Než prodáte svůj byt, víte, kolik za něj dostanete, kam se odstěhujete, kdy a kolik za to zaplatíte. Nic z toho však neví nikdo v Evropské unii v případě přechodu na bezemisní zdroje energie, jak to vyžaduje Green deal. Tedy program schválený Evropským parlamentem i Evropskou radou, ve které zasedají premiéři členských zemí. Půl miliardy lidí tedy jde úplně do neznáma a má tam dojít už za 30 let. Ví se jediné. Do cílové stanice „uhlíkové neutrality“ mají Evropané dorazit s úplně jiným životním stylem, jinými prioritami a bez jistot, na kterých stojí jejich životy nyní.
O ty jistoty jde především.
Z českých ani evropských médií není znát, jak zásadní proměnu života na starém kontinentě Unie uzákonila.
Proskakují jen zprávy o tom, že bude potřeba jíst méně masa, bude potřeba mít méně oblečení, že Češi si v bytech příliš topí, že ukončení používání fosilních paliv má být spravedlivé (?). Ale o tom, co to pro lidi bude celé znamenat, vládne zatím decentní ticho. „Neexistují studie proveditelnosti, ani impact assessmenty čili posouzení dopadů,“ popsal europoslanec Alexandr Vondra (ODS), na základě jakých informací hlasují poslanci Evropského parlamentu o plánech na zastavení globálního oteplování. Podívejme se tedy, co je o tomto „velkém skoku“ zatím známo.
Co nevíme
Celkem jednoduše můžeme shrnout, že nevíme téměř nic. Nevíme například, čím budeme v roce 2050, kdy mají být členské státy Evropské unie „uhlíkově neutrální“, v Česku vytápět byty. V současnosti jsou vytápěné především fosilními palivy (uhlí, plyn, ropné produkty) a dřevem. Všechny uvedené způsoby vytápění však emitují CO2, který je pro orgány EU největším nepřítelem. Nepřežijí proto v žádné podobě. Pouze tepelná čerpadla neprodukují emise. Tedy v případě, že elektřina pro jejich pohon vzniká bezemisním způsobem.
Čím se budou vytápět miliony domů v Evropě v roce 2050, není zatím zřejmé nikomu. Pokud by to mělo být elektřinou, vyžadovalo by to výrazný nárůst její produkce. Tu by v té době už měly obstarávat jen obnovitelné zdroje – vítr, slunce, voda, biomasa. Jádro by mezi nimi podle aktivistů hýbajících budoucností Unie ani podle přání většiny současných europoslanců být nemělo. Jenže v severnějších zemích se v zimě ze slunce mnoho elektřiny nevyrobí a vítr má na evropském kontinentě celkem jasně dané limity. Otázkou je, kolik se dá postavit vodních elektráren.
Současně ale vůbec není jisté, zda budeme schopni efektivně přepravovat elektřinu z teplého jihu do chladnějších severních zemí. A i kdybychom byli, vyrobí se na slunném jihu tolik elektřiny, aby zavlažila tamní domácnosti a vytopila obydlí na severu? V zimě slunce svítí méně i na jihu kontinentu. Postavíme si všude tolik větrníků, aby nám vytopily v zimních měsících byty? Kam je v Česku dáme, aby skutečně fungovaly? Podle Ústavu fyziky atmosféry u nás mají větrníky smysl jen zhruba na jedné pětině území. A mimochodem nevzbouřili bychom se proti nim? Větrník „na každém rohu“ nedělá výhled hezčím. Výstavba větrných elektráren na pevnině se kvůli tomu prakticky zastavila i v „zeleném“ Německu.
Nevíme ani, jak se budou ekologicky likvidovat solární panely, jejichž první generaci už končí životnost. Výrobu panelů ovládá Čína, která si ovšem s ekologií neláme hlavu. Ekologickou likvidaci ostatně nemají vyřešenou ani větrníky.
Navíc se v nich používá jako izolant syntetický fluorid sírový (SF6), který působí 23 500krát „skleníkověji“ než CO2.
Velkou neznámou, bez které nemůže energetika postavená na obnovitelných zdrojích fungovat, je skladování elektřiny.
Bateriová úložiště totiž jednak pro svůj chod vyžadují velmi sofistikovaná bezpečnostní opatření, jednak jsou nesmírně náročná na prostor. Baterie na čtyři až pět megawattů je velká přibližně jako kamion s přívěsem, uvedl Karel Vinkler z ČEPS.
Česká denní spotřeba je přitom podle něj šest tisíc megawattů v létě a asi deset tisíc v zimě. Čili na jednodenní zálohu Česko potřebuje plochu pro dva tisíce kamionů, tedy asi 9,5 hektaru.
Extrémní nároky si taková úložiště žádají nejen na prostor, ale i na bezpečnost. Hašení požáru pouhého elektromobilu je už nyní noční můrou evropských hasičů. Po uhašení je potřeba vůz naložit do vody nebo zahrnout pískem, aby se předešlo možnosti samovznícení. Což vyžaduje čas i odpovídající kapacity. Jak by asi vypadalo hašení požáru bateriového úložiště? A co by tvořilo záložní zdroj energie? Další úložiště? Ani tím výčet neznámých kolem baterií nekončí.
Z čeho se budou moderní baterie pro auta, domácnosti, továrny a síťová úložiště vyrábět, to se ví. Potřebujeme k tomu například kobalt a lithium. Jenže tyto kovy se těží jen na pár místech na světě.
Těžba kobaltu v Africe likviduje v místě životní prostředí způsobem, který už je v EU dávno nemožný a nepředstavitelný. V jihoamerických Andách těžba lithia spotřebovává podzemní zásoby vody tempem, které tamní ekosystém naprosto nezvládá vyrovnávat. Kvůli bateriím tak vznikají ve světě jedovaté pouště již nyní. Co se bude dít, až se naplno rozeběhne defosilizace a potřeba baterií strmě poroste? A co by se dělo, kdyby najednou tyto suroviny na trhu chyběly? Třeba kvůli změně režimu v Kongu?
Z pohledu EU však nemůže být důležitý jen dostatek baterií, ale také jejich ekologická likvidace. Jak se bude v takové míře provádět? Kde? Vážně to bude čisté a ekologické?
„Uhlíková neutralita“ také vyžaduje, aby v EU přestala jezdit auta na jakékoli fosilní palivo. Přípustná je jen elektřina nebo vodík. Lobby obnovitelných zdrojů v Bruselu prosadila prakticky výhradní sázku na elektromobily. I ty však budou potřebovat někde brát elektřinu. Kolik jí elektroauta budou žádat? Co s poptávkou udělají kamiony na baterie? Víc elektřiny samozřejmě budou potřebovat i vlaky, protože dieselové mašiny skončí. (Že by pro ně byla výjimka, proti které by pak zelení aktivisté protestovali, aby nevyšli ze cviku?)
Jak se například bude vyrábět ocel?
Buď v Evropě vymyslíme, jak tavit rudu elektricky, nebo ji budeme muset dovážet z nějaké země, která to dělá postaru s emisemi.
Hodně prý bude záležet na zvyšování účinnosti a také na snižování spotřeby.
Jenže zatím vždy s vyšší účinností přicházela vyšší spotřeba, protože se těch účinnějších zařízení začalo používat víc… A cílené snižování spotřeby? Povinná výstavba v pasivním standardu se jistě nějak projeví. Ale kolik budou takové domy stát? Vypne se pouliční a dálniční osvětlení?
Omezí se svícení v domácnostech?
A když se omezí svícení, omezí se i topení?
Otázkou – možná nejdůležitější – také je, kolik to celé bude stát. A kde se na to vezmou peníze. Odpověď samozřejmě nikdo nezná ani přibližně. Objevují se jen dílčí odhady. I ty však vyrážejí dech.
Jde vskutku o astronomická čísla. Jen Německo náklady počítá ve stovkách miliard eur. Česká vláda loni řekla, že snížení emisí o 80 procent do roku 2050 bude stát biliony korun. Jenže europarlament mezitím odhlasoval na rok 2050 uhlíkovou neutralitu… Kolik tedy těch bilionů korun nakonec skutečně bude? Nikdo neví.
Další neznámá: kde se ta eura a koruny vezmou? Unie mluví o „vyvolaných investicích“ firem, což se nedá přeložit jinak než jako vynucené investice firem.
Co to udělá s jejich konkurenceschopností na světových, uhlíkovou neutralitou nezatížených trzích? Kam naroste cena elektřiny? Kolik kvůli tomu a vynuceným změnám technologií budou stát výrobky firem z EU? Kdo si je bude moci v EU koupit? Jak se vynucený přechod na elektromobily projeví ve Škodovce, Volkswagenu, Mercedesu, Renaultu, Fiatu? Dokáže nefosilní ekonomika efektivně zaměstnat všechny lidi v Unii?
Nikdo neví. Studie neexistují, protože to, co se za ně vydává, jsou pouze odhady na základě ideologických zadání.
Co víme
Víme, že současný život v Evropské unii je na elektřině naprosto závislý.
Bez ní nebude v potrubí plyn ani ropa.
Nenatankujeme ani neuvaříme kávu, nevybereme peníze, nezapneme počítač či telefon. Nebude bez ní fungovat pošta ani EET. Nemocnice, semafory, vodárny…
Víme, že již za pět let budeme muset dovážet nezanedbatelné množství elektřiny, abychom pokryli tuzemskou spotřebu.
Do stejné situace se budou dostávat i další státy ve středu a na východě EU. V roce 2040 nám bude, podle ČEPS, chybět až 30 terawatthodin ročně. Přitom nebude elektřinu odkud dovézt.
Víme, že česká vláda počítá s náklady v bilionech korun. Současné (schodkové) roční rozpočty se přitom pohybují okolo 1,5 bilionu korun.
Víme, že němečtí provozovatelé přenosových soustav spočítali náklady na dobudování vedení sever–jih, které je nezbytné pro přenos energie z větrných parků na severu do jižních spolkových zemí, na 52 miliard eur. Uhelné regiony mají slíbených 40 miliard eur na svoji restrukturalizaci. Další miliardy eur půjdou firmám za ukončení provozu jaderných a fosilních elektráren. A to není zdaleka konec výčtu nákladů na „uhlíkovou neutralitu“.
Víme, že podle výpočtů, které si nechal zpracovat poslanec Jan Zahradník (ODS), by na náhradu ročního výkonu Temelína (cca 14 TWh) bylo potřeba postavit 3900 dvoumegawattových větrných turbín. Jejich stavba si však vyžádá 15krát více betonu a 50krát více oceli, než spotřeboval Temelín. Výroba betonu i oceli však produkuje obrovské množství CO2. Mimochodem podle výpočtů profesora Františka Hrdličky z ČVUT by Praha na svoji roční spotřebu šest terawatthodin potřebovala 1667 dvoumegawattových větrných turbín.
Víme, že podle německého centra pro letectví a kosmonautiku tamních 31 tisíc větrníků (v roce 2017) zabilo denně pět až šest miliard kusů hmyzu. Za sezonu to je dohromady 1200 tun. Větrníky také zabíjejí netopýry i ptáky. (Hlavním viníkem úbytku hmyzu a ptactva je však zemědělství.) Podle studie publikované v Harvard Gazette navíc větrníky ohřívají klima ve svých oblastech, a celkově tím přispívají k oteplování planety. Ochlazující efekt výroby elektřiny z větru se na globální teplotě může podle vedoucího studie, profesora aplikované fyziky Davida Keitha, projevit až za stovky let. Nejdřív ji ale bude desítky let zvyšovat.
