Stav tuzemské dálniční a silniční sítě už dávno nechvalně proslul i za hranicemi. Teprve díky Polsku se však můžeme v ostudě pořádně vymáchat.
I v dnešní integrované Evropě mohou lidé zažít nemalá překvapení hned u sousedů. Autor Reaktoru strávil nemalou část života v rakouském hlavním městě a považuje se tak částečně za Vídeňana, znalého místních zvyklostí. Při poslední návštěvě metropole nad Dunajem ho však něco zarazilo.
V podchodu metra pod Západním nádražím v minulosti ráda vysedávala zevlující mládež. To městu asi nebylo po chuti, a tak nechala prostor ohradit jakýmsi skleněným plotem. To by ještě nebylo tak neobvyklé, před zábranou se však nově na zemi objevil bleděmodrý půlkruh informující, že v tomto prostoru je dovoleno denně od 15 do 23 hodin muzicírovat.
Lze předpokládat, že podobných míst bude po městě více. Radnice se tedy rozhodla určovat, kde a kdy přesně si lidé mohou zahrát na kytaru, hoboj, nebo si jen tak prozpěvovat.
Čtěte: Dálniční známky 2019: Vše, co potřebujete vědět
Kdyby se něco podobného objevilo na území někdejšího pořádkumilovného Pruska, kde má vše pevné místo, asi bychom se příliš nedivili a považovali to za folklór a zajímavý výstřelek místní povahy. Vídeň však je, nebo aspoň byla, vždy trochu jiná. Místní si potrpí na proslulou Gemütlichkeit (úplně doslovně to asi přeložit nelze, nejbližší výraz je asi pohoda), rádi si vždy v klidu dopili svou melange nebo vinný střik a pracovními povinnostmi nebo jinými pravidly se rušit nenechali. Přikazovací čáry na podlaze se zkrátka k Vídni nehodí.
V této souvislosti je dobré se podívat i na to, co cizinci očekávají od Česka a jak pak vnímají střet s realitou. Někdy v první polovině devadesátých let navštívili rodiče autora známí z Rakouska. Cesta pro ně znamenala malý kulturní šok, ovšem v pozitivním smyslu. Pochvalovali si přívětivost Čechů a především byli naprosto vykolejeni kvalitou tuzemských silnic a dálnic. Předpokládali totiž, že hned za Mikulovem najedou na bahnitou polní cestu. Že i v bývalém komunistickém bloku existují asfaltové silnice, byť kvalitou nesrovnatelné se západní Evropu, si nedovedli představit.
Čtěte o chybějících kilometrech:
Výstavba dálnic v Česku vázne. Kde se bude stavět letos?
České fiasko: dálniční síť nebude hotová ani v roce 2050
To už je ale téměř třicet let a v současnosti jsou již očekávání někde úplně jinde, jak ukázalo nedávné posezení s Martinem. Martin je rodilý Vídeňan, který nemá potřebu objevovat exotické dálné kraje a jeho výjezdy za hranice se omezují na cesty do Německa za fotbalem. Letos však přijal pozvání polských přátel na svatbu v Lublinu, což vyžadovalo i cestu naskrz Moravou.
„Co to proboha máte s těmi dálnicemi?,“ pohoršuje se Martin, aby okamžitě přidal chvalozpěv na kvalitu dálnic polských. Přidává ještě pár nadávek na nepříjemné české pokladní a směnárnu s až příliš nevýhodným kurzem (šlo o směnárnu mimopražskou, problém je tedy celorepublikový a zdaleka se neomezuje jen na nechvalně proslulé provozovny hlavního města).
To, že cizinci ze Západu už dávno nejsou překvapení tím, že vůbec nějaké dálnice máme, a naopak si stejně jako Martin dovedou slušně zanadávat na jejich kvalitu, není nic nového. Nová však je právě chvála dálnic polských, kterou ke stížnostem automaticky přidávají. Skutečnost, že Polsko dokázalo kvalitní dálniční síť vybudovat během krátké doby, dává kontrastu obzvlášť vyniknout.
Očekává se zkrátka, že když kvalitní sítí dálnic disponují už i Poláci, Česká republika, jedna z předních průmyslových zemí Evropy s rozvinutým automobilovým průmyslem, by je snad mohla mít také. O to více pak vyniká ostuda, kterou české dálnice představují. Takže díky Polsko, ten trapas si totiž opravdu zasloužíme.
Čtěte další komentáře Jana Brože: