Chile představuje unikátní příklad zapojení středně významné země do globální ekonomiky. Přispěly k tomu téměř čtyři desetiletí reforem, udržování stability a pro rozvíjející se ekonomiku až nezvykle liberální přístup k obchodu. To vše za uvážlivého využití zisků z vývozu mědi, který stále představuje centrální pilíř chilské ekonomiky.
Foto: Profimedia.cz
Pokud se v České republice mluvilo v poslední době o Chile, byly to důvody poněkud zvláštní – požár národního parku po návštěvě českého turisty, drama zachraňovaných horníků v hlubinách země či výkony závodních jezdců na automobilové rallye Dakar. Chile si však zaslouží pozornost i z důvodů pro ekonomy a podnikatele o mnoho podstatnějších.
Je to nejvyspělejší ekonomika Latinské Ameriky. Země je politicky stabilní, s rychle rostoucí ekonomikou, fungujícími institucemi, zdravými veřejnými financemi a značným potenciálem dalšího růstu. V regionu není tento standard zcela obvyklý.
Léčba šokem
Na počátku 70. let bylo Chile relativně zaostalou ekonomikou s deficitem platební bilance, hyperinflací a protekcionismem. Vojenský puč generála Pinocheta v roce 1973 sice připravil zemi o demokracii, avšak období jeho vlády přineslo zemi také sérii zásadních ekonomických reforem.
Šoková terapie, motivovaná snahou o zkrocení hyperinflace a spočívající v rychlé liberalizaci obchodu i kapitálu, měla přitom rozporuplné výsledky. Chile od poloviny 70. let jednostranně liberalizovalo své celní tarify a během 15 let snížilo průměrnou dovozní celní sazbu z 90 na necelých 12 procent.
Éra prosperity či „chilského zázraku“ se plně projevila až po nástupu demokraticky zvolené vlády v roce 1990. Během 20 let se podařilo snížit úroveň chudoby z 38 na přibližně 13 procent a víc než zdvojnásobit HDP na obyvatele. To představuje výraznější nárůst než v zemích OECD a značné předběhnutí ostatních ekonomik Latinské Ameriky. Samotný HDP rostl průměrným tempem přibližně pět procent ročně. Dlouhá a nepochybně úspěšná etapa rozvoje této země, která začala za dramatických okolností, se završila v roce 2010, kdy Chile vstoupilo do OECD.
Preferenční dohody stlačují clo až na jediné procento
Z pohledu obchodní politiky se přitom jedná o zemi, která – ač strukturou svého hospodářství odlišná od České republiky – je nám v řadě ohledů blízko. Chile podobně jako Česká republika prošlo obdobím rozporuplné, avšak nevyhnutelné transformace. Jejím nejvýraznějším rysem bylo významné otevření se zahraničnímu zboží, službám a investicím.
Chile však zahájilo liberalizaci jednostranným odstraňováním bariér, které bylo později doplněno komplexním systémem dvoustranných a regionálních dohod o volném obchodu a aktivní pozicí v rámci mnohostranného vyjednávání ve WTO.
V 90. letech změnilo Chile taktiku. Zaměřilo se na preferenční dvoustranné a regionální vazby, kde spatřovalo značný prostor pro zlepšení přístupu na trh. Z hlediska množství uzavřených preferenčních dohod je Chile skutečným rekordmanem, k dnešnímu dni jejich počet převyšuje dvacítku. A v jejich rámci se nyní realizuje více než 90 procent celkového chilského zahraničního obchodu. Ačkoliv dosahuje chilská průměrná dovozní celní sazba úrovně šesti procent, preferenční dohody snižují její skutečnou výši až na pouhá jedno či dvě procenta. Chile přitom sleduje dva hlavní cíle – rozmach exportu a zajištění stabilních obchodních vztahů.
První jednání vedoucí k uzavření dohod o volném obchodu v 90. letech minulého století byla zaměřena na Kanadu, Mexiko a další státy Ameriky. Součástí bylo začlenění do uskupení APEC (1994) a Mercosur (1996).
Během první dekády tohoto tisíciletí podepsalo 15 dohod s významnými partnery včetně USA a EU. Současně Chile jako člen APEC posilovalo obchodní vazby na asijské trhy. Dále vytvořilo společně s Novým Zélandem, Singapurem a Brunejí takzvané Transpacifické partnerství. Plejádu uzavírají ujednání se státy ESVO, státy Střední Ameriky, Peru, Kolumbií a prozatím poslední dohoda loni s Tureckem.
Kromě liberalizace obchodu se zbožím a službami zahrnují dohody také investice, duševní vlastnictví, hospodářskou soutěž, veřejné zakázky, transparentnost nebo řešení sporů. Ve zbožové oblasti většinou sledují úplné odstranění celních sazeb v časovém rozpětí, které se zpravidla pohybuje mezi šesti až 18 lety.
Mnohostranný obchodní systém je nadále prioritou
Principiálně liberální přístup potvrzuje rovněž skutečnost, že vláda se jen velmi zřídka uchyluje k zavádění protekcionistických opatření. Na prosincové ministerské konferenci WTO v Ženevě se Chile připojilo ke společnému tiskovému prohlášení 43 členů WTO (včetně České republiky) požadujících odstranění protekcionistických opatření zavedených od začátku globální finanční krize v roce 2008.
Podle nejnovější monitorovací zprávy WTO zavedlo Chile za poslední rok jediné ochranné opatření, což je zhruba dvacetkrát méně ve srovnání s jeho velkými sousedy – Argentinou a Brazílií. Vyvarovalo se i (v poslední době stále více rozšířeným) vývozním omezením na suroviny.
Prověření liberální politiky v období recese
Ani Chile se nevyhnula ekonomická krize předchozích let. Hrubý domácí produkt země poklesl v roce 2009 o téměř dvě procenta, vývoz se propadl o skoro šest procent, dovoz o 14 procent. Za hlavní příčinu lze považovat pokles zahraniční poptávky po chilském exportu zesílený snížením cen mědi.
Díky dřívějším rozpočtovým přebytkům z vývozu mědi, který stále tvoří téměř 60 procent exportu, si však Chile mohlo dovolit protikrizová stimulační opatření. Účinek těchto opatření a opětovné zvýšení cen mědi se projevilo v relativně rychlém překonání recese, a to i přes ničivé zemětřesení a tsunami, které postihlo Chile na počátku roku 2010. Ekonomický růst se v pokrizovém období vrátil na úroveň pěti až šesti procent.
Období recese obnažilo některá úskalí chilské ekonomiky i budoucí rizika. Podle hodnocení OECD musí Chile zvýšit svou konkurenceschopnost, a to zejména vyšší úrovní vzdělanosti populace a inovační schopnosti ekonomiky. Neméně důležitá je podpora chudších a středních vrstev populace, neboť Chile stále zůstává ekonomikou s nejvyšší příjmovou nerovností v OECD.
Překonání období krize prokázalo, že cesta liberalizace obchodu a ekonomiky celkově měla své opodstatnění a přinesla pozitivní výsledky, a to i přes to, že jich bylo dosaženo pomocí „povoleného dopingu“ ve formě přebytků z vývozu surovin.
Autor pracuje jako náměstek ministra průmyslu a obchodu pro Evropskou unii a mezinárodní konkurenceschopnost.
