Vstup do unie nepřinese žádné převratné změny
Je otázkou, zda vstoupíme do Evropské unie, nebo zda ona vstoupí k nám. V nejzápadnějším cípu republiky má člověk dojem, sdílený většinou místních obyvatel, že to druhé už se stalo. A případný formální akt vstupu tudíž nic převratného nepřinese. Stejně jako by se vývoj nevydal zpátky, kdybychom nevstoupili. Anebo vstoupili později. Dílčí pozitivní změny různého charakteru očekávané na různých místech a na různých úrovních zjevně vychylují veřejné mínění ve prospěch vstupu do unie. Ale mezník to je především pro takzvané vrcholné politiky, jejichž život se sestává ze samých mezníků.
Pro normální lidí na Ašsku se začlenění regionu do evropského prostoru stalo za posledních třináct let všední součástí života. Nikoho nepřekvapí, že místní benzinky uvádějí ceny v eurech. Stejně jako že hypermarket se zahradnickými a stavebními potřebami Toom Markt v nedalekém bavorském Selbu vítá návštěvníky v češtině a Češi tam také prodávají. I když to je provizorní řešení, které určitě vezme za své v okamžiku, kdy mezi zákazníky převládne dorůstající generace, pro kterou je znalost němčiny normální a nezbytnou životní potřebou.
Možná čtvrtina.
Kolik lidí přijde v pátek a v sobotu vyjádřit své evropanství v referendu? Ašský starosta Dalibor Blažek, ani tiskový mluvčí městského úřadu Milan Vrbata si nedělají iluze: „K parlamentním volbám chodí tak čtvrtina voličů. V referendu to možná bude ještě méně.“ Jejich slova potvrzuje skutečnost, že ve městě není bilboard nebo plakát, které by akci -stojící množství peněz - lidem připomněly. Gymnázium v Hlavní ulici, kde bude tradičně volební - či lépe řečeno „referendní“ - místnost, vyřešilo nedostatek propagačních materiálů alespoň tak, že připravilo stojany dokumentující bohaté styky školy s německými a vůbec unijními partnery. „Když porovnávám znalosti našich studentů s jejich vrstevníky v Německu, ale i v dalších zemích, myslím, že máme Evropě co nabídnout,“ říká zálibně ředitel gymnázia, střední odborné školy a středního odborného učiliště v Aši Jindřich Novák. V roce 1990 stál u toho, když se po pětadvaceti letech gymnázium do Aše vrátilo, a už dnes přispívá k tomu, že se do Aše vracejí i lidé.
Nejistý výsledek.
Starosta z nejzápadnějšího českého města Hranic František Jurčák je, pokud jde o účast v referendu, optimističtější než jeho kolegové z ašské municipality a tipuje přes padesát procent. Ale výsledek hlasování si netroufá odhadnout. O tom, jaký by mohl být, hovoří skutečnost, že hranickou radnici ovládá komunistická strana. Sám starosta ovšem říká, že bude hlasovat pro: „ Je to dané. Dříve nebo později by stejně bylo nutné do unie vstoupit. Ale mohli jsme počkat, mohli jsme dělat drahoty, protože Evropa o nás stojí. Alespoň na základě informací, které dokážu získat z veřejných zdrojů, si myslím, že podmínky vstupu nejsou vyjednané dobře a nejsou srovnatelné s ostatními zeměmi.“
Přechod.
