Vstup do Evropské unie vzbuzuje kromě jiných aspektů i diskuzi o finančních nákladech tohoto kroku na českou ekonomiku a o smysluplnosti výdajů spojených s procesem implementace evropských směrnic a direktiv. Celková částka se odhaduje velmi nesnadno, už jenom proto, že ani státní orgány, ani různé analytické instituce takový sumář nevedou.
N ejvíce investic si ukousla oblast ekologie, kde se odhady pohybují okolo 300 miliard korun. Mnohé z těchto investic byly nevyhnutelné vzhledem k investičnímu dluhu, který vzmikl před listopadem 1989. Ale kupříkladu zařazení všech českých toků do I. pásma čistoty vod přineslo a ještě přinese náklady na čistírny odpadních vod, odhadované až na dalších sto čtyřicet miliard. Přitom EU na nás prvojakostní kategorii nechtěla, pokud v ní ale už jsme, musíme splňovat její podmínky. Zhruba sto padesát miliard má do roku 2010 padnout na další ekologické investice. Vysoké náklady si vynutilo i převzetí evropských hygienických norem a norem na ochranu spotřebitele. Nezanedbatelné jsou i finanční prostředky na úřednický aparát, překlady a administraci spojenou se vstupem vůbec. Celkové náklady by se tak mohly vyšplhat až ke tři čtvrtě bilionu korun. Otázkou je, zda to byly skutečně smysluplně vynaložené prostředky. Zastánci sjednocení poukazují na to, že převzetí evropských norem bylo nutné jednak kvůli zvýšení konkurenceschopnosti našeho zboží a služeb, protože bez převzetí by nesměly na společný trh, a poukazují také na to, že nutnost implementace přinesla i celou řadu investičních příležitostí jak ve veřejném, tak soukromém sektoru. Euroskeptici a liberálové naproti tomu kontrují tím, že investice byly vynucené, a tím pádem v rozporu s potřebami a úrovní české ekonomiky. V neregulované a direktivně neřízené ekonomice by se alokace finančních zdrojů projevila úplně jinak, než podle bruselských nařízení. Zda mají pravdu pesimisté, či zda vynaložené prostředky pomohou české ekonomice skutečně na rozšířeném trhu obstát, odpoví až naše skutečné členství v Unii.