Víme, že zelenému aktivismu je trnem v oku i jaderná energie, jejíž výroba je skutečně prakticky bezemisní. Francie má z jádra přes 70 procent elektřiny. V Česku si nikdo z energetiky neumí představit, jak bez jádra pokryjeme tuzemskou spotřebu. Víme ale i to, že na kapacitu 1800 megawattů (Dukovany mají výkon 2040 MW) potřebuje jaderná elektrárna plochu přibližně čtyř čtverečních kilometrů. Solární panely o stejné kapacitě potřebují plochu 56 kilometrů čtverečních a větrný park zabere 437 kilometrů čtverečních.
Víme, že energetika má v budoucnu být decentralizovaná (protože nebudou velké centrální zdroje, pokud nebude jádro), levicoví aktivisté propagují dokonce komunitní energetiku. Všude tedy budou bateriová úložiště. Dispečinky budou mít nesrovnatelně náročnější práci, protože energetika bude mnohem složitější mechanismus. Tedy náchylnější k výpadkům, které bez centrálních zdrojů a centrální sítě nebude možné řešit.
Víme, že tempo dekarbonizace nadiktované Evropskou komisí, Evropskou radou a Evropským parlamentem je při současné úrovni technologií vrcholně nebezpečné. Ohrožuje energetickou bezpečnost a nezávislost členských zemí, jejich konkurenceschopnost, ekonomiku, zaměstnanost i celkovou životní úroveň. Je také zřejmé, že čím dál méně skrytě se nová levice chystá „uhlíkovou neutralitu“ využít ke změně společenských poměrů a společenského zřízení v zemích sdružených v EU.
Svědčí o tom výroky, že „uhlíkovou neutralitu“ mají zaplatit ti, kteří na fosilních zdrojích vydělávali. V tuzemsku je cílem těchto prohlášení především duo Pavel Tykač – Daniel Křetínský. Aktivisté přitom ve své ideologické logice vynechávají fakt, že valnou většinu fosilní elektřiny vyrábí polostátní ČEZ. Navíc ji všichni produkují na základě společenské objednávky, nikoli toho, že by lidem něco vnucovali.
Víme, že Unie už chce – ve jménu klimatu – omezovat chov skotu a testuje reakce na úvahy o zvláštním zdanění masa. Regulace spotřeby oblečení, nápojů a kosmetiky budou následovat.
Kdo ještě pochybuje o tom, že se pod záminkou „uhlíkové neutrality“ hraje také o socialismus pro EU, může se podívat na stránku report.gndforeurope.com. Uvařte si k tomu kávu, je to dlouhé čtení. Autorství textu patří ultraortodoxní zelené skupině – z tuzemska se k ní hlásí Filip Rosenkranc (Extinction Rebellion), Jakub Patočka (Deník Referendum), Michaela Pixová (sociální geografka), Alexander Ač (Global Change Research Institute, Brno). Dále také bývalý řecký ministr financí a neomarxista Janis Varoufakis (The Democracy in Europe Movement 2025), se kterým se v europarlamentu kamarádí Piráti. Ti tam podle Alexandra Vondry nepodpořili návrh na ulehčení zemím, v nichž je vytápění domů závislé na teplárenství.
Mimochodem i podle českých klimatologů, včetně známého Radima Tolasze z ČHMÚ, má klima setrvačnost, a do roku 2050 se tak oteplování zastavit nepodaří.
Může se podařit zastavit jen aktivismus EU. Nebo české členství v Unii.
Velkou neznámou, bez které nemůže energetika postavená na obnovitelných zdrojích fungovat, je skladování elektřiny. Zatím vždy s vyšší účinností přicházela vyšší spotřeba, protože se těch účinnějších zařízení začalo používat víc.
O autorovi| PŘEMYSL SOUČEK, spolupracovník redakce
ČLÁNKY DO MAILU