Státy a režimy se měnily, jméno Baťa trvalo
Smrt česko-kanadského podnikatele Tomáš Bati, majitele stejnojmenného obuvnického impéria, zaplavila minulý týden česká média pochopitelnou vlnou článků o jeho životě a díle. Autoři v hodnocení Tomíka Bati nešetřili slovy legenda a symbol.
Proč se právě on stal takovou legendou? Vždyť podnik ani nezaložil, to udělal jeho otec Tomáš Baťa. Ani ho nerozvinul do celosvětového obuvnického impéria, pod tím je podepsaný jeho strýc Jan Antonín Baťa. Stejně tak nepřinesl žádné revoluční nápady, jako jeho o generaci starší předchůdci. Naopak lze říci, že za jeho vedení význam obuvnického impéria Bata postupně upadal. Přesto i Tomík Baťa zosobňoval velký podnikatelský úspěch, získal onu aureolu legendy.
Baťa u nás nesymbolizoval jen podnikatelský úspěch, ale byl také příkladem slušnosti, morálky a etiky v soukromém podnikání. Jenže žádný byznys, a natož velký se nedělá v bílých rukavičkách. A Tomík Baťa to věděl velmi dobře. S lehkou realistickou ironií a bez nostalgického opěvování shrnul historii Baťova podnikání polský novinář Mariusz Szczygiel v knize Gottland. Zakladatel impéria Tomáš nejstarší odkázal firmu svému nevlastnímu bratrovi Janu Antonínovi, Tomášův syn Tomík dostal miliony v hotovosti a Tomášova manželka Marie nemovitosti. Přitom mezi zakladatelem a jeho nevlastním bratrem nepanovaly idylické vztahy, ale Tomáš senior svoji poslední vůli prý vysvětlil větou: „Největší hajzl v rodině krade méně než nejpoctivější cizí člověk.“
Jan společnost dynamicky rozvíjel. Jenže v padesátých letech Tomík Baťa obviní svého strýce z nelegálního převzetí firmy a rozjíždí proti němu právní i mediální kampaň. Szczygiel píše: „V důsledku právně mediální intriky je Jan dokonce v New Yorku na čtrnáct dní zatčen. Je vyčerpán. Je na tom špatně zdravotně i finančně. Procesy trvají patnáct let. Nakonec se Jan Baťa zříká velké části majetku ve prospěch Marie a Tomíka.“
Jak se tedy stalo, že právě Tomík Baťa je v České republice symbolem úspěchu, slušnosti a čestnosti? Co dělá legendu legendou? Symbol symbolem? Hlavní roli možná sehrál čas a trvání jména i rodinné tradice. Ať už to byl Tomáš, Jan nebo Tomík, pořád to byl Baťa a stejně tak se jmenovala firma. Ať to bylo za Rakouska-Uherska, za Československa jeho první republiky, za německého protektorátu, anebo za kanadské emigrace v době Československa socialistického, stále po celém světě stály prodejny Bata s polobotkami a cvičkami Bata a v čele podniku byl šéf Baťa. Státy a režimy se měnily, jméno Baťa trvalo. A to zůstává ve veřejném povědomí. Rozdíly mezi různými Bati, jejich tvrdé obchodní postupy a třeba nehezké rodinné boje, to vše postupně zapadalo prachem. A zůstala jen legenda o úspěšném a dobrém Baťovi, který toho tolik a tak slušně dokázal.
Ekonom Pavel Kohout argumentoval v komentáři pro E15, že Baťovou chybou bylo, že držel firmu stále jako rodinný podnik: „To je zásadní problém, protože skutečné podnikatelské impérium nelze dlouhodobě udržet v rodinném vlastnictví. Na rodinný podnik musela kdysi rezignovat i rodina Fordů, protože bylo zřejmé, že bez emisí veřejně obchodovatelných akcií je další rozvoj nemožný. Totéž platí i pro manažerské pozice. Ani nejlepší rodiny nemívají tak obrovské „lidské zdroje“, aby všechny klíčové rozhodovací pozice bylo možno pokrýt rodinnými příslušníky. A stejně Kohout kritizoval Baťovo lpění na obuvnictví: „Další chybou byla příliš doslovná interpretace přísloví „ševče, drž se svého kopyta“. Firma se držela výroby a prodeje obuvi, což před sto lety byla velmi lukrativní činnost, před čtyřiceti lety slušně výdělečné odvětví, zatímco nyní jde o odvětví okrajové.“
Jenže právě to, co Kohout interpretuje jako Baťovy chyby, mu přineslo status legendy. Pokud by Tomík uvedl akcie firmy na burzu, svěřil řízení firmy jinému manažerovi a přeorientoval by se z bot na lukrativnější výrobní program, nestal by se legendou a symbolem.
