Chtěli jsme bydlet, panelové domy to zajistily. Málokdo je ale má dnes rád.
Pokud vaše cesta od mateřské školky až na univerzitu vždycky začíná v bytě v paneláku, získáte k sídlištím určitý vztah. V podstatě pozitivní, když vyrůstáte v jednom z těch, které byly navrženy v šedesátých letech. Na rozdíl od rezignace na jakoukoli kvalitu, která bila do očí v případě paneláků stavěných po normalizaci až do konce starého režimu, dovedli tehdejší čeští architekti a urbanisté předvést poučené výtvory. Zahraniční inspirace některých řešení včetně detailů je snadno postřehnutelná. I po půl století poznáte, že holt někdo nejspíš vycestoval do Západního Berlína, aby okoukl, jak se velikánům tehdejší architektury a urbanismu povedly realizace obytných domů postavených pro výstavu Interbau v roce 1957. Samozřejmě že všichni znali slavné Cité radieuse (Zářivé město), bytový komplex od Le Corbusiera v Marseilles z počátku 50. let.
První panelákové sídliště. Bylo postaveno na někdejší Kriegerheimstrasse v Berlíně-Lichtenbergu, a to v letech 1926 až 1930. Topilo se ještě v kamnech na uhlí.
Urbanisticky „šedesátková“ sídliště perfektně zapadají do evropského kontextu, ale jsou dodnes vlastně pěkně rozvržená a po rekonstrukci se tam dobře bydlí i vzhledem k dobré dopravní dostupnosti. Netřeba přitom říkat, že třeba bytová plastová jádra byla už v době svého vzniku cosi strašného.
Prvním panelákům bude brzy sto
Celým smyslem panelové výstavby kdekoli na světě bylo rychle a levně uspokojit poptávku po bydlení s vymoženostmi v podobě rozvodů vody, splachovacích toalet a koupelen přímo v jednotlivých bytech, případně dálkového centrálního vytápění sídlišť. Unifikace a využití prefabrikátů měly přispět k rychlé a masové výstavbě ve městech, která byla po druhé světové válce v troskách, a hlad po bydlení byl obrovský. To, co nebylo rozbité, bylo zastaralé a zchátralé, a navíc mnoho evropských zemí se muselo vypořádat s masivním přílivem lidí z venkova do měst s tím, jak se zemědělství postupně mechanizovalo a nepotřebovalo tolik pracovních sil.
Láce byla také důležitá, například zrovna to marseilleské Zářivé město bylo z hrubého betonu postaveno proto, že ocelových profilů byl pár let po válce i v západní Evropě nedostatek. Navíc značnou část výstavby financovaly veřejné rozpočty.
První nasazení panelů nejblíž k nám najdete v Berlíně-Lichtenbergu, kde jich postavili pár ulic jako sociální bydlení pro válečné invalidy a jejich rodiny podstatně dříve, už ve 20. letech minulého století. O ústředním topení se nikomu ani nesnilo.
Chudoba na Západě. Dosti vybydlené paneláky na sídlištích najdete i v tak bohatém městě, jako je bavorský Mnichov (Neuperlach).
První větší město na západoevropské pevnině, kde uvidíte paneláky, je Brest, na konci Bretaně, nejzápadnějším cípu Francie, a prstenec panelových sídlišť obklopuje mnohá francouzská města dodnes. Kdysi představovala pro své obyvatele podstatné zlepšení, jenže jak Francie 1 celá západní Evropa bohatly, stěhovali se lépe vydělávající nájemníci do vlastního, na předměstí, i díky možnosti dojíždění osobními auty, a to počínaje 60. lety.
Komu to příjem dovolí, stává se obětí pokračující „suburbanizace“ i dnes. Sídliště rodinných domků se rozlézají do všech kukuřičných polí a venkovské krajině dávají stejnou ránu v Bretani jako v prstenci kolem Prahy.
Pro demografii panelových sídlišť zejména na Západě je tenhle exodus mohovitějších zdrcující - stávají se místy, kde se koncentrují sociálně slabí, mnohdy přistěhovalci z bývalých kolonií, v každém případě snadno odlišitelní od etnických Němců, Francouzů či Holanďanů.
Obhlížením paneláků cestou od Brestu až po české hranice zjišťujete, že všude je to v podstatě stejné - do „regenerace“ panelových domů se investuje vesměs nedostatečně, z módy vyšly již v 70. letech, mnohde se bourají.
A kde bydlí Ossis?
V Česku i jinde v nových členských zemích Unie, natožpak na východ od EU není panel čím nahradit, protože nová výstavba je pro značnou část populace nedostupná, i když struktura obyvatel sídlišť prochází také postupným vývojem. V podstatě kopírujeme to, co se stalo na Západě, při jiném migračním mixu, se zpožděním několika desetiletí.
U nás, ale třeba i v bývalé NDR platí: čím novější, tím vzdálenější, ale i urbanisticky pokleslejší. Z takového Honneckerova východoberlínského „velkoskladu lidí“ jménem Marzahn, obdoby pražského Jižního Města, nikdo nevytvoří „cool hipsterskou zónu“, ani kdyby se na hlavu postavil. Ovšem zrovna tenhle aspekt třeba v Berlíně vnímají levicoví aktivisté jako jejich velkou přednost.
Panelstory po 40 letech. Lékařů pomalu ubývá, skladníci zůstávají
Prenzlauer Berg, kdysi čtvrť levného dělnického bydlení z konce 19. století a dlouho bašta „alternativců“ všeho druhu, padl za obět „gentriflkaci“. Cihlové štukované činžáky ze začátku století nedaleko centra jsou pro rekonstrukce a následné zvednutí činží jako stvořené. Připomeňme jen, že v Německu je nájemní bydlení za tržní, nedotované nájemné mnohem rozšířenější než v Česku, kde značná část bytů včetně těch v panelových sídlištích přešla do vlastnictví někdejších nájemníků.
Ohromné vylidňování mnoha východoněmeckých měst pak znamenalo, že sídliště, zejména ta periferní, často zela prázdnotou, a tak je radnice nechaly zbourat, čímž především snížily fixní náklady na provoz města. Co zbylo, je touto dobou po rekonstrukci, zateplené, s novými okny a fasádami, stejně jako v Česku.
Miliony bytů v panelových domech jsou v celém bývalém východním bloku včetně Sovětského svazu většinou v daleko horší kondici, než je nyní v Česku zvykem.
Chruščovky nebourat
Bourat by chtěli i v Moskvě, kde dodnes bydlí v „chruščovkách“ přes jeden a půl milionů lidí. Ke svému jménu přišly díky době svého vzniku za vlády Nikity Chruščova, tedy koncem 50. a začátkem 60. let, kdy se jich v Sovětském svazu od Minsku po Vladivostok postavily miliony.
Chruščovky. První sovětské paneláky. Někdejší provizorium dodnes poskytuje střechu nad hlavou milionům domácností.
V nízkopodlažních panelácích bez výtahů, bez rozvodů teplé vody byly malé, dvoupokojové byty. Pro většinu jejich obyvatel však představovaly ohromné zlepšení oproti tomu, jak bydleli předtím, kdy se typicky několik rodin dělilo o kuchyňku a sociální zařízení. Plán na jejich vyvlastnění a zbourání loni způsobil v Moskvě velké pozdvižení - bydlení v nich je totiž na moskevské poměry velmi levné a jsou blíž centru než pozdější výstavba, takže představují lukrativní cíl spekulantů. Chruščovky se zatím drží.
Přečtěte si také:
