Díky velkorysosti brněnského podnikatele má Praha opět svůj Topičův salon, slavnou soukromou galerii na Národní třídě, i Topičův klub
Pražský secesní dům u Topiče, jen pár metrů vzdálený od kavárny Slavia, na první pohled neprozrazuje nic ze své velké minulosti. Přízemí změnily k nepoznání moderní výkladní skříně a už několik let mu dominuje obyčejná bankovní pobočka. Přesto se do domu před pěti lety vrátilo umění, které tam po mnoho desetiletí neodmyslitelně patřilo. V prvním patře se návštěvníkům od pondělka do pátku už pátým rokem otevírá galerie Topičův salón, pokračovatelka slavné soukromé výstavní síně konce devatenáctého století a první poloviny století dvacátého.
Zásluhu na tom má především Jiří Rybář, majitel dlouhodobě nejúspěšnější české aukční síně 1. Art Consulting. Každý rok na provoz Topičova salonu úspěšný obchodník s uměním vynakládá několik milionů korun, které se mu nikdy nevrátí. Energický šedesátník si ale s penězi nedělá velkou hlavu. Prý dokud jsou, chce s nimi dělat věci pro dobrý pocit. „Možná jsem tak trochu blázen. Máme tu snad nejvyšší nájem na metr čtvereční v České republice, ale tomu se prostě nedalo odolat. Topičův salon byl po dlouhá desetiletí zásadním místem české kultury, snad od Mikuláše Alše tu vystavovali všichni malíři a snad všechny avantgardní proudy,“ říká.
Nechtěl být šmelinář
Když do Československa vtrhl kapitalismus, bylo Jiřímu Rybářovi pětačtyřicet. Měl za sebou téměř třicetileté působení v kapele Synkopy 61 a začínal přemýšlet, že dráhu rockera pověsí na hřebík. Dobová atmosféra nahrála tomu, že se rozhodl vyzkoušet podnikání. S kamarády z kapely se na inzerát seznámili s rakouskými obchodníky a společně s nimi pak založili akciovou společnost. Po nějaké době padlo rozhodnutí, že svoji činnost rozšíří také o obchod s uměním. Rakouský klient měl zájem nakoupit českou klasickou modernu a bývalí muzikanti mu v tom měli pomoct.
Volba padla na Jiřího Rybáře: vystudoval výtvarnou školu, vždy se o umění zajímal a jeho bratr Jan Wolf je malíř. „S pomocí tehdejšího ředitele brněnského Domu umění jsem pro ně připravil asi tři sta nejlepších děl z celé republiky. Jenomže jsem udělal chybu – místo moderny jsem připravil současné umění. Takže z toho nebylo nic,“ vzpomíná Rybář na své začátky. Přestože potenciální klienty nabídka nezaujala, jejich poradce, mladý vídeňský kunsthistorik, byl nadšen. Jiří Rybář pro něj začal v Česku nakupovat umění a asi po půl roce založil vlastní firmu, 1. Art Consulting.
„Od začátku jsem věděl, že já, bývalý hudebník, nechci být obyčejný šmelinář. Stát za pultem a vypisovat účtenky, to nebylo nic pro mě. Proto jsem začal v Brně organizovat sběratelské mítinky v odsvěceném Červeném kostele, spíše než čistý byznys to byl takový svátek,“ vypráví. Problém byl v tom, že obchodníci při přímém prodeji smlouvali a příliš vstřícný Jiří Rybář pak místo zisku desetiprocentní provize naopak doplácel původnímu majiteli. Pak ovšem dostal další nápad. V tu dobu zaznamenal, že nabídka aukčních síní je dost slabá. V dražbách se prodávalo zpravidla jen umění, o které nebyl zájem na volném trhu. Od roku 1997 začal Rybář s aukcemi také, ale nabízel v nich to nejlepší, co měl. A vyšlo to. 1. Art Consulting se hned druhou dražbou stala nejúspěšnější aukční síní, ještě téhož roku na další aukci prodal obraz za tři miliony korun. Přestože obchody nejdou tak jako do roku 2009, firmě se stále daří dobře. S loňským obratem přes 112 milionů patří nadále k nejsilnějším českým aukčním síním.
