Resort financí si neví rady, předání pravomoci však nechystá
Peníze na odstraňování starých ekologických zátěží vzniklých do doby privatizace se vedou na zvláštních účtech a nejsou součástí státního rozpočtu. Tím se ocitají stranou běžných kontrolních mechanismů i každoročního schvalování ve vládě a v Parlamentu. Fond národního majetku (FNM), který byl za účelem přerozdělování peněz z výnosů privatizace zřízen, se do poslední minuty své existence choval jako tajemný hrad v Karpatech. Údaje, kolik starých zátěží již bylo odstraněno, kolik peněz na tu kterou z nich bylo vynaloženo a jak se s vloženými prostředky hospodařilo, fond nikdy nezveřejnil. Jeho představitelé úspěšně tvrdili, že se na ně nevztahují povinnosti ze zákona o poskytování informací o životním prostředí. A často se chovali, jako by se na ně nevztahovaly ani zákony ostatní. Miliardové zakázky beztrestně přidělovali bez výběrového řízení. Po zániku FNM přešla celá agenda na ministerstvo financí. Informovanost veřejnosti o konkrétních tocích peněz na odstraňování starých zátěží se tím však nijak nezlepšila. Když ministr financí Miroslav Kalousek předložil návrh strategie řešení, jak postupovat s vládními garancemi za odstraňování starých zátěží, ukázalo se, že informace nemá ani vláda.
Když vysychá přítok.
Dokud přitékaly stále nové peníze z privatizace, dosavadní praxe nikoho odpovědného nijak zvlášť neznepokojovala. Ale teď se fondy tenčí a podle souborných dat, která jako jediná uvedlo ministerstvo financí ve svém návrhu, byla dosud uspokojena pouhá pětina státem garantovaných prostředků. Skoro 130 miliard korun by se podle ministerstva financí mělo ještě investovat. Jsou ovšem tato čísla, postavená na skoro dvacet let starých odhadech, věrohodná? Místopředseda vlády a ministr životního prostředí Martin Bursík je po posouzení údajů, shromážděných jeho ministerstvem, přesvědčen, že nikoli. Přesto ministerstvo financí právě na nich prezentovalo svou strategii, jak v této oblasti postupovat. Týdeník EURO ji velmi zevrubně čtenářům už přiblížil (EURO 51-52/2007).
Tři varianty řešení.
Návrh posuzuje tři možné varianty řešení - zdvojnásobení počtu úředníků na patřičném odboru ministerstva financí, renegociaci smluv s nabyvateli privatizovaného majetku nebo jedno supervýběrové řízení, v němž by všechny sanace vysoutěžila jediná firma, na niž by zároveň přešly i všechny závazky státu.
Druhá varianta je samozřejmě jen do počtu. Který nabyvatel by totiž souhlasil se změnami smluvních podmínek ve svůj neprospěch? První varianty by Kalousek jistě docílil i bez složitého projednávání ve vládě. Proto byl celý návrh nastolen kvůli třetí variantě - komplexnímu výběrovému řízení. Jeho hlavní výhodou podle Kalouska je, že neohrozí schválený deficit státního rozpočtu, vyplývající ze závazku konvergenčního programu do roku 2010.
Odpovědnost státu.
Kalouskovo vysvětlení Bursíkovi nestačí. „Kde jsou data, analýzy, přehledy? Uvádí-li návrh agregované celkové údaje, musí někde být podklady, z nichž vzešly! Nehneme se dále, dokud nebudeme mít přesnou evidenci, o jaké lokality jde, jaký je tam odhadovaný rozsah a typ škody, v jaké fázi realizace jsou sanace a jaké je čerpání prostředků. Teprve na základě toho můžeme dělat závěry. A zvažovat, zda návrh nerozdělit do bloků, třeba podle způsobu znečištění a sanace a vyhlásit výběrové řízení pro více subjektů,“ myslí si Bursík.
Především je přesvědčen, že stát se za žádných okolností nemůže vyvléknout z odpovědnosti a rizik. Včasná realizace sanací je přece předmětem smluv se státem. Něco jiného by nastalo, kdyby předmětem smlouvy bylo, že se firmy staré zátěže zbaví samy, ale to by se muselo promítnout už do ceny. Stát však převzal odpovědnost, jíž ho nikdo nezbaví. Bursík je přesvědčen, že stát nemůže jen tak přihlížet ani neefektivnímu vynakládání prostředků.
Třetí housle.
Neuspokojuje ho ani současná praxe: „Některé akce jsou ze strany ministerstva financí zadávány neprůhledným způsobem. Leckdy dokonce zhotovitelům, kteří nemají odbornou způsobilost zadané úkoly řešit. Proces schvalování se pak kvůli tomu protahuje a zakázky musejí být zadávané znovu. Snahu ministerstva životního prostředí zamezit takovým praktikám pracovníci ministerstva financí opakovaně odmítli.“
Jak sdělují Bursíkovi jeho podřízení, stav se ani v současnosti nelepší: „Některé zakázky jsou stále zadávané neodůvodněně. Odborné požadavky ministerstva a dalších orgánů životního prostředí nejsou respektovány.“
Bursík tuto nerovnováhu komentuje: „Chyba je v systému. Úředníci na ministerstvu financí si naříkají, že na tuto agendu nestačí. A odborně připravené týmy v útvarech našeho ministerstva přitom nehrají v odstraňování starých zátěží druhé, ale třetí housle. Pro mne je zcela nesrozumitelné, proč sanace starých ekologických zátěží spadá pod ministerstvo financí. Dokážete si představit, že by náš odbor ochrany přírody měl na starosti státní rozpočet?“
Čtvrtá varianta?
Snaha nerozpoutat divoký zápas o kompetence vede Bursíka ke zdrženlivosti. Nicméně cítí za svou povinnost upozornit, že má na takovou práci odborně zdatné lidi i software, jak v takových případech postupovat. Finanční podpora na odstraňování starých ekologických zátěží je totiž i v operačním programu Evropské unie, věnovaném životnímu prostředí. „Naši experti z ministerstva i ze Státního fondu životního prostředí mají kompetence posuzovat rozsah ekologických škod i způsobilost technologií na jejich odstraňování,“ uvádí k tomu Bursík. Připomíná, že jsou proto schopni kontrolovat hotové práce a průběžně za ně uvolňovat prostředky. „Náš systém je zcela transparentní,“ zdůrazňuje ministr. Ačkoli o potřebě sanací vyplývající z uzavřených privatizačních smluv má jen kusé informace, ví, že řada prací není dosud nasmlouvaná. „Ve všech těchto případech bychom byli schopní převzít všechny povinnosti státu,“ ujišťuje Bursík. A dodává: „Kompetencí ministerstva financí by bylo totéž, co dělá s rozpočtem - uvolnit nějaký objem prostředků na realizaci a rozpočtovat náklady pro ten který rok. Státní fond životního prostředí by s tím pracoval stejným způsobem, jako když má rozpočtovány prostředky z operačního programu. Ministerstvo financí by se mohlo mnohem lépe zaměřit na kontrolu vynakládaných prostředků. Zakázky, které se týkají revitalizace území po těžbě uhlí, by mohlo kompletně převzít ministerstvo průmyslu a obchodu.“
Divoká myšlenka.
Na tahu je nyní ovšem znovu ministerstvo financí. Do 23. března má připravit pro projednávání ve vládě a předtím nejspíše pro poradu ekonomických ministrů nový návrh. „Předpokládám, že tým ministra Kalouska přijde s materiálem, který bude diametrálně odlišný od toho, který předložil původně. Jsme připraveni se o něm věcně bavit. To půjde jen na základě podrobné analýzy a přehledu všech jednotlivých akcí. Včetně informace o právních vztazích,“ předpokládá Bursík. A dodává: „Úvaha o tom, že jen na základě nějakých souhrnných čísel vypíšeme výběrové řízení a budeme čekat, až přijde nějaký partner ze soukromého sektoru a sejme z nás veškerou odpovědnost, bude za nás na všechno dohlížet a uzavírat smlouvy, nebo dokonce sám veškeré sanace realizovat, mi připadá jako příliš divoká myšlenka. V takovém případě předložíme i my svoji variantu.“
Popisek:
Zrádné dioxiny. Způsobily nejen velice nebezpečné znečištění neratovické Spolany, ale byly na počátku složité kauzy kolem odstraňování starých ekologických zátěží.