Menu Zavřít

Jak se hledá ztracený Vivaldi

17. 10. 2008
Autor: Euro.cz

Český muzikolog představuje světu neznámou barokní operu

V osobnosti muzikologa, cembalisty a dirigenta Ondřeje Macka se spojuje ne zcela obvyklá kombinace badatele a praktického hudebníka. Donedávna byl známý jen okruhu zasvěcenců, kteří se zajímají o interpretaci barokní hudby. Nález ztracené opery Argippo od barokního velikána Antonia Vivaldiho a její obnovená pražská premiéra však Macka dostaly na chvíli i do mainstreamových médií. Svůj objev muzikant, který má základnu v Českém Krumlově, nijak nezveličuje. „Kdybych to našel někde na půdě, tak dejme tomu. Ale v té knihovně to leželo pro každého. Já jsem tu operu ‚jen‘ identifikoval, což mohl udělat kdokoli, a následně rekonstruoval do původního stavu, o čemž platí totéž,“ shrnuje Macek, který se právě chystá se svým souborem Hofmusici na první uvedení Argippa v italských Benátkách.

Skladatel baroka Antonio Vivaldi není moc známý jako autor oper, zkuste ho představit z tohoto pohledu.
Vivaldi byl nejen ve své době ceněný skladatel, ale také vynikající houslista a známé jsou zejména jeho instrumentální koncerty. Asi nejvíce Čtvero ročních dob, které mezi jeho ostatními díly vyniká i obsahovou náplní. Výrazně se však do povědomí vrátil až po druhé světové válce. I tak existuje množství jeho koncertů, které se nehrají vůbec. Sám Vivaldi se považoval za operního skladatele. Oper napsal přes čtyřicet, ale později některé revidoval a uváděl je znovu, takže se někdy mluví až o devadesáti operních titulech z jeho dílny. U čtyřiceti se dochovala libreta a u poloviny také partitura. Vivaldi dokonce provozoval jedno divadlo v Benátkách – Teatro San Angelo – což znamená, že byl osobně zainteresován na jeho ztrátách a ziscích. Opery pro ně nejen komponoval, ale i řídil představení, nastudovával je, vybíral si zpěváky. Dá se říct, že divadlo vedl jako manažer. Dodával samozřejmě opery rovněž pro jiná města v Itálii, pro Řím, Veronu, Florencii, a “za Alpy” do Štýrského Hradce, Vídně a do Prahy. Co do počtu složených oper je srovnatelný třeba s Händelem, jedním z tehdejších nejznámějších operních skladatelů, dodnes uznávaným.

Jak to bylo konkrétně s operou Argippo?
Tato opera byla komponována pro Prahu, což je doložitelné z tištěného libreta, kde je napsáno “pro divadlo hraběte Šporka, v Praze, podzim 1730”. Jsou tam uvedeni zpěváci a tak dále. Argippo se prokazatelně v Benátkách nehrál, čili to nebyl import z Itálie. Musela existovat nějaká objednávka. Podle nejnovějších výzkumů byla opera možná také provedena ve Vídni. Bylo-li to nejdříve v Praze, nebo naopak, to je těžko doložitelné, stejně jako, zda Vivaldi v Praze operu osobně řídil. Ví se pouze, že kolem roku 1730 pobýval “za Alpami”, tedy ve Vídni a zřejmě i v Praze, ale archivní doklady k tomu chybějí. Ale považuje se to za takřka jisté, protože tehdy bylo běžné, že si skladatelé své opery řídili sami, pokud se pohybovali v dané oblasti. Navíc jsou známy kontakty Vivaldiho s českou šlechtou.

Libreto Argippa uchovává Národní knihovna v Praze. Tam tedy vznikla myšlenka dohledat k textu ztracenou partituru?
Česká muzikologická literatura uvádí, že se v Praze opera prováděla a že byla pro Prahu psaná. Tím pádem se dá prohlásit za nejvýznamnější operu v Praze před Donem Giovannim, protože ji psal tak významný skladatel.
To vše jsem v hlavě měl dlouho, jenže v katalogu knihovny je uvedeno, že noty se ztratily, partitura není. Takže člověk zalituje, zase to někam zasune a jede dál. Pak to nějak vykrystalizovalo – dá se říct, že nápad vznikl někde v kavárně nebo hospodě – a začal jsem tím, že jsem se šel opravdu podívat na to libreto, které vám již řekne nějaké základní informace. Například mě zaujali zpěváci, které jsem znal i z jiných lokalit a operních provedení, zjistil jsem, že opera je poměrně krátká na tu dobu (trvá asi dvě hodiny), což bylo příhodné pro případnou rekonstrukci. A také jsem některé árie poznával z dalších Vivaldiho oper. To mě povzbudilo, protože v té době bylo běžné (dělali to všichni italští skladatelé, Händel, dělal to Bach), že autor přesouval úspěšné árie z jednoho díla do druhého. Z prvního čtení libreta jsem hned poznal dvě árie, které se objevily ve Vivaldiho operách rok dva předcházejících Argippovi. Řekl jsem si, to je dobré, ke dvěma kusům vlastně už hudbu znám! Árie z libreta jsem si vypsal a pak se pustil do pátrání v katalozích evropských knihoven, jejichž fondy jsou stále dostupnější i na internetu. Obrovské štěstí jsem měl v tom, že jsem se zaměřil na katalog soukromé knihovny Thurn-Taxisů v bavorském Řezně.