Zvrhlé umění
Pro denní a večerní aukce společnosti 1. Art Consulting poskytuje Topičův salon reprezentativní zázemí zhruba čtyřikrát ročně. Právě zde padl v roce 2009 český aukční rekord, když se obraz Františka Kupky Zhroucení vertikál vydražil za 25,96 milionu korun. Síň drží i druhý nejdražší aukční prodej, když v roce 2007 vydražila jiné dílo téhož autora, obraz Élévations (Výšky) IV, za 22,1 milionu.
Dražby a předaukční výstavy však po celý rok galerii nevytíží. Proto prostory většinou využívá nezisková Společnost Topičova salonu, která pod vedením galeristy Pavla Vašíčka pořádá výstavy českého umění od šedesátých let dodnes. Snaží se upozorňovat na renomované autory s důrazem na ty pozapomenuté nebo naopak na ty, kteří se dnes už málo vystavují, protože jsou vnímáni jako dostatečně známí. Svou existenci galerie zahájila výstavou Jiřího Koláře, následoval Karel Valter, Hugo Demartini nebo Antonín Střížek. Jednou ročně se zde pořádá také skupinová výstava mladých autorů, i když konceptuální díla, instalace nebo nová média se tu objevují spíše výjimečně. „Zaměřujeme se na malbu, plastiku a fotografii. Jdeme touto cestou, protože máme pocit, že galerie orientované na tradiční média začínají scházet,“ říká Pavel Vašíček.
Současná výstava Karla Šlengera (koná se do 25. května), který se do Topičova salonu v březnu vrátil po jednašedesáti letech, se dosavadní koncepci vymyká. Po dlouhou dobu nespravedlivě opomíjený umělec se představuje plátny z třicátých a čtyřicátých let minulého století. K tomu, aby se u Topiče vydali dále do minulosti než obvykle, měli však důvod: letos oslavují pětasedmdesáté výročí založení čtvrtého Topičova salonu (1937–1949) a právě Šlenger se do historie této etapy galerie výrazně zapsal. V roce 1941 měl na Národní coby poměrně neznámý malíř z Podkrkonoší svou první velkou výstavu a stala se nevídaná věc – během pár dní, navíc v těžké válečné době, se prodaly všechny obrazy do jednoho. U Topiče vystavil především své květiny a krajiny, prezentace figurální tvorby za protektorátu nepřicházela v úvahu. Tato část jeho díla, pohybující se z pohledu nacistické estetiky na hraně pronásledovaného „zvrhlého umění“, je v salonu k vidění právě nyní.
Nepochopení mecenáši
Jubileum čtvrtého Topičova salonu není jediným důvodem, proč se na Národní třídě letos na jaře slaví. Po čtyřech letech fungování se totiž soukromá galerie rozšířila téměř dvojnásobně o sousední kanceláře, které se proměnily na nový Topičův klub. Ten od března funguje jako samostatný výstavní prostor a čítárna v jednom. Probíhají zde premiéry výstav připravené pro další galerijní prostor dotovaný z prostředků 1. Art Consulting v brněnském Domě umění. Jiří Rybář, který už dřív platil za pronájmy galerií v Praze a Brně přes dva miliony korun ročně, vydá nyní s Topičovým klubem ještě o milion navíc. „Abychom všechno včetně platů zaplatili, musíme za rok vydělat alespoň šest milionů,“ shrnuje své výdaje na podporu výtvarného umění nekonformní podnikatel. A dodává, že zázemí pro aukce by si mohl zajistit podstatně levněji: „Stačila by nám teoreticky kancelář a pak pronájem Žofína v době aukcí, který vyjde tak na 600 tisíc ročně. Lidé často nechápou, proč vrážíme takové peníze někam, odkud se nikdy nevrátí. Říkají si, že to tak nemůže být, že to mám určitě nějak vymyšlené. To se ale mýlí.“
Lidí, jako je Jiří Rybář, naštěstí pro českou kulturu přibývá. Díky soukromým penězům vzniklo pražské Centrum současného umění DOX, brněnská Wannieck Gallery (Euro 18/2012) nebo mikulovská galerie Závodný. Kromě Topičova salonu se díky mecenášským penězům postavil na nohy další prostor s obrovskou tradicí, pražská Galerie Václava Špály. Od roku 2010 ji má na deset let ve správě společnost PPF Art, patřící do skupiny PPF miliardáře Petra Kellnera. Před tím se Špálovka po osm let nejprve otevírala pro nedostatek peněz každému, kdo si ji mohl zaplatit, a posléze tam reklamní agentura Semma organizovala prvoplánově provokativní výstavy kolísavé úrovně.