Lidé v Hranicích, ležících na trojmezí, kde se střetávají hranice Česka, Bavorska a Saska, ale mají pro brzký vstup do unie významný důvod. Do Německa se po ose musí přes Aš. Hranický mezistátní přechod - doslova za humny městečka - je jen pro pěší. Příčina tohoto stavu, jak ji vidí starosta, je ryze evropská: Když se v Německu v první polovině devadesátých let stavěla dálnice, vyhověla tehdejší hranická samospráva žádosti, aby mohl být přes zdejší přechod dopravován z Čech materiál. Bylo to neuvážené rozhodnutí, protože plně naložené náklaďáky rozbily silničku a otrávily místní obyvatele natolik, že se většina obce postavila za požadavek ekologů omezit přechod pouze na pěší turistiku. Negativní důsledky odtrženosti od koupěschopné německé poptávky od té doby veřejné mínění dokonale obrátily. František Jurčák však říká, že jednání o otevření přechodu pro osobní dopravu jsou na dobré cestě až nyní. Významným argumentem je skutečnost, že na vnitřní unijní hranici odpadne celní odbavování. Nutnost vybudování celního pracoviště byla přitom jedním z důvodů, který jednání o rozšíření hranického přechodu dosud brzdil.
Jiné starosti.
Perspektiva lepší dostupnosti z Německa vede Pavla Brdu, majitele jediného hranického penzionu, k myšlenkám, že možná přece jenom sundá ze své nemovitosti ceduli Na prodej. Pavel přišel se svou britskou manželkou Kim do Hranic v roce 1992 a od té doby zvelebují penzionek plný zábavných i užitečných nápadů činorodých lidí. V Hranicích, které sudetskou vybydleností pramálo připomínají město, je Pavel Brda dokonalý exot. Tím spíše, když čas od času projede obcí ve svém dokonalém bílém Rolls Roycu z roku 1968.
Od devatenácti je ve světě a o jeho evropanství nemůže být pochyb. Na rozdíl od většiny místních také nemá Pavel Brda k otázce vstupu do Evropské unie pouze vlažný vztah a tvrdí, že teprve plnoprávné členství vytvoří podmínky pro to, aby se Česká republika stala skutečně evropskou zemí. Soudí, že je to i jediná šance, aby se zanedbané Hranice opět dostaly na úroveň německých, zvláště bavorských sousedů. Jenže když jsme tento názor konzultovali s mužem, který šel v kopcích ke svému hospodářství s konvemi na mléko, odpověděl smutným, soustrastným pohledem. Už na odchodu se otočil a řekl měkce: „My jsme tady na konci republiky a já mám svých starostí dost.“
Transformace.
Hranice prý byly ještě za první republiky úhledné městečko lázeňského stylu s více než čtyřmi tisíci obyvatel. Teď obci dominují depresivní bytovky, sem tam poloruina. Obyvatel mají Hranice 2300, zatímco před válkou to bylo přes čtyři tisíce. Za těchto okolností zní směšně starosti - vyslovované poslední dobou zejména ve vnitrozemí - z návratu odsunutých sudetských Němců. Ať se vrátí, když chtějí. Jenže oni už nechtějí. Podobné je to s vlastnictvím nemovitostí – kdo z Němců je chtěl, tak už je má. Přičemž zbylo dost těch, o něž zatím nestojí Němec, Chod ani Turek.
Platí to i o Aši, kterou historické prameny ze začátku dvacátého století označují díky prosperujícím textilkám za jedno z nejbohatším měst v Čechách a po Praze druhým největším platičem daní. Před válkou měla 44 tisíc obyvatel, dnes necelých třináct. Zdá se neuvěřitelné, že zde kdysi byla normální náměstí normálního města s kostelem a hustou zástavbou. Teď zbyl sem tam dům. Dalibor Blažek ale tvrdí, že od začátku devadesátých let nastal velký pokrok a objektivní pozorovatel Pavel Brda mu dává za pravdu.
Průmyslové centrum.
