Pomoci tělesně postiženým dětem v Rusku, aby mohly docházet do normální školy, naučit mongolské pastevce, jak lépe hospodařit s vodou nebo třeba zajistit přístřeší pro jemenské uprchlíky. Soupiska projektů, které platí evropská rozvojová agentura EuropeAid na první pohled ničím nepřekvapí. Kdyby ovšem kromě klasické pomoci třetím zemím občas nefušovala do řemesla také americkým politikům. Z peněz určených na lidská práva nebo na výzkum, na které se skládají v rámci unijního rozpočtu členské země EU, totiž míří do Spojených států ročně miliony eur na kampaně za zrušení trestu smrti nebo propagaci boje proti klimatickým změnám. Mezi rozvojové projekty se tak dostávají i akce, které by spíše měly nést nálepku „jak to vidí Brusel“.
Z analýzy databáze plateb z evropského rozpočtu (Financial Transparency System, FTS), který provedl americký think-tank Heritage Foundation, vyplývá, že EU v letech 2007 až 2009 vynaložila dva miliony eur na podporu neziskových organizací, které se snaží o zrušení trestu smrti ve všech amerických státech. Peníze šly například na turné, v němž oběti trestných činů protestovaly proti výjimečnému trestu, nebo školení advokátů, které má za cíl dosáhnout ve věci státem požehnaného usmrcování alespoň moratoria. Z jiné rozpočtové kapitoly zase Brusel uvolnil další milion dolarů na propagaci Mezinárodního trestního tribunálu, k němuž se USA nepřipojily. „Je neospravedlnitelné, že z evropského rozpočtu putují na lidská práva peníze jednomu z nejsvobodnějších národů světa,“ protestuje Sally McNamarová, autorka analýzy – mimochodem Britka. Souhlasí s ní i její krajan, vlivný konzervativní poslanec Douglas Carswell. „Spojené státy založili Severoameričané, protože už měli dost toho, jak se jim Evropa vměšovala do jejich vnitřních záležitostí,“ připomněl listu The Guardian.
Levičácká internacionála
Kromě toho, že evropská administrativa svou dotační politikou Spojené státy oficiálně posunula do kategorie zemí, které jsou na tom s lidskými právy na štíru, vidí kritici za finančními injekcemi Americe skrytou „levičáckou“ internacionálu. Ne náhodou zpracovala report o podivných financích proudících do USA zmíněná Heritage Foundation, která se v 70. letech minulého století podílela třeba na volebním programu prezidenta Ronalda Reagana. Mezi příjemci unijních výzkumných grantů jsou totiž především think-tanky, které patří do tábora demokratů. Téměř 400 tisíc eur dostala mezi lety 2007 až 2009 The Brookings Institution, v jejímž čele stojí Strobe Talbott, někdejší šéfdiplomat demokratického prezidenta Billa Clintona. Celkem 315 tisíc eur obdržel European Institute, v jehož správní radě zasedá kromě bývalých amerických diplomatů třeba také někdejší šéf Evropské komise Jacques Delors. Na bruselské výplatní pásce je s téměř stejnou částkou také Peterson Institute, který v letech 2008 jménem Evropské komise propagoval tehdy ještě úspěšné první desetiletí existence společné evropské měny.
V případě unijních peněz v USA ale zdaleka nejde jen o investice do vnitropolitické debaty, kterou mnozí považují za vměšování. Na paškálu se ocitly také americké mezinárodní závazky. Řádově stotisícové částky v eurech inkasovaly instituce a jednotlivci, kteří mají jako „opinionmakeři“ přimět Washington k podpisu nového protokolu o redukci skleníkových plynů, který by měl nahradit ten Kjótský. Drobnější granty v řádech desetitisíců eur putovaly také na propagaci biopaliv nebo větrných elektráren. Tak jako v mnoha jiných položkách se i u ekologie objevují desetitisícové částky v kolonkách „fyzické osoby“, které databáze FTS nijak nespecifikuje. A právě v tom Heritage Foundation vidí další problém. Na rozdíl od mnoha vlivných amerických korporací, které politiky sponzorují veřejně, může totiž jít o skrytou lobby v Kongresu. „Zákonodárci by měli vyžadovat doložení všech plateb včetně jmen, která nepodléhají bezpečnostnímu utajení,“ nabádá ve své zprávě Sally McNamarová. A zvlášť tehdy, když jde o lobby s plným diplomatickým krytím jako v případě EU. Ostatně zastoupení Evropské komise ve Washingtonu, které ovšem evropské země reprezentuje nepřímo a pouze po druhé koleji, má osmdesát zaměstnanců a náklady srovnatelné s velkou ambasádou. V roce 2009 utratili eurodiplomaté 50 tisíc eur za pronájem limuzín a celý milion eur za nájmy budov a kanceláří mimo americkou metropoli. Vyčítat diplomatům, že si nechávají z Bruselu proplácet třeba účet na 1689 eur za víno z newyorské vinotéky, by bylo samozřejmě samo o sobě malicherné. Jenže na rozdíl od ambasád členských zemí je delegace Evropské komise ve Washingtonu reálně jen na úrovni evropského zájmového svazu.