Po necelých dvou letech od vstupu PPF do Špálovky se zdá, že peníze bohatého donátora ve spojení s promyšlenou koncepcí dokážou slavnou galerii vrátit na vrchol. Jak ale říká Pavel Lagner, kurátor, který pro PPF galerii vede, česká společnost má zatím vůči mecenášům velký dluh: „Jsme prazvláštní národ. Když se na premiérách nebo vernisážích děkuje sponzorům, lidi na to špatně reagují, obtěžuje je to. A to je špatně. Bez jejich pomoci se česká kultura prostě neobejde a vděk je tu na prvním místě.“
Historie Topičova salonu To, co po Německu dělá senzaci
Historie salonu je skutečně úctyhodná. V roce 1894 František Topič, významný knihkupec, vydavatel a český vlastenec, zřídil ve svém podniku na Ferdinandově třídě (dnešní Národní) galerijní prostor. Hned od svého vzniku se Topičův salon stal důležitým kulturním centrem, kam se pražská veřejnost chodila seznamovat s nejmodernějším uměním. Topič, který svými sešitovými knihami úspěšně oslovoval nejširší vrstvy české společnosti, ani k výtvarnému umění nepřistupoval jinak. Pro jeho galerii se stalo typické střídání průměrné produkce, vycházející maximálně vstříc dobovému vkusu, s výstavami výjimečné kvality.
Ze zahraničního umění u Topiče převládala středoevropská orientace na Mnichov a Berlín, odkud se přivážely práce jak německých, tak slovanských malířů. Většinou se jednalo o obrovská působivá plátna s poutavým námětem. Jedním takovým lákadlem na pražské publikum bylo například dílo Carla Marra znázorňující průvod flagelantů v Perugii s více než tisícem figur, mnohých v nadživotní velikosti. Jak poznamenali mladí čeští výtvarníci v časopise Volné směry, u Topiče se ze zahraniční produkce objevovalo „hlavně to, co po Německu dělá senzaci“. Jiné výstavy však vlivný umělecký měsíčník spolku Mánes komentoval pozitivně. Největší uznání si získala Výstava grafických umění, na níž byl zastoupen i slavný Francouz Henri de Toulouse-Lautrec. Sám spolek Mánes, sdružující výtvarnou generaci konce předminulého století, u Topiče v roce 1896 zahájil svou činnost. Samostatnou výstavu tu pak měli jeho členové Mikoláš Aleš, Karel Václav Mašek, Joža Úprka nebo impresionista Václav Radimský.
Topičův salon existoval s přestávkami pětapadesát let, ale několikrát se změnilo jeho umístnění v rámci Topičova závodu – jednu dobu byl v přízemí, později v prvním patře a suterénu. V roce 1906 galerie přesídlila s celým podnikem do vedlejšího domu, kde sídlí dnes. Jednotlivé etapy galerie se číslují a dnešní galerie je Topičovým salonem pátým. Za dlouhou dobu její existence se tu vystřídali snad všichni významní umělci své doby. Poprvé tu samostatně vystoupili například Karel Myslbek, Miloš Jiránek, avantgardní skupina Osma, Jan Zrzavý nebo Josef Šíma. Vystavovala tu Toyen, Jindřich Štyrský, Karel Šlenger nebo Skupina 42. Umění tu přežilo ostatně i za socialismu, kdy se z Topičova salonu stala Výstavní síň Československého spisovatele. Definitivní konec galerie přišel po roce 1989. Po sametové revoluci byl dům vrácen rodině původního majitele, vydavatele Lidových novin Jaroslava Stránského, který dům koupil od stařičkého Topiče v roce 1936. Nájem se v devadesátých letech vyšplhal tak vysoko, že všechny pokusy o obnovení tradice salonu skončily nezdarem. Výtvarné umění se sem vrátilo až zásluhou Jiřího Rybáře. Stejně jako v Topičových dobách se do honosného domu naproti Národnímu divadlu navrátil také obchod s uměním, a to v měřítku, o kterém se organizátorům tehdejších prodejních výstav ani nesnilo.