O proměnách ve vzhledu Hranic se mluvit nedá. A to přesto, že pokud jde o rozvoj podnikání, je toto městečko superstar. Na začátku devadesátých let v něm krátce po sobě skončily bývalé socialistické podniky. Zdánlivá katastrofa se stala konkurenční výhodou, protože „zainvestované“ a levné kapacity se potkaly se zájmem převážně německých investorů, kteří obešli Aš a zdánlivě nelogicky se usadili v hůře dopravně dostupných Hranicích. Ve městě je několik zahraničních - převážně německých - firem i česká sklárna Bepof. Zaměstnávají více než tisíc lidí. V největší továrně HG Tronic vyrábějící vyhřívané sedačky do aut pracuje 540 lidí, kteří se do ní sjíždějí ze širokého okolí. Na přílivu zahraničních firem se evidentně příznivě projevil zájem o práci v zahraničí, který explodoval na začátku devadesátých let. Někteří z těch, kteří tehdy odešli pracovat do Německa, řídí dnes německé podniky v Hranicích.
HG Tronic je výjimkou, v ostatních provozech jde především o manufakturní výrobu. Monotónní rumařina nevyžadující zručnost a invenci, ale především trpělivost. Ale dá se vydělat. V provozovně, kde lidé zapichují žárovičky do upevňovacích panelů, si rychlý zapichovač může přijít i na dvacet tisíc korun. A dá se to dělat i večer u televize nebo u piva.
Co udělají ceny.
Přes pracovní příležitosti vidí účinkování Česka v unii i všichni ti, kteří se zdrželi v hranické pivnici Sport, obecně zvané Palermo, dávno přes zavírací hodinu. Pár dělníků, mladý podnikatel ze stavebnictví, důchodce, hostinský. Probírá se aktuální ekonomický problém: cenová konvergence po vstupu do Evropské unie a její důsledky. V palermském pojetí jde o to, zda vstup nevyšroubuje ceny na německou úroveň, takže pivo v Palermu bude za dvě a půl eura, a to pak člověk nebude mít ani na lahváč. A v případě, že se zvednou platy, nezvednou němečtí chlebodárci kotvy a nepřesunou se dál na východ? V takovém případě by sociální katastrofa mohla už vypuknout doopravdy.
V místních podmínkách má evropská integrace subtilní nitky a potvrzují to i slova vietnamských trhovců, citlivých barometrů spotřebitelské poptávky. Ti v Pomezí nad Ohří nejdříve na otázky týkající se vstupu Česka do Evropské unie odpovídali spontánně „já jsem nevinnej“ a pakovali kartony nekolkovaných cigaret. Když zjistili, že je vzduch čistý, dalo se s nimi mluvit a jejich poznatky jsou tyto: poptávka, sanovaná podstatnou měrou Němci, v posledních letech vůčihledně slábne. Vidí dva důvody: růst cen v Česku a hospodářskou stagnaci v Německu. „Když se to nezlepší, půjdu příští rok do fabriky,“ tvrdil jeden z trhovců.
Těžká konkurence.
Tak jako zájem německých zákazníků o cenový diskont držel a drží obraty obchodních firem na českém území, dlouhou dobu drželi naopak poptávku v Německu Češi, lákaní za socialismu nevídanými druhy zboží. Sortimentní rozdíly postupně pominuly a diskontní nákupy jsou už dnes vzájemné. V německých obchodech lze nakoupit levněji některé salámy, ovoce a zeleninu, víno, o oblečení nebo elektronice ani nemluvě.
Z očekávaného zvýšení českých cen mohou mít radost především němečtí obchodníci, kteří českou cenovou konkurenci citelně pociťují, stejně jako tamní zaměstnanci i zaměstnavatelé. Selb, ležící kousíček od Aše, je na první pohled kvetoucí městečko. Jenomže jestliže pracovní příležitosti v Hranicích už přece jenom začínají přitahovat lidi a starosta Jurčák počítá se stavbou 120 nových bytů, starosta Selbu Wolfgang Kreil mluví o tom, že počet obyvatel města za posledních patnáct let klesl o šest tisíc. Dodává, že souvislost s konkurencí levné české pracovní síly i nízkých českých cen nepochybně existuje. „Před otevřením hranic dosahovala hodinová mzda za nekvalifikovanou práci patnáct německých marek, nyní dvanáct,“ říká starosta s tím, že za takové peníze nelze uživit rodinu. Zatímco v Hranicích je čtyřprocentní míra nezaměstnanosti a v Aši, kde se také manufakturně pracuje ve mzdě pro německé majitele, šestiprocentní, v Selbu je to jedenáct procent. Téměř dvojnásobek bavorského průměru. Kreil konstatuje, že několik nových pracovních míst nyní vytvoří ve městě česká společnost Transfin, která koupila místní Parkhotel. V červenci bude po rekonstrukci otvírat. Zdvořilý selbský starosta v tom vidí symbol toho, že po vstupu do Evropské unie získá Česká republika nové možnosti rozvoje a spolupráce měst, regionů i států bude ještě vzájemně užitečnější.