Chybí jí páky i pravomoce, jak zatlačit na nejvyšších místech americké politiky, a ani s propagací hodnot evropské integrace to není nijak slavné. Na výuku evropských studií putuje každým rokem z Bruselu za oceán více než milion eur, což určitě nejsou vyhozené peníze. „Investice do studijních programů jsou důležité. Koneckonců třeba Fullbrightova nadace také v Evropě propaguje americké myšlenky, tak nevidím důvod, proč se nepokusit o něco podobného,“ domnívá se Tomáš Karásek, analytik Asociace pro mezinárodní otázky.
Nečitelná Evropa
Jenže zatímco export amerických názorů na demokracii nebo ekonomiku je jasně čitelný již jen podle think-tanku, který ho propaguje, s rozpoznáním, kdo vlastně reprezentuje evropské názory, už je to těžší. A dvojnásob to platí u témat, která EU ve Spojených státech platí z vlastního rozpočtu. Chtít více alternativních zdrojů je požadavek celé EU. Ale co třeba jaderná energie? Na ní se jednotlivé členské země neshodnou vůbec. A podobné je to i s eurem a společnou evropskou politikou ve věci zahraničí a obrany – ta už je pro Američany nečitelná úplně. Když loni v květnu prezident Barack Obama odmítl přijet na summit EU–USA do Madridu, brala to Evropa jako úder pod pás. „Obama kašle na summit,“ napsal tehdy rozčileně britský deník Daily Telegraph. Z amerického pohledu bylo ale odřeknutí šéfa Bílého domu už mnohem srozumitelnější. „Prezident měl jasné právo odmítnout setkání, z něhož by se vyklubala další schůzka s dobrým jídlem a nezávaznou konverzací,“ myslí si americká novinářka Anne Applebaumová, nositelka Pulitzerovy ceny a manželka polského ministra zahraničí Radoslawa Sikorského. Ostatně i Justin Vaisse, výzkumný ředitel Brooking Institutiton, napsal, že evropské reprezentace, s níž se Obama měl setkat, jsou „hlavy států, které pravděpodobně už nikdy neuvidí“.
Na marném hledání silného a jasného evropského partnera nezměnila nic ani Lisabonská smlouva, která začala platit na sklonku roku 2009. Očekávání, že plejádu premiérů, jejichž jména si sotva kdo pamatuje, nahradí jeden předseda Rady EU a jedna euroministryně zahraničí, bylo marné. Ani Hermann van Rompuy, ani Catherine Ashtonová nepřekročili horizont euroúředníků. USA se navíc musely naučit jednat s dalším hráčem, který byl do té doby zcela na okraji – Evropským parlamentem, který podle Lisabonské smlouvy musí posvětit všechny mezinárodní smlouvy. To lze interpretovat i jako rostoucí důležitost evropských struktur. Pro Washington, který se marně snaží prosadit novou dohodu o sdílení dat pasažérů leteckých společností, to ale může být další důvod, proč evropské granty americkým organizacím považovat za lobby, kterou vlastně nikdo neřídí.
Co EU platí za oceánem
3,9 mil. eur americkým univerzitám na výuku evropských studií
3,4 mil. eur vybraným think-tankům, které propagují evropskou integraci
2,1 mil. eur na kampaně proti trestu smrti
1,8 mil. eur na PR kampaň o tom, jak fungují instituce EU
0,7 mil. eur na dárkové předměty a reklamu v médiích
Výdaje odsouhlasené v letech 2007 až 2009.
Pramen: Heritage Foundation
