Účet je vystaven na zhruba 480 miliard
Podpis pod smlouvou o prodeji Komerční banky francouzské Société Générale fakticky ukončil historii českého bankovnictví. Českého vlastníka mají už jen eBanka a Union banka, kterou však prodej čeká v dohledné době. Historie to byla hodně drahá. Po sečtení všech úhrad státu se dostaneme k astronomické sumě více než 480 miliard korun, což představuje částku přesahující čtvrtinu hrubého domácího produktu. Tyto úhrady zahrnují provedené odkupy aktiv, výdaje na stabilizační a konsolidační program malých bank, investice státu do kapitálu velkých bank, vydané záruky, jejichž plnění je velmi pravděpodobné, i očekávané náklady na odkup aktiv zkrachovalé Investiční a Poštovní banky (IPB). Proti této sumě stojí částka, kterou stát utržil při privatizaci svých majetkových podílů v peněžních ústavech. Ta činí za prodej IPB, Československé obchodní banky (ČSOB), České spořitelny a Komerční banky (KB) necelých 102 miliard korun. K tomu bude možné ještě přičíst inkaso za státní záruku poskytnutou ČSOB na aktiva převzatá z IPB. Poslední odhady uvádějí, že by mohla dosáhnout až deseti miliard korun. Je zjevné, že ani jedna ze státem kontrolovaných bank nebyla prodána se ziskem, ale všechny privatizace zatnuly do veřejných financí pořádnou sekeru. Po pravdě řečeno takto stanovená suma nepředstavuje konečný účet pro daňového poplatníka. Rozhodující bude, jak se podaří aktiva převzatá z bank realizovat. Až na výjimky však nelze počítat s výraznějším zlepšením situace. Pohrobci atomčíků. Mezi tyto výjimky kupodivu patří aktiva vyvedená z bank na počátku devadesátých let jako nebonitní pohledávky vzniklé za minulého režimu. Jde především o takzvané úvěry na trvale se obracející zásoby, pro jejichž označování se vžila zkratka TOZ. Na jejich uskladnění a správu vlastně vznikla Konsolidační banka (KoB). Původ těchto podivných úvěrů-neúvěrů je spojen se zahájením jaderného programu na počátku sedmdesátých let. Stát tehdy potřeboval značné prostředky na stavbu jaderných elektráren v Jaslovských Bohunicích a v Dukovanech. Situaci vyřešil šalamounsky. Daněmi odčerpal z podniků jejich oběžné prostředky a nahradil je nízkoúročeným úvěrem se splatností posunutou kamsi do nekonečna. Toto vydrancování státních podniků státem se na počátku devadesátých let při obnově peněžní ekonomiky a vzniku komerčních bank ukázalo jako obrovský problém. Tehdejší vláda jednoznačně odmítla krádež napravit a tyto úvěry odepsat k tíži veřejných financí. Naopak úvěrům na TOZ byl stanoven drastický zhruba třináctiprocentní úrok a především předepsána splatnost. Naděje na skutečné splacení však byla z tehdejšího pohledu zcela mizivá. Není proto divu, že mise OECD, která zpracovávala v roce 1991 první zprávu o československé ekonomice, konstatovala, že banky v této zemi jsou insolventní. Nastala tedy první fáze očisty. Úvěry TOZ přešly na Konsolidační banku. Vyčísleno pouze za Českou republiku to bylo 80,1 miliardy korun. Kupodivu české firmy v následujících letech poměrně disciplinovaně tyto úvěry splácely. Vrchní ředitelka KoB Dagmar Polanská uvádí, že na konci letošního května zůstávalo neuhrazeno necelých třicet miliard korun. TOZ však nebyly jediné zátěže z komunistického režimu, které přebírala Konsolidační banka. Z České spořitelny byla v roce 1994 vyvedena aktiva za tři miliardy korun a z Investiční banky a Komerční banky v roce 1992 dohromady za 14,7 miliardy korun nominální hodnoty. Zbývalo už jen vyčistit Československou obchodní banku, která před rokem 1990 financovala zahraniční obchod a zůstaly jí po těchto aktivitách nedobytné pohledávky v řádu desítek miliard korun. V roce 1992 přišla nezbytná pomoc na posílení likvidity. Ze státních finančních aktiv získala ČSOB dvanáct miliard korun. O rok později začala zásadní transformace banky. Nejprve stát dodal 11,3 miliardy, když české ministerstvo financí vytvořilo Českou inkasní jako společnost s ručením omezeným. Obdobná instituce vznikla také na Slovensku. Do České inkasní byly vyvedeny úvěry ve výši 33,166 miliardy korun, na Slovensko šlo zhruba čtrnáct miliard. Technicky byly transakce provedeny tak, že ČSOB půjčila České a Slovenské inkasní, a ty za nominální hodnotu odkoupily nedobytné pohledávky. ČSOB tak rázem měla místo zcela nebonitního dluhu perfektní pohledávku za státem. Očištění ČSOB tak přišlo celkem na částku přes 56 miliard korun. Jenže Mečiarova vláda na Slovensku začala svůj podíl na očištění zpochybňovat a nesplácela poskytnutý úvěr, přestože byla třetinovým akcionářem. Spor dospěl až k mezinárodní arbitráži ve Washingtonu. Ta není dosud ukončena. V roce 1999 chtěla vláda banku privatizovat, a tak vydala garanci ještě za slovenský dluh. Tuto garanci však do celkové sumy pomoci českému bankovnímu sektoru nezapočítáváme, protože její plnění je vzhledem k vývoji arbitráže velmi nepravděpodobné. Dalšími aktivy, která převzal stát, byly úvěry na družstevní bytovou výstavbu. Ty poskytovala bývalá Státní banka československá za mimořádně výhodných podmínek. Po obnovení činnosti Investiční banky v roce 1990 se ocitly v její bilanci. V roce 1998 je převzala Konsolidační banka v rámci přípravy IPB na prodej Nomuře. Po sečtení starých zátěží převzatých nějakou formou státem se tedy dostaneme k částce 170,4 miliardy korun. Ovšem objem TOZ již poklesl z osmdesáti na třicet miliard a také jistina úvěrů na bytovou výstavbu bude z rozhodující části vrácena. Účet pro daňového poplatníka za minulý režim tedy lze odhadnout na něco málo přes sto miliard korun. Malé, ale drahé. Ve srovnání s tímto účtem byly ztráty způsobené špatnou politikou bank v procesu ekonomických reforem nepoměrně vyšší. Šlo jistě z velké části o daň z nezkušenosti, ale také o důsledek rozsáhlé kriminální činnosti, pro niž se vžil termín tunelování. První na řadě byly malé české banky. Na počátku devadesátých let bylo poměrně velmi snadné získat bankovní licenci. Očitý svědek například uvádí, že legendární tunelář Alexandr Komanický vyřídil u bankovního dohledu licenci pro svou Českou banku za dvě hodiny. Téměř dvacítka malých bank získala do poloviny devadesátých let povolení sbírat vklady a podnikat na finančním trhu. Výsledky byly tristní. Jako první padla do nucené správy Kreditní a průmyslová banka, následovaly Bohemia, AB Banka, Česká banka a další. Úhrady vkladů jejich klientů byly první velkou ranou pro veřejné finance. Česká národní banka vytvořila společnost Česká finanční, která se měla na tento problém specializovat. Ta přešla v loňském roce v rámci reformy transformačních institucí pod křídla Konsolidační banky. V České finanční se ocitly úvěry za 65 miliard korun. Dosavadní výsledky říkají, že průměrná výtěžnost těchto úvěrů je zhruba deset procent. K tomu, abychom se dostali k celkovým nákladům na experiment s malými českými bankami, musíme ještě přičíst náhradu škod za Banku Bohemia, jejíž závazky vypořádávala ČSOB. Stálo to dvě a půl miliardy korun. Česká spořitelna provedla podobnou akci v AB Bance a stát to přišlo na pět a půl miliardy. Největší jednotlivou akcí při sanaci bankovního sektoru byla v roce 1996 nucená správa v Agrobance. Její vkladatele a bonitní část aktiv převzala finanční divize General Electric. Vznikla tak současná GE Capital Bank. Tato operace nakonec přišla Českou národní banku na 42 miliard korun. Nucená správa trvala dva roky a spory s akcionáři zkrachovalé Agrobanky dosud nejsou u konce. IPB je jednička. Po Agrobance nastala chvíle pravdy i pro velké české banky, v nichž měl stát rozhodující podíl. První přišla v roce 1997 na řadu Investiční a Poštovní banka, v níž vinou opakovaně popisovaných chyb přišel stát již v roce 1994 o kontrolní podíl. Banka byla zjevně ve velkých potížích. Příčinou byla její angažovanost v privatizaci. Financování nákupů majoritních podílů v nejrůznějších podnicích se odehrávalo často za zcela nepřiměřené ceny. Docházelo k transakcím