Celník versus zemědělec.
Méně vstřícní jsou čeští celníci na hraničním přechodu mezi Selbem a Aší. Muž, jehož pozice se nazývá „celník určený do čela služby“, nechtěl svůj vztah ke vstupu Česka do Evropské unie sdělit ani soukromě. S odůvodněním, že je momentálně ve službě a nemůže ji opustit. Neoblomný byl i jeho šéf. To, že celníci nemají na unii náladu, lze pochopit, protože volný pohyb lidí, peněz, zboží a služeb bezprostředně ohrožuje jejich pracovní místa. Koho ale vstup dozajista potěší, jsou čeští zemědělci. I když navenek hudrují na to, že přímé dotace z Evropské unie nedosáhnou výše poskytované nynějším členským zemím, v porovnání s dosavadním stavem to bude výrazný pokrok. I šéf Agrární komory Karlovarského kraje Jaroslav Brom říká, že na současné podmínky je to relativně slušné. Upozorňuje však, že je třeba mít na zřeteli, že náklady českých zemědělců po vstupu do unie dále stoupnou, a je otázkou, co se dříve vyrovná jejím standardům: zda přímé platby, nebo výrobní náklady.
Ujali se půdy.
Jaroslav Brom tvrdí, že pro české zemědělské prvovýrobce by členství Česka v unii „nemělo být žádnou tragédií“. Dá se například očekávat, že snáze najdou odbyt na německém, nyní silně chráněném trhu. V těžší situaci bude potravinářský průmysl. Poté, co v Česku zavřela řada mlékáren, je možné, že podobný osud postihne i tuzemské zpracovatele masa. „V Německu stojí kousek od hranic nové zpracovatelské kapacity a čekají na českou surovinu.“ říká Jaroslav Brom. To může negativně ovlivnit i některé německé zemědělce.
Bavorský sedlák Tröger Hilmar zatím tyto obavy svého českého kolegy nesdílí. Kromě vlastních německých polností obdělává společně s dalšími sedmi bavorskými farmáři i přes 300 hektarů v Česku. Jejich společnost Agro – Acker není jediná. Role kolem západní hranice brázdí traktory několika zahraničních zemědělských společností. Jedna z nich je i členem karlovarské agrární komory. Jaroslav Brom podotýká, že nemá nic proti tomu, když se zahraniční sedlák ujme půdy ležící ladem, ale vadí mu, když se na nabídku půdy z Pozemkového fondu přihlásí sedm firem, z toho pět zahraničních, a ty si to rozdají mezi sebou, protože český zájemce jim nemůže finančně konkurovat. A přitom má tyto pozemky pět let pronajaté.
Na to Tröger Hilmar volá: „Aber nein!“ To není náš případ. Obdělává s partnery právě tu půdu, která dosud ležela ladem. Nyní očekávají, že brzké napojení Česka na zemědělský penězotok z Bruselu zvýší rentabilitu jejich „českého“ podnikání. Nedávno jim úřady dovolily, že se zemědělskou technikou mohou jezdit na české pozemky zkratkou přes zelenou hranici. Ne jako dosud přes hraniční přechod. To je neklamné znamení, že vstup Česka do Evropské unie už klepe na dveře.
