Praha zahájila eurokampaň na propagaci evropského poslance
Snad je možné pochopit, proč slova německého europoslance Jo Leinena vyvolala v Česku tak ostře odmítavou reakci. Leinen se rozhodně nepustil do věcné diskuse s prezidentem Václavem Klausem o evropské ústavní smlouvě či budoucnosti Evropy. Hlavě českého státu naznačil, že by se vůbec do debaty neměl plést, protože tím údajně ubližuje českému lidu. Leinen si zřejmě představuje, že mluvit o Evropě by měli jenom nadšení budovatelé. Ti, kteří se dívají na věci kriticky a skepticky, podle něj asi škodí evropskému lidu. Přitom právě Leinenova slova připomínají spíše fráze než argumenty. V názorovém střetu s Václavem Klausem nemá vůbec šanci obstát, ať už s prezidentovými postoji souhlasíme, či nikoliv.
Proč však čeští politici a Klausovi spolupracovníci z Hradu začali Leinenovi pomáhat s propagací jména tohoto víceméně neznámého europoslance? Stojí Leinen prezidentskému poradci Ladislavu Jaklovi opravdu za to, aby o něm tvrdil, že se mu stýská po protektorátu? Což o to, Jakl se přitom zviditelnil také. Byl to jeho cíl? Někteří představitelé pravice se v minulosti posmívali eurokampaním vlád socialistických premiérů. Jejich kampaň, která proslavila jméno Leinen (slovy vicepremiéra Alexandra Vondry „Lenin, nebo jak se vlastně jmenuje“) v Česku, je ale mnohem ubožejší.
Václav Klaus by rozhodně neměl mít z takové podpory radost. Jeho kritika euroústavy je podložena silnými argumenty, byť ani prezident se v minulosti nevyvaroval řady mylných soudů. I zastánci evropské integrace mohou uznat, že je v pořádku, když je Klausova slova slyšet. Ani eurofederalisté by se přece nemohli cítit dobře jen mezi samými Leineny. Když ale Mirek Topolánek mluví o ústavní smlouvě jako o shitu nebo když Ladislav Jakl připomíná protektorát, v očích mnoha lidí tím utrpí i Klausovy promyšlené postoje.
Je pravda, že prakticky nikdo z předních politiků v Evropské unii nevystupuje vůči ústavní smlouvě tak ostře jako Klaus. Je to rozumné? Vše nasvědčuje tomu, že Britové jsou také proti ústavě, ale spíše spoléhají na to, že se rozhovory o jejím oživování zase nějak zablokují. Jednou se jim už takový postoj vyplatil. Mnozí v Londýně si oddychli, když evropskou ústavní smlouvu odmítli francouzští a nizozemští voliči. Na otázku, zda by obdobně neměl postupovat také Klaus, však nelze odpovědět jednoznačně. Na jedné straně Evropská unie - a tedy i Česko - potřebuje kritiky Klausova typu. Na druhé straně je docela možné, že Praha opravdu přestane být pro některé jiné země EU důvěryhodným spojencem. Češi by rozhodně neměli vyvolávat dojem, že chtějí svými negativními postoji vše blokovat. Měli by projevit elementární ochotu k dohodě a kompromisu. Jinak nemá členství v unii smysl. Je možné, že někteří politici v Praze chtějí za každou cenu hledat nepřítele. Kampaň za proslavení Jo Leinena tomu nasvědčuje. Takové hledání nepřítele by ovšem Česku skutečně škodilo.
Připusťme však i to, že Klaus je sice osamocen mezi evropskou politickou elitou, ale rozhodně není izolován mezi Evropany. Nesouhlas s různými aspekty evropské integrace vyjadřují mnozí občané včetně francouzských a nizozemských voličů. Zastánci euroústavy tvrdí, že ji schválila výrazná většina členských zemí. Ano, je to tak. Ale v drtivé většině těchto států se nekonalo žádné referendum. A vůbec není jisté, jak by dopadlo. Projekt Evropské unie byl a zůstává velmi potřebným pro starý kontinent. Není však možné ignorovat, že u velké části evropské veřejnosti ztrácí sympatie.
Pražské blábolení ale svědčí o české krizi, nikoliv evropské. Novinové zprávy o oněch nadávkách na adresu ústavy či pana europoslance jsou koneckonců jen doplněním celkového mediálního obrazu současné politické nestability. To se projevuje i v pozoruhodném rozdělení úloh ve vládním kabinetu. Když zelení prosadili na post ministra zahraničí Karla Schwarzenberga, bylo zřejmě nutné vyvážit toto rozhodnutí silně modrou barvou. Zmocněncem pro vyjednávání o euroústavě, kterého však příliš neuznávají ani koaliční partneři, se stal Jan Zahradil. Pak bylo nutné vyvážit silně modrou méně modrou a dalším vyjednavačem o ústavní smlouvě se stal Jiří Šedivý. Někteří zelení mezitím začali vyčítat Schwarzenbergovi, že není ani tak zelený jako modrý. Výsledkem je divadlo ve stylu absurdních her Václava Havla. A toho přece svět miluje, zatímco Klaus s ním bojuje. Takže jsme vlastně dobrými Evropany, pane Lenine.