minimálně na hranicích zákona a banka byla ovládána seskupením firem, v nichž měl velké slovo samotný management IPB. A tak ještě končící Klausova vláda rozhodla o tom, že stát prodá svůj podíl investorovi, který banku vyvede z existenčních problémů. Uskutečnění tohoto záměru ale připadlo až prozatímní vládě Josefa Tošovského. Pro tuto vládu však už jediným partnerem k jednání byla japonská Nomura. Její firma Nutshell totiž získala v IPB zhruba desetiprocentní podíl a už na jaře 1997 uzavřela dohodu o společném postupu s českými firmami do té doby ovládajícími banku. Od toho okamžiku žádný jiný zájemce neměl šanci. Tošovský banku nakonec na jaře 1998 prodával neočištěnou, a tudíž pouze za symbolickou cenu necelých tří miliard korun. Součástí smluv byla dohoda, že Nomura navýší základní jmění a poskytne bance podřízený dluh v rozsahu zhruba dvanácti miliard korun. Výměnou za tyto podmínky česká vláda akceptovala, že Nomura není strategickým investorem a po ozdravení IPB tento finanční dům prodá. Realita se však ubírala jinými cestami. Nomura dál spolupracovala s původním managementem a o skutečný přínos jejích kapitálových operací v IPB se vedou spory. Recese v letech 1998 a 1999 pak odkryla všechna slabá místa banky. Kontrola bankovního dohledu na konci roku 1999 celkem jednoznačně prokázala nesolventnost banky. Nomura s managementem IPB hledala strategického investora, ale banka nakonec v červnu loňského roku skončila v nucené správě. Její aktiva i pasiva převzala ČSOB, která na to získala záruku státu. Konec banky je nyní předmětem politických bojů. Ty však už na nákladech státu moc nezmění. Kolik erár zaplatí, není dosud přesně vyčísleno. Ministr financí Jiří Rusnok nedávno uvedl, že úhrada ČSOB by se měla pohybovat kolem 95 miliard korun. Stát by měl naopak inkasovat platbu za poskytnutou garanci ve výši zhruba deseti miliard korun. Kolik to nakonec bude, je však otázkou. Odhady úhrady se totiž neustále zvětšují. Loni po úniku prvních verzí smluv se hovořilo přibližně o dvou a půl miliardách. Letos se odhadovaná částka vyšplhala nejprve na čtyři miliardy, nyní na zmíněných deset. Cena je ve smlouvách odvozena od čisté hodnoty převzatých aktiv. Každopádně IPB je zdaleka nejdražší kauzou v české bankovní historii. Jedno mytí stačilo. Jako nejlevnější případ se naopak jeví ČSOB. Banka po odstranění starých zátěží v roce 1993 nedostala žádnou další pomoc na úhradu ztrát vzniklých chybami při úvěrování podniků. Její privatizace přišla na řadu již v roce 1999 a byla první velkou privatizací provedenou sociálnědemokratickou vládou. Ve finále se střetli David s Goliášem. Vláda nakonec dala přednost nabídce relativně malé belgické KBC před německo–americkým gigantem Deutsche Bank. Belgičané překvapili výší nabídky a českým akcionářům zaplatili celkem čtyřicet miliard korun. Ministerstvo financí ČR, které bylo největším akcionářem, získalo 23,8 miliardy a ČNB 16,2 miliardy. Za povšimnutí stojí, že Belgičané nechali v čele banky jejího šéfa Pavla Kavánka. Ten byl také o dva roky později autorem ambiciózního projektu převzetí IPB. Vyjedená spořitelna. Tím však radostné bankovní privatizace skončily. Na řadě byla Česká spořitelna. Pohled do její bilance byl tristní a povolební prohlášení Miloše Zemana, že do bank už nepůjde ani koruna, vzala rychle za své. Nejprve přišla na řadu první várka odkupu špatných aktiv Konsolidační bankou. Hned v roce 1998 šly úvěry v nominální hodnotě 10,4 miliardy korun do státního peněžního ústavu za 6,9 miliardy. O rok poz–ději následovala další várka, tentokrát v nominální hodnotě 33,3 miliardy. Konsolidační banka za ně zaplatila 20,1 miliardy, ale po přecenění vykázala z této operace ztrátu ve výši 16,1 miliardy korun. V témže roce zároveň Fond národního majetku vstoupil do navyšování základního jmění a posílil banku o další čtyři a půl miliardy korun. Tyto injekce však nestačily udělat z České spořitelny atraktivní nevěstu. Na podzim roku 