Při pokusech zachytit naše hospodaření s biomasou Země v čase se nabízí jen málo měřítek, navíc většinu těch názorných se učíme používat teprve krátce.
Lapidárně řečeno se Země až do konce 60. let v očích většiny obyvatel jevila jako nekonečná, její zásoby nevyčerpatelné a naprosto převládala „kovbojská etika“ – což je výraz Kennetha Bouldinga z roku 1966, kdy v knize The Economics of the Coming Spaceship Earth popsal chování americké populace jako „rabování, bezmyšlenkovité plýtvání zdroji ve stylu – vyříznout jazyk bizona a zbytek těla nechat ležet“.
Víceméně náhodně pořízená fotografie Země z oběžné dráhy Měsíce, kterou poslala o Vánocích 1968 do Houstonu posádka kosmické lodi Apolla 8 a kterou americké deníky nazvaly Východ Země, ukázala lidstvu realitu v naprosto nové perspektivě. Poprvé jsme se viděli v zrcadle. A nespatřili jsme nekonečno ani nebesa s příslibem věčnosti, nýbrž ubohou modrou skleněnou kuličku s tenkou vrstvou atmosféry, která bojuje o přežití uprostřed nicoty. Všichni náhle viděli, že biosféra je slupka křehkého bytí v mrazivém tichu sevřená nepřátelskými elementy.
Kosmická loď sama o sobě s velmi omezenými zdroji. Něco v kolektivním vědomí se hnulo a od té doby tato refl exe hledá prostředky k sebevyjádření.
dnes jsme nejtěžší (svobodní) obratlovci
A také hledá vhodnou perspektivu.
Jednou z častých a oblíbených kognitivních pomůcek bývá slovní spojení „in the single lifetime“. Za jeden padesátiletý život, spočítal nedávno Jonathan Foley z Kalifornské akademie věd, se počet lidí na zeměkouli zdvojnásobil, naše spotřeba vody a jídla ztrojnásobila, spalování fosilních paliv zečtyřnásobilo. Jinými slovy – biosféra se od roku 1970 změnila více než za předchozích 160 tisíc let. „Za jeden lidský život se rozloha amerických domácností zvětšila skoro třikrát a počet členů domácnosti klesl z průměrných pěti na dva a půl,“ vysvětluje kanadský vědec českého původu Václav Smil, proč dnešní Američan spotřebuje průměrně 360 gigajoulů energie za rok.
Smilova zarputilost, s níž se pídí po základních parametrech lidské existence, ohromuje už desetiletí různé myslitele včetně Billa Gatese, jenž ho označuje za svého nejoblíbenějšího autora. Jedním z klíčových slov tohoto vystudovaného biologa a autora nespočtu tlustých knih nabitých údaji, je „masa“ – počínaje biomasou. Spočítal třeba váhu „suché lidské masy“ (dry mass – čili hmoty zbavené vody) na zeměkouli; v roce 2000 činila 125 milionů tun. Všichni dohromady obýváme (z větší části) metropole, které by shromážděny na jedno místě zabraly území o velikosti 1,5násobku Indie. Smil ovšem dodal i to nejdůležitější, totiž měřítko.
Takže celková váha suché masy všech domestikovaných zvířat podle něj činí 300 milionů tun, zatímco všichni divoce žijící obratlovci dohromady váží jen deset milionů tun. Přes 90 procent všech obratlovců tedy chováme my na pastvinách, v kravínech, vepřínech a klecových chovech. Celková váha biomasy – tedy všech organismů obývajících Zemi – podle Smila činí 1600 gigatun. Každoroční přírůstek biosféry, generovaný především fotosyntézou, tedy růstem vegetace, činí dnes 110 gigatun, zatímco o sto let dříve to bylo 130 gigatun a na počátku středověku 180 gigatun. Jenže zatímco před sto lety spotřebovávalo lidstvo čtyři procenta přírůstku biomasy čili její roční „úrody“, ve 21. století to dělá už kolem 20 procent.
Pět z devíti sušenek nesníme
Zdvojnásobení populace od konce 60. let bylo možné jen díky masivnímu nasazení chemických hnojiv, pesticidů a herbicidů v zemědělství – organická rostlinná výroba, jak jsme ji znali na počátku 20. století, by podle Smila uživila maximálně 3,5 miliardy lidí. Efektivita živočišné výroby rostla asi třikrát pomaleji, ovšem spotřeba masa stoupala takřka geometricky. Převážná většina této produkce je konzumována v rozvinutém světě, který z ní větší část vůbec nevyužije k jídlu. Přesněji řečeno asi třetinu fyzicky vyhodíme do koše, další třetinu vyplýtváme různými jinými způsoby. Jakými, to nejlépe popsal na předloňské TED konferenci environmentalista Tristram Stuart.
