Gross a Ruml by se měli vzdělávat v úplně jiném typu škol Čím vyšší mám vzdělání, tím větší mám šanci, že se úspěšně uplatním na trhu práce. Čím vyšší mám vzdělání, tím větší prestiž získám. Vzdělání by se ale mělo odlišit od honby za tituly.
Gross a Ruml by se měli vzdělávat v úplně jiném typu škol
Čím vyšší mám vzdělání, tím větší mám šanci, že se úspěšně uplatním na trhu práce. Čím vyšší mám vzdělání, tím větší prestiž získám. Vzdělání by se ale mělo odlišit od honby za tituly.
Babičky i maminky se tetelí blahem, když mohou říci, že „náš Mireček je inženýr“ anebo, že „Alenka chodí na vysokou školu. Bude pak profesorkou.“ Telefonní seznamy a štítky na poštovních schránkách a bytech se pyšní tituly svých majitelů. Když si dovolíte se v nemocnici zeptat na pana Jizvu, tak vás vrátná div nezabije pohledem: „Myslíte snad pana doktora Jizvu?“ A když se na půdě vysoké školy zeptáte, zda někdo neviděl pana Blábola, tak s vámi do konce semestru nemluví ani uklízečka. Co na tom, že Blábol napsal svou disertaci na téma Úloha marxistické ideologie ve formování postojů občana. Dnes je to pan docent. To mu už nikdo nesebere. Jakoby držitelé někdy zasloužených, ale leckdy velmi diskutabilních titulů nebyli už ani lidé.
Terciární vzdělávání se změnilo k lepšímu
Některé věci se ale oproti minulosti změnily. Změnila se téměř k nepoznání cesta, jak lze vzdělání dosáhnout. Terciární sektor, tedy všechno to, co následuje po střední škole, dnes nabízí daleko více možností, než tomu bylo dříve. Vzniklo mnoho vyšších odborných škol a po poměrně dlouhé době monopolu státních (dnes veřejných) vysokých škol byly do oblasti vysokoškolského vzdělávání vpuštěny i soukromé subjekty. A v neposlední řadě se studenti už nemusí trápit v přednáškových místnostech a knihovnách předlouhých pět či více let. Mnoho institucí nabízí takzvané strukturované studium. To znamená, že student nejdříve absolvuje bakalářský studijní program a pak se může rozhodnout, zda chce pokračovat dále. Když cítí, že už mu škola nemá co dát, anebo že na teoretičtější magisterské studium nestačí (pozor na termíny - magisterské studium může být zakončeno i titulem inženýr), může odejít do praxe s ukončeným vysokoškolským vzděláním na úrovni bakaláře. Mohutně se rozvíjí i oblast mimoškolního vzdělávání, které můžeme nazvat celoživotním. Sem patří jazykové kurzy, školení, rekvalifikační a jiné kurzy, zakončené certifikáty či obdobnými formami potvrzujícími absolvování. Jsou určeny pro všechny, kteří potřebují či chtějí své dosavadní vzdělání či kvalifikaci zvýšit či dokonce změnit a nemají čas, aby se znovu vraceli do přednáškových sálů vysokých škol. Vzdělávací experti předpokládají, že by se oblast celoživotního vzdělávání měla do budoucnosti co do významu a rozsahu přiblížit tradiční formě vzdělávání. V České republice to asi ještě chvíli bude trvat. U nás má stále ještě váhu formalizované vzdělávání čili titul, který je vidět.
Na plnohodnotné studium není v police čas
To je asi také jeden z důvodů, proč pánové typu Grosse, Rumla - představitelé vládní koalice, jež ve svém prohlášení vyjadřuje podporu myšlence, aby se naše společnost stala společností vzdělání - neváhali a šli příkladem. Ač jistě zaneprázdněni ve svých politických funkcích, neváhali věnovat zbytek volného času a na veřejné vysoké škole bezplatně dosáhli či se stále snaží dosáhnout plnohodnotného vysokoškolského vzdělání. Asi všichni chápeme, jaké pohnutky vedou či vedly pány Grosse a Rumla k tomu, aby poctili veřejné vysoké školy svoji přítomností. Vzdělání to samo o sobě není. To totiž mohli sedět doma a číst si knížky o vymahatelnosti práva sami. Vyšlo by jim to nastejno, protože na přednášky asi stejně neměli moc času chodit. Jde spíše o ten titul. A také o statut. Jistě není zrovna příjemné být členem vlády a nemít vysokoškolské vzdělání. Být jen obyčejný pan. Z tohoto důvodu také jejich počínání naprosto chápu. Žijeme přeci ve společnosti, kde se vzdělání cení. Jaké vzdělání se cení a proč se cení, to už je jiná věc. Do budoucnosti si můžeme přát, aby naše tradiční veřejná vysokoškolská soustava měla co nejméně studentů-nestudentů Grossů a Rumlů. V jejich vlastním zájmu. Jak by se totiž jim podobní mohli podívat do očí těm, kterým zůstaly dveře na vysoké školy poněkolikáté uzavřeny z důvodu stále přetrvávajícího převisu poptávky nad nabídkou. To ale samo o sobě nestačí. Současně je potřeba, aby lidem s podobnými ambicemi, jako mají oni, bylo umožněno se dále vzdělávat. Třeba při finanční spoluúčasti, ale důstojnou formou, jež odpovídá vyššímu věku a náročnějšímu zaměstnání. Závěrem proto snad jen jedna rada: Studovat naplno se má v době, kdy na to má člověk věk, hlavu a čas. Až budete v politice, tak můžete mít plno jiných starostí.