1999 musela vláda konstatovat, že má pro jednání o privatizaci pouze jediného partnera, kterým byla nepříliš významná rakouská Erste, a zahájila exkluzivní vyjednávání. Teprve potom se přihlásila také IPB spolu s Nomurou. Vzhledem k informacím o stavu IPB není divu, že tuto nabídku nikdo nebral příliš vážně. Nakonec Erste zaplatila za 52 procent akcií České spořitelny devatenáct miliard korun. Jenže to mělo háček. Součástí těchto smluv je takzvaný ring fancing. To je závazek státu, že převezme od zprivatizované spořitelny další úvěry, které do konce června letošního roku budou v klasifikační stupnici v kategoriích tři až pět. Před několika dny uplatnila ČS první opci a převádí do Konsolidační banky úvěry za 6,9 miliardy korun nominální hodnoty. Zároveň uplatnila KoB svou call opci na aktiva v hodnotě 3,3 miliardy. ČS si však rozhodla z tohoto balíku ponechat dál v držení aktiva za 1,8, protože je považuje za perspektivní. Díky taktice KoB tyto úvěry vypadly z další záruky a KoB za svou call opci zaplatila jen jednu a půl miliardy. Rozsah dalších opcí není zatím přesně znám. Velmi orientační odhad vrchní ředitelky Polanské z KoB se pohybuje kolem dvanácti miliard korun nominální hodnoty. Tvrdí však, že kvalita těchto úvěrů rozhodně není zcela špatná a lze počítat s poměrně vysokou mírou jejich návratnosti. Přesto je zjevné, že záchrana spořitelny byla velmi drahá. Komerční sekera. Komerční banka na tom není o nic lépe. Nedávno podepsané dohody o prodeji sice obsahují úctyhodnou sumu čtyřiceti miliard korun, na uhrazení nákladů státu za špatné hospodaření v devadesátých letech to však nebude stačit ani náhodou. Především v roce 1999 došlo k navyšování základního jmění, které mělo udržet kapitálovou přiměřenost KB nad limitem ČNB. Ve dvou kolech úpisu investoval Fond národního majetku do nových akcií 6,8 miliardy korun, a zvýšil tak svůj podíl na základním jmění na šedesát procent. Protože byl úpis načas zablokován žalobou minoritního akcionáře, byla ještě v roce 1999 převedena první várka aktiv do Konsolidační banky. Úvěry v nominální hodnotě 23,1 miliardy koupila KoB za šedesát procent, tedy za třináct miliard. Dnes je z této operace ztráta 14,1 miliardy. Částka se zvýšila vzhledem k naběhlým úrokům a sankčním poplatkům. Ani navýšení jmění a první vyvedení úvěrů však nestačilo. V roce 2000 přišlo zásadní řešení. KB vytvořila dceřinou společnost Konpo a do ní vložila úvěry v nominální hodnotě 59,9 miliardy. Konpo pak odkoupila KoB za 35,5 miliardy. Teprve v tom okamžiku mohla být zahájena privatizace. V memorandu se však objevila ještě další záruka. Na jejím základě může nový vlastník Komerční banky státu odprodat další aktiva až do výše úhrady dvaceti miliard korun. Datem splatnosti je konec roku 2003. Jde o obdobu ring fancingu z České spořitelny. Pod záruku tedy předem vyčleněná aktiva, jejichž klasifikace je v kategoriích tři až pět. To nejde okecat. Z uvedeného je zřejmé, že uchování funkčnosti bankovního sektoru stálo neuvěřitelně vysoké částky. Bezpochyby rozhodující vliv na náklady mělo odložení doprivatizace největších bank vládami Václava Klause. Negativní roli samozřejmě sehrál i pomalý rozběh funkčního bankovního dohledu. Ale v zájmu objektivity je třeba dodat i další skutečnosti. Bankovní sektor vykazoval v první polovině devadesátých let vysoké zisky a z nich odváděl mnohamiliardové daně. I ty by měly být na straně příjmů státu brány v úvahu. Stejně je dobré nezapomínat, že řada úvěrů byla poskytována průmyslovým kolosům. Zastavení jejich financování by vedlo k rozsáhlým bankrotům a stát by musel hradit vysoké částky na sociálních dávkách. Přesto je zjevné, že co se v bankovnictví stalo, se stát nemělo. Náklady všechny přínosy převyšují o obrovské částky. Nehledě na to, že pokud by byly promrhané finanční prostředky bankami použity na správné a perspektivní projekty, byla by dnes Česká republika na zřetelně vyšší ekonomické úrovni, než na jaké je.
