V Londýně zemřel Arťom Tarasov, jenž se na konci 80. let stal prvním sovětským milionářem. Peníze vydělal poctivě, jenže Kreml mu je zabavil
V roce 1987 porodila perestrojka prvního kapitalistu v SSSR. Díky „zákonu o družstvech“ vznikla svatební agentura jménem Progress, která byla v dnešním smyslu nejspíše seznamkou. Během tří dnů před ní stály kilometrové fronty (umožňovala totiž i legalizovat pobyt v hlavním městě pro rezidenty jiných republik) a vydělala 100 tisíc rublů za několik málo dnů. O týden později družstvo jistý úředník národního výboru škrtem pera zrušil jako „protisocialistickou a zkaženou instituci“. Tehdy 38letý Tarasov (4. července 1950 - 22. července 2017) byl ovšem dalek nějakého poraženectví.
S dotyčným úředníkem na výboru se brzy spřátelil a založil nové družstvo - tentokrát na opravu japonské elektroniky. Do roka družstvo Těchnika opravovalo nejen spotřebiče, ale též auta, pronajímalo limuzíny a především dováželo těžce nedostatkové osobní počítače, které se daly prodat až s tisíciprocentní marží (vzpomínáte na Tykače?). Když nová směrnice z ledna 1989 zakázala hotovostní převody, musel Tarasov deklarovat u banky svůj měsíční příjem. Činil něco přes tři miliony rublů - průměrná mzda v SSSR v té době byla 263 rublů.
Předposlední leč
Tarasov se tak stal prvním „oficiálním“ milionářem v SSSR, což mu vyneslo značnou publicitu - vesměs negativní. Když se do kapitalisty opřel sám Michail Gorbačov, úřady družstvo opět zavřely a část zisků zkonfiskovaly. Tarasov v roce 1990 našel uplatnění v programu Sklizeň'90, který umožňoval malým rolníkům měnit svou úrodu za kupony, za něž mohli nakupovat západní zboží. Mezitím založil první hospodářský deník Kommersant a také nezávislou leteckou společnost Transaero.
Projekt Sklizeň'90 žalostně zkrachoval a většině nešťastných rolníků zbyly v ruce jen bezcenné cáry papíru.
Tarasov nečekal na vyšetřování a další tři roky se ukrýval v tajném bytě v Londýně jako politický uprchlík. Vrozená asertivita nakonec převážila v roce 1993, kdy se vrátil do Ruska a stal se poslancem Státní dumy. V roce 1996 se dokonce pokoušel kandidovat v prezidentských volbách proti Borisi Jelcinovi. Přestože shromáždil potřebný milion podpisů, úřady zpochybnily jejich pravost a Tarasov volby propásl. Tímto okamžikem se jeho příděl štěstí na tomto světě vyčerpal.
Družstevní milionář
Přišla řada soudů, v nichž byl sice z větší části očištěn (v aféře Sklizeň'90 i v kauze družstva Těchnika), ale jeho kandidatura na gubernátora Krasnojarsku a Petrohradu byla ukázkovým propadákem. Tarasov se opět stáhl do Londýna, aby se věnoval psaní románů a divadelních her, většina jich ovšem nebyla nikdy publikována.
Významnější ohlas vyvolal jeho vlastní životopis Milionář, v němž popsal peripetie mladého podnikatele v gorbačovském SSSR a z něhož čerpá i většina článků, které o něm vyšly.
Podle Tarasovových vzpomínek se „družstevní milionáři“ při prvních vydělaných milionech třásli, že je orgány „zavřou a zastřelí“, a trvalo chvíli, než si zvykli na kufry plné peněz. Tito muži ovšem zmizeli na počátku 90. let a„vystřídali je jejich někdejší pronásledovatelé zvýborů, kteří se v divoké privatizaci bleskově domohli pohádkových majetků a stali se oligarchy“, jak píše první skoro oligarcha z Ruska. •
O autorovi| Lubomír Heger, heger@mf.cz
