Kdyby to nakonec nevzalo tak morbidní konec, mohla to být docela legrace, že soudruzi. Když Špidlova vláda předkládala do sněmovny svůj balíček, bylo už jasné, že Jan Kavan bude zrovna zahajovat plenární zasedání Valného shromáždění OSN. Proto začali socialisté jednat o tzv.
vypárování, aby byl počet koaličních a opozičních poslanců vyrovnán. Vstříc jim nakonec vyšli komunisté. Mají prý jednoho dlouhodobě nemocného poslance, Josefa Houzáka. Takže vypárování přišlo jaksi samo. To řekl jeden komunistický boss. Druhý přispěchal s tím, že vypárování se přece rozumí samo sebou, protože je pro Českou republiku čest, že má člena sněmovny za předsedu OSN. Jak rostly šance komunistů na mocenském podílu po neschválení daňových předloh, hrdost komunistů na Kavanovu roli ředitele zeměkoule rostla. Až do té doby, než se Špidla odurazil a začal s unionistickými ministry zase mluvit. Je jasné, že to znamenalo vrácení snubního prstýnku, který již mezitím poslal Grebeníčkovi. To by nesnesla žádná zhrzená milenka, natož strana, která nejvíce posílila v posledních volbách. A tak zvolal Grebeníček k Lidovému domu cosi v tom smyslu, že si příště hejla mohou hledat někde jinde. Vzápětí poslanec Houzák kouzlem nechtěného vypustil duši a s příchodem náhradníka jako by už to nebyla pro KSČM, ani pro vlast žádná čest, mít v OSN našince. Nebo to kluci karlínský mysleli snad jinak? Kdo ví? Až se s nimi příště Špidla spáří (ne, vypáruje), možná se to dozvíme. A pak běda nám…
