Jak svět přichází o iluze

Jestli Donald Trump něco opouští, tak přemrštěný idealismus a bezhlavé šíření svobody a demokracie

Yes, We Can. To slýchali američtí voliči kdysi od prezidentského kandidáta Obamy. Teď, když tomu konečně uvěřili a poslali washingtonský establishment k šípku, je z toho apokalypsa. Nebo to s tou zkázou a zmarem rukou Donalda Trumpa není tak úplně pravda? Z povolební analýzy, kterou přináší týdeník Euro v tomto vydání, opravdu žádný děs a hrůzu vyčíst nelze. Tedy alespoň po Ameriku a svět. Nový americký prezident je bezpochyby bizarní figurou, ale že by si z dlouhé chvíle hrál s tlačítkem od startéru jaderné války, opravdu nelze čekat.

Zda přinese Američanům zpět pracovní místa ztracená v ostrém konkurenčním boji globalizace, kterou jen tak nezastaví ani nejmocnější člověk planety, není samozřejmě ani za mák jisté. O něco pravděpodobnější je, že americké ekonomice pomůže snížení daní, omezení regulací a opuštění politiky klimatické paniky. Že to bude zejména v průmyslovém a stavebním sektoru, kde jsou dopady globalizace v USA nejcitelnější, je nasnadě. A t o i bez obchodní války s Čínou.

Zahraniční diletant

Co se změní ve světovém obchodě a jaká bude role USA ve světě, nás v Evropě pochopitelně zajímá nejvíce. A je nesporným faktem, že zkušeností s mezinárodní politikou nemá Donald Trump na rozdávání.

Dokonce by se dalo říci, že je diletant.

Bude proto zásadní, jakými lidmi se obklopí, ale také jaký cíl si před sebe postaví.

Trump je kvůli svým výrokům celkem jednotně označován za izolacionistu, za jehož vlády se Amerika bude zabývat sama sebou a svou pozici ve světě bude vyklízet. Je to ale opravdu tak? A jakou vlastně roli ve světě hrály Spojené státy pod vedením Obamy? Když to poměříme výsledkem, tak to nevypadá zrovna jako podařené vůdcovství. Na východní hranici EU na sebe střílejí Rusové a Ukrajinci. A vliv Ruska ve světě významně vzrostl. Křehké poválečné uspořádání na Blízkém východě se nevratně rozpadlo. Státy jako Irák, Sýrie, či Libye už existují jen na papíře a v původních hranicích již nikdy existovat nebudou. Na Evropu se z oblasti valí miliony neintegrovatelných imigrantů hrozících rozvrátit zbytky toho, co v Unii ještě funguje.

Ani v Asii se mu dvakrát nedařilo.

Japonsko už delší čas moc nevěří v bezpečnostní záruku USA, Čína si počíná ve sporných vodách Jihočínského moře více než asertivně a spojeneckým Filipínám vládne prezident, který na Obamu vztyčil prostředníček a přeběhl k Číňanům.

Může Trump opouštět roli světového vůdce rychleji než Obamova administrativa?

A chce to vůbec?

Bezpečnost není cukrárna

Jestli něco opouští, je to evidentně přemrštěný americký idealismus a bezhlavé šíření svobody a demokracie, které rozvrátily celkem hnusné, ale relativně stabilní diktátorské uspořádání na Blízkém východě. Drobet bismarckovského pragmatismu, který býval po dlouhá staletí doma ve Starém světě, určitě neuškodí. Stejně jako neuškodí, když Evropané budou konečně donuceni pochopit, že bezpečnost není cukrárna, kde se malí spratci cpou a strýček Sam všechno platí. A oni se mu ještě za zády pošklebují. Požadavek, aby evropské státy převzaly odpovědnost za výrazně větší díl své obranyschopnosti, je zcela namístě a rozhodně není projevem proruské orientace nového amerického prezidenta.

Donald Trump je očividně bizarní osobnost s vystupováním troglodyta. Přes všechny pochybnosti se ale nezdá, že by netušil, kde je sever, a že by hrozila nějaká apokalypsa. Navíc lidé, kterými se obklopuje, vzbuzují nesporně jistý respekt.

Doufejme jen, že si od svých republikánských předchůdců nevypůjčí i ty mesiášské šiřitele dobra, kteří - byť snad v dobré víře - rozhasili půlku světa a podkopali důvěryhodnost Spojený států. A spoustu lidí připravili o iluze.

O autorovi| Pavel Páral, paralp@mf.cz