„Na celém světě se ročně vyhodí asi 1,3 miliardy tun potravin. Nedávno jsem šel do místní samoobsluhy a našel v kontejneru mezi ovocem a zeleninou pár balíčků sušenek. Kdybyste si celou naší potravinovou produkci představili jako devět sušenek, můžeme si na jejich příkladu ukázat, jak hospodaříme s potravinami. Takže – o první sušenku přijdeme ještě předtím, než opustí farmu,“ zahájil svou řeč Stuart. Tedy první devítina produkce se podle něj zkazí dříve, než dorazí do skladu. Dalšími třemi „sušenkami“ nakrmíme hospodářská zvířata (nejčastěji se jedná o kukuřici, pšenici a sóju). Zvířata z těchto tří sušenek přemění dvě ve výkaly a teplo, jen jednu využije k růstu svalové hmoty a tvorbě mléka pro nás, počítá Stuart. Zatím jsme tedy přišli o dvě z těchto tří sušenky a o třetí ještě na farmě, aniž jsme se najedli. Další dvě necháme zkazit v ledničce a vyhodíme do popelnice, z níž putují na skládku, kde se rozkládají na metan, jenž později uniká do atmosféry a skleníkovým efektem ji ohřívá. Čtyři sušenky z devíti sníme.
„Naše civilizace není definována ani tak tím, že bychom byli obzvláště chytří.
Především jsme nehospodární a marnotratní. Vyhazujeme polovinu jídla, plýtváme vodou, produkujeme 300 milionů tun plastů ročně, z nichž recyklujeme jen minimum.
Věříme tomu, že se nám podaří urychlit dekarbonizaci skrze chytré technologie. Jenže mnohem rychlejší pokrok bychom udělali, kdybychom přestali plýtvat,“ říká Smil. Na vině je podle něj to, že do ceny zboží nejsou zahrnuty externality – škody páchané na životním prostředí. „Až bude plastová láhev stát 25 dolarů, tedy až začneme platit její skutečnou cenu, lidé přestanou plasty vyhazovat.“
Dematerializace? Koná se pravý opak
Smil v rychlou dekarbonizaci v příštích 30 letech moc nevěří. Před třiceti lety podle něj pocházelo 91 procent primární energie z fosilních paliv, v roce 2018 to bylo 88 procent. Dekarbonizace tedy pokračuje tempem jednoho procenta za dekádu. Celý „pokrok“ z poslední dekády – například Německo se chlubí, že čtvrtina jeho elektřiny pochází z obnovitelných zdrojů – se vypaří po ocitování jiného údaje. „Německo před Energiewende produkovalo 90 gigawattů elektřiny z fosilních paliv, po deseti letech pořád produkuje 90 gigawattů z fosilních paliv. Vyrábí je jako zálohu pro dny, kdy nesvítí slunce a nefouká vítr, nespotřebovaná elektřina se vyveze.“
V poslední knize Growth: From Microorganisms to Megacities Smil dokazuje, že se nekoná – vyjma specifického oboru elektroniky – ani slibovaná „dematerializace“. Zatímco průměrná váha automobilů začala v USA po ropné krizi v 70. letech skutečně klesat, v polovině minulé dekády dosáhla vlivem popularity vozů SUV předkrizové průměrné váhy, tedy 1840 kilogramů. V Evropě roste váha aut kontinuálně od 60. let. Celkovou „masu“ automobilů ovšem zdvihlo do výše zdvojnásobení prodeje na 19 milionů vozů ročně v USA, se započtením dvou set milionů aut prodaných v Číně za poslední dekádu lze mluvit o tsunami automobilové oceli.
Když je řeč o oceli – její celosvětová produkce postupně rostla z 30 milionů tun v roce 1900 přes 140 milionů tun před druhou světovou válkou, 700 milionů tun v roce 1980 na současných 1600 milionů tun, z čehož dvě třetiny se ročně odlejí v Číně. S betonem dělají Číňané ještě větší zářezy do ekosystému – od roku 2003 produkují podle Smila každé tři roky více cementu než Spojené státy za celé 20. století dohromady (toto číslo patří ze Smilova repertoáru k nejcitovanějším).
