Jak se pere uhlí

Každý z privatizátorů dolů měl ve Švýcarsku bílého koně. Patří mezi ně Markus Hasler, známý z toskánské kauzy Mirka Topolánka

Kdyby se rozdávala Nobelova cena manažerům za to, jak se zmocnit jimi spravovaného podniku, Antonín Koláček a jeho parta by byli žhavými kandidáty. Mnohý finanční insider musí smeknout před geniálně promyšlenými tahy, které měly zakrýt identitu aktérů a učinit z mourem umazaných peněz křišťálově čisté platidlo. Příběh privatizace Mostecké uhelné společnosti (MUS) rozkrývají policisté a novináři už delší dobu. V České republice se léta marně hledají důkazy pro to, aby Koláček a spol. skončili za uchvácení a následný prodej dolů v kriminále. O krok dále postoupila švýcarská prokuratura, tedy vyšetřovatelé země, kde byly až donedávna v bezpečí i ukradené nacistické poklady. Jenže poté, co v zemi helvetského kříže vypluly na povrch obří skandály s praním špinavých peněz celosvětového měřítka, začali Švýcaři na čistotu pověsti svých peněžních ústavů úzkostlivěji dbát a v síti uvízli i privatizátoři mosteckých hnědouhelných dolů. Hrubou kostru scénáře tohoto napínavého thrilleru už známe, ale to skryté, kam se peníze přelily a kdo s jejich legalizací pomáhal, zůstávalo utajeno. Týdeník Euro se na základě informací, které se mu podařilo získat, pokusil tyto transakce rozplést. Figurují v nich mimo jiné i z dřívějších kauz dobře známí bílí koně. ===== Příběh první: Markus Hasler =====
Jedním z nejzkušenějších zastíračů původu peněz, který figuruje v případu MUS, je Markus Hasler z Lichtenštejnska. Je to tentýž muž, který údajně pronajímal vilu v italském Monte Argentariu, kde se v létě roku 2009 sešla smetánka českého byznysu či politiky. Namátkou připomeňme jen jména Mirka Topolánka, Marka Dalíka, Martina Romana či Romana Janouška. Dodnes není jasné, komu ze zúčastněných aktérů toskánská vila skutečně patří nebo patřila, i když indicie se nejčastěji stáčely k Topolánkovu spindoktorovi Dalíkovi. Ale zpět k případu MUS. Tento Markus Hasler disponuje nebo disponoval podpisovým právem k účtu ve švýcarské velkobance UBS, který otevřela nadace Okay Foundation (viz infografika). V kolonce takzvaného beneficienta účtu nalézáme jméno někdejšího manažera MUS Oldřicha Klimeckého. Na kontě se jeden čas nacházelo přes pět milionů švýcarských franků. Klimecký ani jeho právník Bohuslav Halfar na otázky ohledně švýcarských bankovních operací nezareagovali. Ostatně zmiňovaný účet v UBS není Klimeckého jediným švýcarským kontem. Byl nebo dosud je beneficientem dalších kont v Credit Suisse a podpisové právo k nim měl i jeho syn Petr. Nepouštějme ale ze zřetele lichtenštejnského občana Markuse Haslera. Jako objasnění jeho zkušeností na poli legalizace peněz z pochybných finančních operací může posloužit například informace ze serveru Wikileaksnews.net. Hasler podle těchto zjištění pomáhal například prát peníze ruské mafii, takzvané Tambovské brigádě, která v minulosti působila i v České republice. Leccos o něm a jeho záběru napoví i informace, že Haslerův obchodní společník Mario Staggl čelil podezření z praní špinavých peněz ve Spojených státech. „Prokuratura ve Fort Lauderdale v této souvislosti zmiňuje jednoho bohatého obchodníka s nemovitostmi, kterému se podařilo schovat zhruba 200 milionů dolarů. Obviněnými jsou Bradley Birkenfeld a Mario Staggl, kteří údajně uzavřeli komplot s cílem připravit americkou státní pokladnu o peníze. Jméno amerického developera, jemuž pomáhali, ve zprávě uvedeno není. Bankéři mu prý ale pomáhali vytvářet fiktivní firmy, přes které pak mohly peníze putovat,“ napsala před časem agentura Reuters. Markus Hasler se před médii zapírá a odmítá jakkoli komunikovat. ===== Příběh druhý: Bronia Braxatorová =====
Markusem Haslerem ovládaná lichtenštejnská firma International Finance & Factoring Trust vložila před lety téměř milion do českého vydavatelství počítačových časopisů Thomas Taylor a posléze se na několik let stala jeho majoritním vlastníkem. Ve společnosti vystupovala jako jednatelka další lichtenštejnská občanka Bronia Braxatorová. Asi nebude překvapením, že i tato žena disponovala podpisovými právy ke švýcarským účtům manažerů a později kupců Mostecké uhelné. Účtům, jejichž beneficienty byli už zmiňovaný Oldřich Klimecký, ale především mozek privatizace dolů a dnes praktikující budhista Antonín Koláček. Jednalo se o konta tří nadací u bank Credit Suisse a UBS. V první jmenované deponovaly peníze již zmíněná společnost Okay Foundation a s Koláčkem spojená firma Myworld Foundation. V UBS pak ještě společnost Shambhala Foundation (viz infografika). Na jednom účtu, jehož beneficientem byl Koláček, se v jednu chvíli například nacházelo přes dva miliony švýcarských franků. Bronia Braxatorová a už zmiňovaný Markus Hasler disponují podpisovým právem k dalšímu Koláčkovu účtu, na němž jeden čas leželo přes sedm milionů švýcarských franků. Bronia Braxatorová, občas vystupující se šlechtickým titulem von Arvigo, stála nějaký čas také v pozadí tuzemské energetické firmy Česká naftařská společnost. Ta měla zastřenou vlastnickou strukturu a dvacetiprocentní obchodní podíl držela v letech 2003 až 2008 švýcarská firma Roil AG, ve které Bronia Braxatorová von Arvigo působila jako generální ředitelka. Ve stejné době byl spoluvlastníkem firmy i její nynější vlastník – po Karlu Komárkovi česká naftařská dvojka Petr Lamich. Jak se původně malý opavský obchodník dostal ke zdrojům petrochemických surovin? Na toto téma se majitel firmy Lama, která je vlastníkem České naftařské společnosti, moc bavit nechce. „Tenhle obchod se hodně změnil, počátkem devadesátých let byl dost roztříštěný, dnes je pod kontrolou globálních hráčů, ale pořád tam zůstává i pár lokálních soukromých firem, s nimiž lze spolupracovat. Na ně jsme napojeni historicky,“ řekl Lamich v roce 2009 Hospodářským novinám. Lamichově informační skouposti se nelze divit, když firmu historicky spoluvlastnila a zřejmě i budovala společnost, jejímž cílem je zakrývat skutečného vlastníka kapitálu. ===== Příběh třetí: Camillus Braxator =====
Podpisovým právem hned k několika účtům nadace Maitrea Anstalt, kde je beneficientem Antonín Koláček, v Credit Suisse disponuje nebo disponoval manžel Bronii Braxatorové – slovenský právník žijící v Lichtenštejnsku, původně Kamil, nyní Camillus Braxator. V jednom čase ležely na jednom z účtů Koláčkovy nadace přes čtyři miliardy korun, tedy zhruba 240 milionů švýcarských franků. Také tento účet patřil mezi ty, které švýcarští policisté v rámci vyšetřování privatizace severočeských dolů zmrazili. Antonín Koláček informace o kontech, kterými týdeník Euro disponuje, nevyvrátil. „Svět vysoké politiky a podnikání jsem v podstatě opustil v roce 2005. Postupně jsem prodal všechny své podíly ve společnosti Czech Coal a zabývám se vnitřním světem lidí. Maitrea Anstalt jako jeden z vlastníků skupiny Czech Coal má na svém účtu prostředky za prodej podílu ve skupině Czech Coal od Pavla Tykače. Tyto prostředky byly dány do správy švýcarským bankám. Maitrea Anstalt ani já osobně se neangažujeme v žádných ziskuchtivých projektech,“ zareagoval na otázky týdeníku Euro Koláček. Stopa jeho finančního