Už od dob Babičky Boženy Němcové je v Česku stále ctností odložit si bokem dosti. Dobrá hospodyňka pro pírko i přes plot skočí, říkávala Babička s velkým B. A přestože se v Česku od dob Boženy Němcové ledacos změnilo, sami sebe stále označujeme za tradičně spořivý národ. Nedosti na tom, spořivost je považována, připusťme, že zejména ve starší generaci, za ctnost.
Elementární schopnost nespotřebovat celý běžný příjem a nefinancovat současnou spotřebu na dluh všeobecně přijímáme za součást finanční gramotnosti. Kulturně akceptovanou a přípustnou výjimkou pro nabírání dluhu je pořízení vlastnického bydlení. Co je akceptováno na úrovni rodiny, je přenášeno také do politiky a veřejných financí, kde hospodaření státu je podrobováno úplně stejnému laickému testu.
Kdo vytváří rozpočtové deficity, aniž tak činí z důvodu navýšení obecně prospěšných investic s prokazatelnou návratností, je i v současné předvolební době označován za fiskálně nezodpovědného mamlase, co neudrží korunu, kterou navíc nevydělal, a zadlužuje budoucí generace, jenom aby se zalíbil těm voličům, kteří sami korunu nepodrží, pokud ji vůbec vydělají. Notoricky známé téma, doznávající jistých úprav v závislosti na tom, jak se potká politický cyklus s tím ekonomickým.
Kde jsou rozdíly?
Tahle argumentační výzbroj samozřejmě není nová a v žádném případě není jenom česká. Ve skutečnosti se to s mírnými rozdíly velmi podobá klasické výbavě volebních klání ve všech anglosaských zemích, ale třeba i v Německu, kde je paralela mezi vyrovnaným hospodařením domácností a státu natolik silná, že si musíte vymyslet jiné téma (třeba vyšší zdanění bohatých jednotlivců či firem) a na nějaké deficitní financování rovnou zapomenout.
Energetická chudoba: 6 milionů německých domácností může být bez elektřiny
O to větší je překvapení, když se podíváte na vývoj čisté míry úspor domácností v zemích, které jsou si kulturně podobné, v mezinárodním srovnání. Jak si třeba vysvětlit skutečnost, že podle projekcí OECD do roku 2018, které se snaží zohledňovat všechny základní rozdíly, se čistá míra úspor domácností tolik liší ve střední Evropě nebo ve Skandinávii? Proč mají Češi citelně vyšší míru úspor než Maďaři, Slováci, natožpak Poláci?
OECD se snaží o porovnatelnost svých statistik: soukromé spoření na důchod (a výplaty z něj) někde mají a jinde nemají; někde více daní spotřebu (která snižuje reálnou spotřebu z již zdaněného příjmu) a jsou rozdíly v čerpání statků financovaných třeba z veřejného zdravotního pojištění, zatíženém různou mírou spoluúčasti.
Například v Česku platíme relativně vysoké odvody zdravotní daně, ale v momentu spotřeby mimořádně nízkou spoluúčast. Ta je jinde „hotovostně drahá“, ale sazba zdravotní daně (pojištění) je nižší. Ptal jsem se „českých Poláků“, jak funguje zdravotnictví v Polsku. Šlo přitom výhradně o zdravotnické profesionály, kteří jsou z etnické menšiny a jsou na to hrdí. V podstatě mi řekli, že míra hotovostních plateb mezi Polskem a Českem pro získání identické úrovně služby je nesrovnatelná, na polské straně jsou očekávání nižší a čekací lhůta bez „akcelerátorů“ opravdu hodně dlouhá. Nemám důvod jim nevěřit, ale potom tady máte podstatný rozdíl mezi reálnými účty domácností a statistikou národních účtů, který konsolidujete „neformálními platbami“.
To není žádný dělobuch. České zdravotnictví je v postkomunistickém kontextu vnímáno jako výjimečné. Co vrtá ekonomovi hlavou, jsou ty vzájemné vazby. Konvenční ekonomická logika je taková - a v tom se neliší od zdravého selského rozumu -, že kdo nemůže očekávat platnost kontraktu mezi plátcem daně, státem a poskytovatelem služby, měl by zvýšit míru úspor, aby si zajistil například zdravotní péči. Obdobně když nevěříme státu, že dodrží svůj slib a postará se o naše stáří, měli bychom zvýšit míru úspor. Alternativně můžeme předpokládat, že se postarají děti, když vazby v rodině jsou silné, případně to žádá nejen kultura, ale i zákon.
Hlavně se zajišťovat
Velmi nízké zapojení čínského (lidového) státu do sociálního zabezpečení v kombinaci s politikou jednoho dítěte, praktikovanou mnoho desítek let, je považováno ekonomy za vysvětlení extrémní míry úspor domácností v Číně, která je podstatně vyšší než ve všech evropských zemích, USA a Japonsku. V zásadě se pokoušíme nějak intelektuálně vysvětlit vysokou míru domácích úspor ve velmi chudé zemi (oproti Západu), která nemá volný pohyb kapitálu, má velmi mizerné zhodnocení účtů ve státních bankách, sebrat vám můžou v zásadě všechno, kdy se moci zachce.
Navíc tahle země tradičně řešila sociální péči přes syny, kteří se mají starat o rodiče, a akumulaci kapitálu přes rozvětvené rodiny. Intelektuálně zdůvodnitelné je v takovém systému ledacos, hlavně se zajišťovat. Tvořit úspory a posílat je přes nákup zahraničních aktiv pro fyzické osoby, to oficiálně není nijak jednoduché (kapitálová konvertibilita je docela omezená) a není to triviální ani pro firmy (schvalovací procedury). Posílání dětí za vzděláním někam daleko, hlavně aby se už nikdy nevrátily, je vázáno rukojmím v podobě rodičů. Dokud budou rodiče žít, děti, kdekoli na světě, by měly - v souladu s tisíciletou čínskou kulturou - poslouchat.
Vysoká míra úspor domácností v domácích finančních institucích v Číně je něco, co nelze snadno pochopit. Avšak ani skutečnost, proč Švédové mají skoro nejvyšší míru úspor v Evropě a Finové skoro nejnižší, hned tak nevysvětlíme. U nás je to srozumitelné, už od dob Babičky je pořád ctnost něco bokem odložit.