Jak se v tomto světě chrlícím v jednom kuse gigatuny oceli a betonu má dařit dekarbonizaci a udržitelnému rozvoji? Je z toho nějaká cesta ven, nebo jsme navždy odsouzeni sledovat stoupající křivku CO2 v atmosféře?
Pokoje, do nichž lidská noha nevkročila
Smil se takovým otázkám směje asi jako zenový mistr, jehož žák si láme hlavu nad koanem. A odpovídá jednou tak, podruhé onak. Neustálý růst produkce i spotřeby podle něj musí jednou skončit, ačkoli si to „naši přátelé z řad ekonomů jaksi nechtějí připustit“. Materiální růst nazývá „antropogenetickou urážkou ekosystému“. Navíc myšlenka odloučení ekonomického růstu od materiální spotřeby, jak o ní hovoří třeba Joseph Stieglitz, je podle něj nesmyslná.
Logickým vyústěním takové pozice je buď kolaps, nebo „degrowth“ – tedy pokles. „Jestli si připadám jako exot? Vůbec ne. Jsem vědec starého střihu, popisuji fakta, nepíšu názorové texty,“ odpovídá na občasná nařčení z výstřednosti.
Pokud jde o kolaps, Smil zastává stanovisko, že „naše civilizace už nyní kolabuje každý den, ale každý den se ji také daří opravovat… Jako lidstvo jsme hloupí, lehkovážní, opoždění v chápání. Na druhé straně jsme přizpůsobiví a zruční v záplatování trhlin.“ Jediným východiskem se mu jeví rozvíjení schopnosti „zvládat pokles“, kterou třeba Řekové nebo Římané moc neosvědčili. Ovšem nikoli hospodářský pokles, alespoň ne ten celosvětový. Z údajů o spotřebě energií a surovin podle něj totiž vyplývá, že většina světa potřebuje spotřebu naopak zvýšit.
Průměrnou energetickou spotřebu Američana 21. století Smil vypočítal na 360 GJ, což je dost i ve srovnání s Japoncem
(170 GJ) nebo občanem EU (150 GJ).
Vysoká americká úroveň je daná třeba průměrnou rozlohou domácnosti, ta za 50 let vystoupala ze 150 metrů čtverečních v roce 1970 na současných 255 metrů čtverečních, v čemž ovšem nejsou zahrnuty „domy na zakázku“, takzvané McMansions, čítající 500 až 600 metrů čtverečních.
O nich by Karel Čapek asi napsal, že se v nich „musejí nacházet místnosti, do nichž lidská noha dosud nevkročila“. Ani Čína si se svými 100 gigajouly roční spotřeby energie na obyvatele nevede špatně, podle Smila to odpovídá úrovni Španělska v 60. letech. Jenže Indové spotřebují jen 20 gigajoulů, Nigerijci pět a Etiopané dva.
Ke štěstí nám stačí třetina
Většina oborů lidské činnosti podle Smilovy knihy nevykazuje růstovou křivku donekonečna, v jistém okamžiku dosáhnou na „specifické plateaux“. Z hlediska udržitelnosti růstu to znamená asi tolik, že západní civilizace budou v jistém okamžiku vývoje donuceny začít klesat, zatímco jihovýchodní Asie má ještě o něco vzrůst a subsaharská Afrika má růst exponenciálně. Z nějakého důvodu – zjišťuje každý, kdo takovou myšlenku někdy vyslovil – to většině západních uší zní jako naprosto šílený nápad.
„Na přednáškách v USA a západní Evropě se vždycky ptám posluchačů nad 50 let – opravdu byl život v 70. letech tak nesnesitelný? Je pravda, že v té době jsme neměli SUV. Nelétali jsme na víkend na Kypr. Já jsem jezdil v malé hondě a chodil se projít do lesa. A byl jsem naprosto spokojen.
Skutečně pohodlného životního standardu lze dosáhnout již při spotřebě 50 GJ na osobu a rok. Ale spousta lidí shledává pomyšlení, že by nebydleli v domě se třemi koupelnami, neměli SUV a nelétali o víkendu na Kypr, naprosto nesnesitelným. Tyhle parametry konzumu jsou asi esencí jejich bytí,“ uvádí Václav Smil.
Až bude plastová láhev stát 25 dolarů, tedy až začneme platit její skutečnou cenu, lidé přestanou plasty vyhazovat.
O autorovi| Luboš Heger, spolupracovník redakce
