Naštěstí existuje několik věcí, které vlády mohou udělat, aby zmírnily důsledky narůstajících mandatorních výdajů
Od vypuknutí finanční krize v roce 2008 jsou vlády rozvinutých zemí pod značným tlakem. V mnoha státech došlo k náhlému propadu daňových příjmů, když se ekonomika scvrkla, příjmy snížily a transakce na trhu nemovitostí zastavily. Výpadek v daňových výnosech byl ve většině případů okamžitý, hluboký a trvalý. Vlády neměly jinou možnost než zvýšit daně nebo si zvyknout na horší časy.
V některých zemích byl šok tak velký, že ani výrazné zvýšení daní nedokázalo tento propad zacelit. Ve Španělsku navzdory daňovému skoku odpovídajícímu více než čtyřem procentům HDP od roku 2010 činil poměr daňových výnosů k HDP v roce 2014 pouhých 38 procent oproti 41 procentům v roce 2007. V Řecku se zvýšení daní během téhož období rovnalo 13 procentům HDP, avšak daňový poměr vzrostl o pouhých šest procentních bodů. Jinde narazilo zvyšování daní na politické limity ještě dříve, než propast mohla být zacelena. Priorita se chtě nechtě dává výdajovým škrtům.
BOLEST PRODUKTIVITY Také deziluze v otázce budoucího růstu zvyšuje tlak. Bilance produktivity je v posledních několika letech obecně slabá, což naznačuje, že růst by v nadcházejících letech mohl být pomalejší, než se dříve čekalo. Zdá se tedy, že růst příjmů nepostačí k vyrovnání prudkého vzestupu veřejných výdajů na zdravotnictví a penze v důsledku stárnutí obyvatelstva.
Tato krize se velmi liší od těch, které jsme přestáli v 80. a 90. letech. Tehdy byl hlavní problém politický: terčem útoku se stala legitimita a efektivita veřejných výdajů. Slovy tehdejšího amerického prezidenta Ronalda Reagana byla vláda problémem, nikoli řešením. Hlásalo se, že stát se musí zmenšit.
Naproti tomu dnešní obavy mají ekonomický ráz. Neshody stran v otázce optimální velikosti vlády přetrvávají, ale nikdo obecně neodmítá státní zásahy. Škrty veřejných výdajů jsou často nevyhnutelné nikoli v důsledku zájmů či ideologií, nýbrž v důsledku fakt. Jak mohou vlády tento problém řešit? Riziko, jemuž čelí, je docela zřejmé: při absenci hluboké restrukturalizace budou setrvačné výdaje – dané nárokovými dávkami a mzdami ve státní správě – zákonitě vytěsňovat výdaje na nové priority a nové politické přístupy.
Země, které byly nuceny škrtat nejvíce, už v podstatě obětovaly investice do veřejné infrastruktury. Další ohroženou oblastí je výzkum.
Sociální investice do programů, které se vyplatí až dlouhodobě, jako je předškolní péče o děti, v důsledku ? finančních omezení trpí. A provizorní řešení typu vleklého zmrazování mezd mohou nakonec nabourat kvalitu veřejných služeb.
Naštěstí existuje několik věcí, které vlády mohou udělat, aby zmírnily důsledky výdajů, jež za sebou táhnou. Tak například mohou jednoduše systematizovat vyhodnocování efektivity veřejných peněz. Ve většině zemí jsou tato hodnocení stále vzácná a namátková: parlamenty často uzákoňují politiku, aniž vědí, jestli se dané peníze vyplatí, a může trvat velmi dlouho, než dojde k ukončení neefektivní či neúčinné politiky.
KROKY K NÁPRAVĚ Zadruhé by se měly systematizovat i výdajové posudky. Stanovení priorit – například zda utrácet více za vzdělání a méně za penze nebo zda investovat do infrastruktury, anebo do výzkumu – je spojeno s obtížnými rozhodnutími, která by měla být explicitní. V ideálním světě by tato rozhodnutí byla předmětem předvolebních debat a parlamentní práce. Za každou rozpočtovou položkou se však ukrývají voliči, což svádí politiky k tomu, aby se vyhýbali obtížným rozhodnutím. Proto jsou strukturované posudky výdajů užitečné: nutí oficiální činitele, aby překlenovali propast mezi cíli a prostředky, a podněcují informované demokratické rozhodování.
Zatřetí by se vlády měly vybavit rozpočtem na restrukturalizaci. Jak soukromé firmy vědí, transformace – tedy hluboké změny ve způsobu, jímž se věci dělají – často nejdříve stojí peníze a teprve pak přinášejí úspory. Může to být tím, že změny vyžadují investice do nových technologií, nový výcvik zaměstnanců nebo jednoduše nákup souhlasu akcionářů. Peníze vyčleněné v rozpočtu na takovou restrukturalizaci vládních programů by byly dobrou investicí.
Za čtvrté by vlády měly podporovat inovace ve veřejném sektoru. Oproti lidovým předsudkům místní vlády a veřejné agentury opravdu inovují; schází však mechanismus, jak vybírat a šířit inovace stejným způsobem, jakým trh vybírá nové produkty či procesy šetřící náklady. Lepší způsob, jak zajišťovat veřejnou službu, možná zůstane ještě léta neznámý. Mohlo by se to změnit v případě, že vlády podniknou jednoduché kroky typu vyčlenění větších zdrojů na projektovou základnu a organizaci soutěží. Například školám ve znevýhodněných čtvrtích by mělo být umožněno ucházet se o prostředky na vzdělávací inovace.
A v neposlední řadě by se měla dát větší moc lidem. Občané chtějí pružnější stát, který bude šít svou činnost na míru místním potřebám. Chtějí, aby stát v digitálním věku splňoval nová měřítka rychlosti, spolehlivosti a personalizace. Stále více zpochybňují tradiční názor, že efektivita a rovnost znamenají menší možnost volby pro jednotlivce. A také chtějí, aby vláda byla otevřená, zaručovala přístup k datům a umožnila přímé sledování vlastní efektivity a účinnosti. Jsou to silné podněty ke změně a vlády by jich měly využít k dosažení restrukturalizace. Jinak nezbývá než akceptovat zhoršení kvality veřejných služeb, což by vedlo pouze ke ztrátě legitimity vlády a spolu s ní i ke snížení ochoty platit daně.
O autorovi| JEAN PISANIFERRY, Z angličtiny přeložil Jiří Kobělka je profesorem na berlínské Škole státní správy Hertie, v současné době působí jako generální komisař francouzské vlády pro politické plánování