Takže knihovna v Řezně byla vaše úplně první volba?
Jelikož jsem si o historii pražské opery něco přečetl, věděl jsem, že operní společnost Antonia Denzia, jež prováděla Argippa v Praze v roce 1730, účinkovala tři roky potom v Řezně. Tak jsem si řekl, že někde mezi anonymními svazky tamní soukromé knihovny by něco mohlo být. To dělávám už dlouho, že se dívám ve Vídni nebo v Itálii v knihovnách do šuplíků označených jako anonymy, protože tam se dá nalézt množství zajímavé hudby, kterou samozřejmě někdo musel napsat.

Udivuje mě, že něco podobného nepodnikl někdo už dávno před vámi…
To říkám od samého začátku. Při dnešním stavu katalogizace knihovních fondů mohl být nálezcem kdokoli, jenom se do toho dát. Katalog knihovny Thurn-Taxisů je dokonce přístupný i v pražské Národní knihovně. Když jsem si v něm asi čtvrthodinu listoval v kolonce “anonymní svazky”, skutečně jsem v jednom z nich našel první a druhou árii z Argippa, pak další árie z nějaké jiné opery. A osmá byla zase Argippo. Celá kostra toho svazku byla vlastně vycpaná áriemi z Argippa. To už jsem zajásal, ale pořád to byly jen začátky textů. Ale začínalo to být hodně zajímavé. Tak jsem se vydal do Řezna. Pro mě jako muzikologa, který se zabývá operou 18. století, nebyl problém se dostat na “místo činu”.

Jak jste pak postupoval dál, když jste našel, co jste hledal, a měl kýžené originály partitur před sebou? Asi těžko jste si je mohl jen tak odvést.
Nikoho moc nezajímalo, že jsem udělal nějaký objev, v Řeznu to je skutečně archiv všeho možného a prostě část položek se týká hudby. Udělali mi digitální kopie a bylo to. Já se s ničím netajil. Referoval jsem o nálezu, když jsem psal studii pro Vivaldiho institut v Benátkách a se šéfem řezenského archivu jsem se osobně seznámil až nyní na začátku října v Českém Krumlově. Dokonce si to už překatalogizovali a z anonymu se stala položka pod písmenem V.

Jak postupovala analýza objevené partitury?
Analýzu notového papíru samozřejmě dělali specialisté. Já ověřil, že rukopis pochází z té doby, že autorem je skutečně Vivaldi a soustředil se hlavně na další árie toho svazku. Prokázal jsem, že se všechny v té době hrály ve Vídni nebo v Benátkách. Takže si je nejspíše operní impresário Antonio Denzio vzal s sebou do Řezna a použil árie pro svoje představení, které v Řeznu půl roku provozoval.

Ztracené notové záznamy jste objevil v prosinci 2006, jak se situace vyvíjela dál? Dostal jste nějaké razítko na svůj objev?
Nic takového jako “glejt na pravost” neexistuje. Jakýmsi potvrzením úspěchu je, že to vědecká obec přijme. Shodou okolností se v červnu 2007 konala vivaldiovská konference v Benátkách, mimochodem asi po dvaceti letech, kde jsem svá zjištění přednesl a největší světoví experti na Vivaldiho byli nadšeni. Přece jenom objevit ztracené dílo takového rozsahu se nestává každý den. Takovým důkazem “pravosti” může být skutečnost, že Argippo dostal již své číslo (RV 697) v nejnovějším vydání takzvaného Ryomova katalogu, který kompletně řadí celé Vivaldiho dílo.

Na finální partituře opery, do níž jste použil šest jiných Vivaldiho árií, s vámi ještě někdo spolupracoval?
Všechno jsem dělal sám. Jsem vzděláním muzikolog, skladbu jsem studoval soukromě, italsky umím. Nic jsem ale nepřekomponovával, já skutečně našel jiné Vivaldiho árie, do nichž text na hudbu pasoval. A nejméně u tří (ze šesti) jsem přesvědčen, že je to původní hudba k opeře Argippo.

