Ještě tak před čtyřmi lety byli lidé jako Čou Jung-kchang v naprostém bezpečí. Kdo se jednou dostal do Stálého výboru politbyra Ústředního výboru Komunistické strany Číny (nyní má sedm členů), nemusel se bát nikoho, protože byl mocnější než jakýkoli vyšetřovatel. Čou byl vlastně sám vyšetřovatelem. V politbyru měl až do svého sesazení na starost Centrální politickou komisi pro legální záležitosti, která koordinuje činnost soudů, prokuratur, ozbrojených jednotek vnitra a tajných služeb. To je i v orwellovském světě absurdně mocná instituce. Její rozpočet činí 700 miliard jüanů (kolem 110 miliard dolarů), což odpovídá zhruba velikosti ekonomiky Slovenska.
Čou byl tak mocný, že když chtěl list Financial Times svým čtenářům přiblížit jeho vliv, nazval jej Dickem Cheneym a Edgarem Hooverem (tedy americkým viceprezidentem a šéfem FBI) dohromady – ale i tak to pořád nevystihovalo míru Čuovy moci.
Čtěte také: Jeden z nejvyšších čínských úředníků dostal doživotí
Jak se tedy mohlo stát, že byl na konci roku 2012 sesazen, umístěn do domácího vězení a letos v červnu odsouzen na doživotí? Celkem určitě můžeme říci, že to nebylo kvůli přijetí úplatku ve výši 731 tisíc jüanů (120 tisíc dolarů), což mu bylo soudem prokázáno, ani za vyzrazení státních tajemství kurióznímu mystikovi (a miliardáři) zvanému sinťiangský mudrc, s nímž se kdysi radil a který proti němu u soudu rovněž svědčil.
Pokud jde o korupci, soud mu prokázal zpronevěru prostředků ve výši asi 20 milionů dolarů, ovšem v té době již bylo obecně známo, že vyšetřovatelé jeho rodině obstavili jmění v přepočtu za 1,5 miliardy. Jestliže to někomu přijde moc, tak obyčejným Číňanům to přijde ještě desetkrát tolik, a navíc ti anglicky mluvící jsou ujišťováni západním (ale třeba i hongkongským) tiskem, že to není nijak výjimečný případ. Ale ani to nemusel být ten hlavní důvod, proč vysokého činovníka Komunistické strany Číny odsoudit.
Anglicky píšící média v předešlých letech spekulovala o podezření z objednávky vraždy první Čouovy manželky, vazbách na organizovaný zločin, mimosoudních popravách odpůrců režimu a spiknutí proti prezidentu Si Ťin-pchingovi. První vypadá spíše nepravděpodobně, druhé a třetí téměř zapadá do popisu práce politické komise, kterou Čou Jung-kchang v politbyru vedl, zatímco čtvrté bude mít nejspíš něco do sebe – ve frakčním boji komunistické strany se Čou spolu s jiným padlým vůdcem Po Si-lajem ne až tak skrytě angažovali na straně stoupenců bývalého prezidenta Ťiang Ce-mina – ovšem reálně asi vládnoucí kliku ohrozit nemohli. Abychom to zkrátili, Čou padl proto, že Si Ťin-pching potřeboval ulovit a naporcovat tygra. Lov dopadl dobře, ovšem porcování se prezidentu trochu vymklo z rukou.
Trhejte tygru zuby
Jelikož skoro všechno v Číně potřebuje nějakou vzletnou metaforu, jež slouží zároveň jako kódový i oficiální název, vyhlásil čerstvě zvolený Si Ťin-pching na podzim 2012 velkou protikorupční kampaň, která se podle něj měla zaměřit na tygry i mouchy zároveň. Od té doby se mluví o tažení proti tygrům a mouchám. Pokud jde o mouchy (nízko postavené úředníky strany), bylo jich od té doby ve jménu očisty strany obviněno asi 400 tisíc. Něco takového nemá v postmaoistické Číně obdoby. Nabízí se paralela s Vladimirem Putinem, jehož je prý Si velkým obdivovatelem a který před deseti lety také uskutečnil čistku a zkrotil oligarchy. Siovi ovšem chyběl jeho vlastní Chodorkovskij a volba celkem logicky padla na Čoua.
Ne že by byl volně pobíhajících tygrů nedostatek. Podle interní zprávy komunistické strany z roku 2014, která nějakým nedopatřením prosákla do médií a citoval z ní například hongkongský list China Worker (označující se za trockistický), je zkorumpovaný v Číně každý třetí státní úředník ve všech patrech politiky. V úvahu připadal třeba premiér Wen Ťia-pao (úřadoval v letech 2003 až 2013), jehož manželka a synové zužitkovávali vliv a jméno člena politbyra tak šikovně, až se jim podle New York Times podařilo skrze investice v diamantových dolech a šperkařském průmyslu za deset let nashromáždit jmění ve výši 2,7 miliardy dolarů. Wen vlastně pořád zůstává potenciálním cílem Siovy čistky, v čekárně politické čistírny jej však nakonec předběhli Po a Čou.
Jelikož skoro všechno v Číně potřebuje nějakou vzletnou metaforu, vyhlásil čerstvě zvolený Si Ťin-pching kampaň proti tygrům a mouchám.