správce či odkloňovače, použijeme-li termín exministra Martina Kocourka, Camilla Braxatora je historicky dlouhodobě zachytitelná jak v České republice, tak na Slovensku. Braxator v roce 2004 zastupoval švýcarský fond New Investment Horizons (tehdy patřil do skupiny Neue Privat Bank, v jejíchž orgánech seděl například švýcarský vydavatel a developer Sebastian Pawlowski, působící v Česku), který se tehdy ucházel o deblokaci kazašského dluhu v hodnotě 300 milionů dolarů. Ministerstvo financí pod vedením Bohuslava Sobotky fondu tehdy několikrát prodloužilo mandát k vyjednávání, ale jednání s kazašskou stranou v podstatě ani nezačala. Tato kapitola se definitivně uzavřela, když se ukázalo, že se Braxatorem zastupovaný fond zaštiťoval zfalšovaným dopisem kazašského ministra financí Armana Dunaeva. Tvrdé lokty svérázného obchodníka Braxatora zakusili i na východ od řeky Moravy. S jednou ze svých obchodních společnic Janou Lütken se například angažoval v obchodu s emisními povolenkami a Slováky připravil o desítky milionů eur. Podle slovenské prokuratury na obchodě s emisemi stát prodělal přibližně 66 milionů eur. Vláda odsouhlasila v roce 2008 prodej patnácti milionů tun za 5,05 eura za tunu, tedy asi o polovinu levněji, než byla jejich tehdejší tržní hodnota. Se stejnou sumou operovali i vyšetřovatelé ze Švýcarska, kteří prověřovali podezřelé transakce mezi zainteresovanými firmami InterBlue Group a Crataegus Development z daňového ráje v Belize. Camillus Braxator vystupoval jako ředitel druhé jmenované firmy. V České republice se Braxator ještě stačil obchodně protnout se Slovákem Františkem Mojtem v české společnosti Classic Real. Souputník Markuse Haslera v zamlžovacích aktivitách Braxator skončil jako společník v této firmě letos 21. listopadu. František Mojto působí mimo jiné jako předseda představenstva společnosti Tržiště, které patří luxusní hotel Aria na pražské Malé Straně. Skutečnost, že je tento hotel oblíbeným místem schůzek Marka Dalíka nebo že v něm pořádal svatební hostinu někdejší premiér Mirek Topolánek, je pak nejspíše čistě náhodná. ===== Příběh čtvrtý: Irene Spoerryová =====
Svého disponenta, který se rekrutuje ze stejné líhně jako dříve zmínění bílí koně, má i další z mosteckých privatizátorů – Luboš Měkota. K účtu firmy Edwards Consulting Corp. v Credit Suisse, na němž Švýcaři v jednu chvíli zmrazili zhruba 90 milionů švýcarských franků, má podpisové právo jistá Irene Spoerryová. Tatáž žena přitom figuruje na Slovensku v kauze, ve které jde o 100 milionů eur. V ní se řeší údajná škoda investorů, která vznikla při tahanici o pozemky v katastru obce Velký Slavkov pod Tatrami. Právní zástupkyně žalujících firem doručila soudu smlouvu o postoupení jejich pohledávek na kyperskou offshorovou společnost Ermanno Trade and Invest. Smlouvu o postoupení pohledávek podepisovala za kyperskou firmu již zmiňovaná Irene Spoerryová. Přitom jde podle slovenských médií o ženu se stejným jménem, která v minulosti ručila za úvěr ze švýcarské banky Credit Suisse pro společnost Soul, jež převzala dluh politické strany SDKÚ-DS ve výši 22 milionů slovenských korun. ===== Příběh pátý: Daniel Trunkát, David Štekl =====
Mezi ty, kteří mají nebo měli podpisové právo k účtům privatizátorů dolů, se zařadili i šéfové české společnosti Casper Consulting specializující se na pohledávky – Daniel Trunkát a David Štekl. Beneficienty účtů firmy u UBS jsou Marek Čmejla, Jiří Diviš a Petr Kraus. Na kontech bylo deponováno zhruba jeden a půl milionu švýcarských franků. „Mohu potvrdit, že společnost Casper Consulting spolupracovala se společností Boley Invest & Finance SA na správě pohledávkových portfolií od konce roku 2005 do začátku roku 2009. Jednalo se o pohledávková portfolia České finanční (Blok A a Blok C) a Konpo (Blok A a Blok B) ze skupiny České konsolidační agentury získaná ve veřejném výběrovém řízení. Není nám známo, že by tyto pohledávky nebo aktivity společnosti Boley Invest & Finance SA měly nějakou spojitost s MUS, a ani nám nejsou známy zůstatky na účtech společnosti Boley Invest & Finance SA,“ odpověděl na konkrétně formulované otázky týdeníku Euro David Štekl. To, že se o účty této firmy zajímala prokuratura alpské země a že jejími beneficienty byli nebo stále jsou Čmejla, Diviš a Kraus, což Štekl zpochybňuje, lze doložit informacemi ze švýcarské strany. To, že mají jak Štekl, tak Trunkát zkušenosti s nestandardními obchodními operacemi, mohou oba těžko popřít. Někdejší zaměstnanec ministerstva vnitra Štekl působil například v akciové společnost Alfa-Invest, v níž figurovali ruští občané, o které se kvůli napojení na organizovaný zločin zajímaly české bezpečnostní složky, jak týdeníku Euro sdělil detektiv, který se touto skupinou v minulosti zabýval. Firma se podílela na stavbě komplexu luxusních bytových domů v pražské čtvrti Velká Ohrada. Ve společnosti působil i někdejší poradce Miloše Zemana Jiří Frkal. Daniel Trunkát se se svými obchodními partnery na přelomu roku 1997 a 1998 pokusil ovládnout spotřební družstvo Včela. Trunkát a jeho skupina tehdy používali poměrně nevybíravých metod s cílem odstranit z pozic tehdejší vedení Včely. Do majetku Včely tehdy patřil obchodní řetězec a celková tržní hodnota byla odhadována na částku kolem 1,5 miliardy korun. V té době se spekulovalo o tom, že za pokusem o převzetí může stát slovenská finanční skupina Istrokapitál, kterou spoluvlastnil dnešní realitní magnát Radovan Vítek. Poslední dobou koluje Prahou informace, že Radovan Vítek zrealizoval některé svoje realitní investice díky penězům Appianu, který se zmocnil Mostecké uhelné. Vítek se ale k této informaci nevyjádřil. Jen v loňském roce podle odhadů serveru Motejlek.com Vítek proinvestoval tři miliardy korun. ===== Provize pro politiky

Týdeník Euro oslovil převážně přes švýcarské právníky všechny klíčové aktéry divoké privatizace MUS, až na výjimky ale nezareagovali. Všechny zmíněné poznatky dokladují kroky, jak se někdejší manažeři MUS snažili peníze získané za prodej mosteckých dolů rozmělnit a zastřít, aby nemohly být v budoucnu nalezeny, ba co víc, zabaveny. Ani tito geniální stratégové ale v době plánování finančních operací netušili, že Švýcarsko, které do té doby ovládal fenomén neprolomitelného bankovního tajemství, začne celosvětově spolupracovat na odhalování praní špinavých peněz. Asi nejlépe ilustruje postoj švýcarské prokuratury k prodeji akcií mosteckých dolů vyjádření z března roku 2009, kde české straně doslova píše: „Je značně pravděpodobné, že se zástupci české vlády spokojili s tak nízkou cenou (za akcie MUS) výměnou za úplatky, protože ve stejném období, kdy probíhá transakce s Fondem národního majetku, tedy 31. srpna 1999, provedla společnost Investenergy SA platbu 7 474 613 švýcarských franků (pět milionů dolarů) ve prospěch společnosti Torrence Trading. (k jejímž účtům měl přístup přítel exministra Stanislava Grosse Pavel Musela) jakožto „success fee“ za provedení transakce s FNM. Tato provize představuje značně vysoký podíl z celkové kupní ceny – 21 procent,“ konstatovali v roce 2009 švýcarský federální žalobce Luc Leimgruber a jeho zástupkyně Graziella de Falco Haldemannová.