Sovětský svaz rozpad svého vnějšího impéria nepřežil ani o dva roky. Vztah politiky a ekonomiky, jenž je tématem příspěvku Mohameda El-Eriana, těžko můžete demonstrovat v ostřejší podobě než na příkladu konce sovětského impéria.
Rusko bývalo před první světovou válkou největším vývozcem obilí na světě. Sovětský svaz se stal jeho velkým dovozcem už za Chruščova, a to rozorával panenskou step a sázel kukuřici, kde se dalo. Kolchozy a sovchozy nikdy nedokázaly pořádně uživit národ a zároveň vydělávat devizy na industrializaci země ani po zlém (stalinské kolektivizační hladomory ve 30. letech), ani po dobrém (mechanizace, subvence a dovoz). Nic nedokázalo nahradit ztrátu motivace soukromého hospodaření na půdě v zemi, která jí měla a má hodně.
Miroslav Zámečník reaguje na příspěvek Mohameda El-Eriana
Jak strašně Sověti tenkrát svoje zemědělství „zmastili“, dokazuje skutečnost, že i bez Ukrajiny a Kazachstánu se Rusko letos opět stane ve vývozu pšenice světovou jedničkou, a to ještě zdaleka nedosáhlo na celý svůj potenciál.
Naval ropu
Co prodloužilo neefektivnímu sovětskému hospodářskému modelu život, aby mu jej nakonec vzalo, bylo objevení ohromných ložisek ropy a plynu na západní Sibiři před necelými padesáti lety.
„Daj tri miliona ton svěrch plana. S chljebuškom sovsem plocho (dodej nad rámec plánu tři miliony tun ropy, neboť obilí se neurodilo),“ zněl prý lakonický vzkaz sovětského premiéra Alexeje Kosygina šéfovi západosibiřského ropného koncernu Tjumenněftěgaz Viktoru Ivanoviči Muravlenkovi. Dodnes v Rusku uctívaný ropný generál Muravlenko, těžaři přezdívaný „Baťka“, dokázal nejenže nastartovat těžbu, ale vybudovat i celou infrastrukturu včetně měst na zelené louce, na sovětské poměry dobře zásobených a vybavených.
V roce 1980 dosáhla těžba z legendárně vydatného ložiska Samotlor u Nižněvartovsku sedm milionů barelů denně. To samo o sobě by nestačilo, zlatý déšť petrodolarů přinesla teprve kombinace s prudkým vzestupem cen v průběhu dvou ropných krizí. Výsledné zlepšení směnných relací ve prospěch Sovětů bylo tak masivní, že dokázalo na čas zamaskovat i zoufale neefektivní plánované (ne)řízené hospodářství.
Sovětský svaz díky příjmům z exportu ropy a plynu do západní Evropy mohl nejen dovážet obilí za dolary ve velkém, aby nakrmil obyvatelstvo ve městech, ale i dodávat suroviny svým satelitům za subvencované ceny, a ještě mu zbylo dost peněz na soutěžení s imperialisty.
Nepřehlédněte komentáře o "vykořisťování" mladých starými:
Mohamed A. El-Erian: Jak ulehčit facebookové generaci
Miroslav Zámečník: obtížné generační hledání
Sověti ve svém rozmachu zapomněli na jednu věc: že Saúdská Arábie měla mnohem nižší těžební náklady a dostatečnou tržní sílu (díky volné kapacitě), aby mohla ovlivňovat světové ceny.
Když v září 1985 Saúdové otevřeli kohouty, ceny ropy se zhroutily a s nimi i sovětské příjmy v konvertibilních měnách. Michail Gorbačov, čerstvý generální tajemník ÚV KSSS, dostal dárek, se kterým se nedovedl vypořádat.
Rusové intenzivně rabovali svoje nerostná ložiska a těžili s vysokými náklady. Pořád přitom platilo Kosyginovo „s chljebuškom sovsem plocho“, takže volná cash flow v dolarech se tenčila a nakonec se už nedalo ani zadlužovat. Drahé zahraničněpolitické výpravy do rozvojového světa se musely ukončit, ale neúnosné bylo i financování blízkého zahraničí.
Konec vypůjčeného času
Sověti „duševně připravovali“ své vazalské státy ve východní Evropě, ale i Kubu a Vietnam na to, že ropa a plyn budou „za tvrdé“, navíc díky pětiletým klouzavým průměrům, používaným v rámci Rady vzájemné hospodářské pomoci, se počínaje rokem 1986 začaly do kontraktů promítat vysoké ceny ropy z počátku dekády.
Rvačky o čínské barevné televize v pražských obchodech na sklonku starého režimu dávaly tušit, nakolik i relativně vyspělému Československu ujel vlak a jak bolestivé bude zhoršení směnných relací v kombinaci s přechodem na obchodování za dolary. Autor si pamatuje, že přesně tohle sdělení přinesl v pozdních 80. letech do Prahy Gorbačovův oblíbenec akademik Oleg Bogomolov. Jeho slova v podstatě nešlo interpretovat jinak, než že Rusové svoje satelity přinejmenším ekonomicky pouštějí k vodě a že se země budou muset naučit plavat samy.
Celá východní Evropa žila ve vypůjčeném čase, vládnoucí elity byly izolovány a obyvatelstvo toužilo - když už ne po svobodě - tak každopádně po nabídce konzumu alespoň trochu srovnatelného se západní Evropou. Sovětský svaz na podzim 1989 jednak nechtěl, jednak se ani nemohl vojensky angažovat ve prospěch zdejších režimů, neboť zároveň potřeboval půjčit desítky miliard dolarů. Jenže bez intervence zvenčí v podstatě režim neměl kdo bránit, neboť samotná pomíjivá koncentrace politické moci bez možnosti legitimně koncentrovat osobní bohatství a předat jej potomkům zjevně ztratila svoje kouzlo i pro příslušníky technokratických elit.
Sovětský svaz rozpad svého vnějšího impéria nepřežil ani o dva roky.
Pokles legitimity vládnutí a odpor vůči elitám je dnes v řadě vyspělých zemí jasně patrný, v postkomunistické části Evropy navíc sehrává svoji roli deziluze z pomalého dohánění úrovně spotřeby v bohatších zemích, které naprosto nekoresponduje s představami z podzimu 1989. Ale na zhroucení to není.