Režimu se mimo jiné hodilo zahájit čistku zrovna proti ropné frakci, jak se říká nepotické struktuře ovládající těžařský a rafinerský sektor jako vlastní firmu. Například Čou mladší tu nashromáždil jmění za 1,5 miliardy, s nímž se po zahájení kampaně pokusil uprchnout do Singapuru a potom do Kanady. Úřady byly podle všeho rychlejší, vlákaly jej zpět do země a nabídly shovívavost výměnou za spolupráci, takže Čou jr. nakonec v úplatkářské kauze svědčil nejen proti otci, ale i dalším obviněným z ropné frakce, čímž se za mřížemi ocitly desítky hlav petrochemického průmyslu.
Siovi muselo též připadat lákavé uštědřit ránu jednomu z nejméně oblíbených členů politbyra, který před rokem 2007 vedl všechny složky čínské policie a jako (jinak docela efektivní) stranický vůdce Sečuánska v 90. letech potlačoval náboženské skupiny v čele s Falunkungem (na vrub mu lze přičíst dvě stovky umučených přívrženců) a později též protesty mnichů v Tibetu. Také v tomto případě putovala za mříže celá řada bývalých kolegů ze Sečuánska, což stranická média hezky vysvětlila jako nutnost vytrhnout tygru zuby, než bude veden úder do srdce.
Tak či onak v rozhodující chvíli, kdy už tygr seděl v kleci a veřejnost se těšila na krvavé hody, čínská justice najednou couvla. Neobvinila Čoua z hromadění miliard ani z hrubého zneužívání pravomocí veřejného činitele, ale „jen“ z přijímání úplatků a vyzrazování blíže nespecifikovaných tajemství. Co bylo ale hlavní, neproběhl veřejný proces, dokonce ani napůl veřejný jako v případě Po Si-laje, odsouzení Čoua se vlastně nestalo ani hlavní televizní zprávou dne – jako by snad putovala za mříže nějaká moucha. Z toho lze učinit několik důležitých závěrů a udělat si obrázek o stavu, v jakém se současné vedení Číny nachází.
Čína v posledním tažení?
Si se na porcování tygra celkem určitě chystal, ale nakonec převládl strach, že se Čou podobně jako Po nečekaně odkloní od scénáře, vezme zpět část přiznání a předvede energickou obhajobu, která mu prostřednictvím tisku paradoxně vynese jistou popularitu a příznivce. Proces tedy musel být neveřejný, což propagandistický úspěch akce dosti umenšuje. Sinologové z toho usuzují, že prezident sice svírá kormidlo v ruce a získává u veřejnosti body, ale nikoli tak pevně a v takové míře, jak by si představoval.
Velikost protikorupční kampaně je zároveň jejím největším rizikem. Od začátku roku 2013 bylo již potrestáno 200 tisíc lidí, mezi nimi tři desítky bývalých ministrů, spousta činitelů komunistické strany spáchala sebevraždu. Když ale režim připustí veřejnou diskusi o tom, jaké obrovské peníze dokážou vysocí funkcionáři ze systému „odklonit“, celkem logicky se i řadový Číňan začne ptát, jestli je takový systém ještě legitimní. Jak je možné, že všechny složky policie včetně tajných služeb řídil deset let v politbyru muž, který zároveň „privatizoval“ ropný průmysl? Obvinění byla proto snížena a Čouovi nabídnut mírnější trest výměnou za spolupráci a také za to, že se proti rozsudku neodvolá.
Skutečným střednědobým cílem Sia jsou liberální hospodářské reformy, protože nejvíce ze všeho se obává dluhové krize a pádu do nekonečné stagnace v japonském stylu.
Nepříznivá hospodářská situace trápí komunistické vedení více, než je ochotné navenek připustit. Propad průmyslové výroby a stagnující export jsou zřejmě pro momentální odhad nálady důležitější ukazatele než hospodářský růst, který Čína stále ještě vykazuje. Vláda má hrůzu ze sociálních nepokojů a dělnických stávek, přičemž hlubší diskuse o korupci ve společnosti by toto nebezpečí ještě prohloubilo. Renomovaný čínský pozorovatel David Shambaugh, jenž dosud hýřil optimistickými scénáři, nedávno způsobil ve Washingtonu i Pekingu poprask svou předpovědí ve Wall Street Journal, že poslední fáze čínské komunistické vlády již nastala a že úpadek je mnohem hlubší, než si mnozí uvědomují.
Přestože je Si často přirovnáván k Putinovi, jeho skutečným střednědobým cílem jsou liberální hospodářské reformy, protože nejvíce ze všeho se obává dluhové krize a pádu do nekonečné stagnace v japonském stylu. Právě proto si osvojil motto komunistického klasika z časů Teng Siao-pchinga, které zní: Potírej korupci málo, a zničíš zem. Potírej ji moc, a zničíš stranu.
Čtěte také:
Čína vyšetřuje šéfa obří státní automobilky. Zřejmě kvůli korupci
Za korupci trest smrti. Čína chce odradit od braní úplatků
Čína vyšetřuje šéfa obří státní automobilky. Zřejmě kvůli korupci
ČLÁNKY DO MAILU