních dávek
  • stimulace získávání nové kvalifikace nebo vstupu do podnikání
  • stimulace stěhování za prací
  • souběh sociálních dávek a legálního pracovního výdělku

Trh s byty

  • deregulace nájemného a další kroky vedoucí k uvolnění trhu s byty a zprostředkovaně i mobility pracovních sil

Podpora vzdělávání, vědy a výzkumu

  • vyšší prostředky uvolňované z veřejných zdrojů
  • kombinace veřejných a soukromých zdrojů při financování vědy a výzkumu
  • strukturální změny vysokého školství
  • zavedení školného
  • racionalizace sítě školských zařízení

Daně

  • zjednodušení daňového systému
  • snížení firemních daní
  • celkové snížení přímého zdanění ve prospěch nepřímých daní

Legislativa a justice

FIN25

  • zvýšení vymahatelnosti práva
  • zvýšení předvídatelnosti soudních rozhodnutí a sjednocení výkladu legislativy
  • zjednodušení a zprůhlednění legislativy
  • zlepšení fungování soudů, zejména obchodních

Alokace kapitálu

  • zjednodušení podmínek vstupu do podnikání a přesunů mezi odvětvími
  • nový zákon o konkursu a vyrovnání

Státní a veřejná správa

  • omezení státního dirigismu
  • snížení stavů státní byrokracie
  • odstranění selektivnosti při poskytování investičních pobídek
  • vyšší transparentnost a kontrolovatelnost činnosti státní a veřejné správy
  • legislativní i organizační bariéry korupce, například při zadávání veřejných zakázek
  • Našli jste v článku chybu?