Jaká je tedy Argippo opera? Je něčím výjimečná, vybočuje z řady?
To, co se mi na ní líbí, je právě to, že nevybočuje. Že zapadá mezi nejlepší kusy té doby. Opera není dlouhá (nedělal jsem žádné škrty), zápletka je dramatická, hudba má napětí, opera graduje až do konce. Což nebylo tehdy vždy obvyklé. Ale Argippo to má.

Náklady na pražskou premiéru 3. května byly 1,5 milionu korun. Měli jste se sháněním peněz problémy?
Jednu chvíli to nevypadalo úplně růžově. Argippa financovali z větší části sponzoři a také granty, ministerstvo kultury nedalo nic. Jakoby zázrakem se sama ozvala UniCredit Bank, pak přispěla řada menších sponzorů a ještě společnost Middle Europe Investments (MEI), od níž jsme dostali (Mackův soubor Hofmusici, který operu nastudoval - pozn. red.) týden před premiérou docela podstatnou částku. Nakonec byli tak nadšeni, že zaplatili i říjnová představení v Českém Krumlově a chtějí Argippa financovat i dále. Takže MEI je něco jako náš generální partner. Benátské uvedení (23. října – pozn. red.) platí Italové v rámci tamního festivalu Galuppi 2008 a měla by z něj vzniknout i live nahrávka na CD pro jednu turínskou značku.
Po pražském představení, které jsme si produkovali sami, byl projekt v minusu asi 70 tisíc korun, což považuji relativně za úspěch. Nyní jsme tak na nule a příští rok optimisticky předpokládám, že budeme v plusu, ale o zbohatnutí nemůže být ani řeč. Teď v Krumlově jsme vlastně kvůli uvedení opery v tamním barokním divadle založili Festival barokního umění Český Krumlov 2008.
Na Argippa máme i další objednávky – v půlce května příštího roku do Salcburku na dvě představení, potom má zájem Národní divadlo Brno a festival v chorvatském Varaždinu.

Předpokládám, že v hledání dalších barokních pokladů budete pokračovat.
Určitě. Jak se vrátím z Benátek, tak se přinejmenším do konce roku ponořím do archivů. Hledám zase něco nového. Mým snem bylo hlavně provedení opery, pak mě to v uvozovkách přestává zajímat. Kolotoč publikování, rozhovory pro média, odborné konference a další podobné aktivity až tak nevyhledávám. Kdybych nechtěl tu hudbu najít, abych ji provedl, tak do toho vůbec nepůjdu. Já bádám proto, abych měl co nastudovat, pro tu praxi. Neláká mě něco najít a pak o tom napsat knihu.

Mělo objevení ztracené opery na vaši kariéru výrazný vliv?
Ani moc ne, i když Argippo měl docela velkou publicitu, a dokonce se prý objevil i v hlavních zprávách na Nově (smích). To jsem nečekal, nedělali jsme projektu nějaké velké PR. Vlastně každý rok se souborem Hofmusici provozujeme nějakou neznámou barokní operu, ale dosud to nemělo mediální ohlas prakticky žádný.
Věřím, že nám současný úspěch s Argippem pomůže v naší další práci. A je fakt, že jsme nikdy předtím nesehnali tolik peněz od sponzorů na jednu akci. Na příští rok máme se souborem tolik koncertních termínů, které jsme nikdy v tuto dobu neměli.

BOX
Ondřej Macek (36)
Studoval hudební vědu na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy a na Masarykově univerzitě v Brně hru na cembalo a generálbas u izraelského cembalisty Shaleva Ad-El. Jako hráč continua se účastnil festivalů ve Francii a v Německu. V roce 1991 založil soubor Cappella Accademica, od poloviny devadesátých let je vedoucím mezinárodního barokního souboru Hofmusici. Macek donedávna vyučoval komorní hru a hru continua na Akademii staré hudby na Masarykově univerzitě v Brně. V současnosti působí na opavské konzervatoři a spolupracuje s Nadací barokního divadla zámku Český Krumlov při výzkumu v oblasti interpretace barokní opery.

bitcoin_skoleni

BOX
Antonio Vivaldi
Italský kněz, barokní hudební skladatel a houslový virtuos se narodil 4. března 1678 v Benátkách. V letech 1718 až 1722 působil v Mantově, na konci života ve Vídni. Nějakou dobu žil pravděpodobně i v Praze. Složil přes 500 koncertů, na 40 oper, 86 sonát, 60 mší a 50 kantát. Vivaldi zemřel 28. července 1741 ve Vídni.

  • Našli jste v článku chybu?