Americký prezident Barack Obama rozvířil během cesty po Evropě diskusi o rozšíření EU
Turecko leží v Evropě – tedy pouze část jeho území. Stále však čeká na vpuštění do Evropské unie. Novou dynamiku do rozhovorů s Ankarou vnesl americký prezident Barack Obama. Během několikadenního turné po Evropě několikrát turecké úsilí o brzké členství v EU jasně podpořil. A svou evropskou cestu symbolicky ukončil v Istanbulu.
Hospodářský útlum v posledních měsících a nedokončený proces ratifikace Lisabonské smlouvy jsou však nejčastější argumenty členských zemí EU proti tomuto rozšíření. Česká republika, která nyní předsedá Radě Evropské unie, se snaží tyto názory tlumit. „Všichni se v podstatě vstupu Turecka bojí a proces oddalují do doby, kdy buď už nebudou mít politickou odpovědnost, nebo odumře sám od sebe,“ prohlásil odstupující premiér Mirek Topolánek loni v říjnu. Učinil to během pražské návštěvy tureckého protějšku Recepa Tayyipa Erdogana.
Sekulární pomocník
Přijede zpoza Atlantiku a hned udílí rady. Teprve tři měsíce v úřadě a už poučuje celý svět. Kdyby si raději hleděl budoucnosti domácí ekonomicky. Takové jsou některé výtky Evropanů vůči šéfovi Bílého domu. Obama založil svou zahraniční politiku na radikálně odlišných tezích než bývalý prezident George W. Bush.
Každý, kdo pečlivě poslouchal jeho projev na Hradčanském náměstí, musel zaslechnout jasný posun k mezinárodní spolupráci při řešení mezinárodních konfliktů. Někteří analytici soudí, že je to pouze osvědčený trik, jak otestovat Rusko. Po několika měsících se prý americký prezident vrátí k přístupu svého předchůdce ve funkci. Tomu však neodpovídá Obamovo přiznání v Praze, že žijeme ve světě, v němž je více regionálních center moci, a USA jsou pouze jedním z nich. Ztráta výsadního postavení USA v mezinárodních vztazích je závažným sdělením pro domácí voliče, kteří byli po pádu železné opony systematicky přesvědčováni, že Spojené státy americké jsou jedinou světovou supervelmocí.
Strategický partner
Otázka zní: Proč Američanům záleží na „evropském“ vývoji Turecka? Předchozí americká administrativa totiž narušila poměrně dobré renomé USA v arabském světě. A Obama chce využít sekulárního Turecka k řešení mnoha regionálních i globálních problémů. Kvůli tomu se také vložil do jednání o budoucím generálním tajemníkovi Severoatlantické aliance. Turci, kteří disponují druhou největší armádou Aliance, dlouho odmítali přijmout za jejího nového šéfa dánského premiéra. Nelíbilo se jim, že obhajoval svobodu projevu, když dánský tisk zveřejnil karikaturu proroka Mohameda. Turci však nakonec s generálním tajemníkem Andersem Foghem Rasmussenem souhlasili. Výměnou za to však požadovali podporu Ankary v evropských aspiracích a silném partnerství s USA.
Američané se domnívají, že Turecko, první převážně muslimská země, kterou Obama navštívil, může sehrát důležitou roli ve zprostředkování míru na Blízkém východě. USA a Izrael pojí historické pouto. Důvěru Palestinců a ostatních arabských zemí si USA musejí teprve získat. A Ankara jim v tom může pomoci. Navíc má zkušenosti s vyjednáváním mírových dohod mezi Sýrií a Izraelem. Strategická poloha Turecka je pro USA důležitá i kvůli zásobování a případnému budoucímu stažení koaličních jednotek z Iráku. Američané chtějí Turecku předat velení mise NATO v afghánském hlavním městě Kábulu. Turečtí vojáci nasazení v Afghánistánu se sice neúčastní bojových operací, ale Ankara zřejmě vyslyší Washington a zvýší svou přítomnost v zemi. Obamova exekutiva by také chtěla využít premiéra Erdogana k jednání s Íránem o jaderném odzbrojení. A Turecko může přispět k zajištění politické stability v sousedním Zakavkazku.
Paříž a Berlín říkají „ne“
Rychlejší postup při vyjednávání o členství Turecka v Evropské unii během pražského summitu EU-USA jednoznačně odmítl francouzský prezident Nicolas Sarkozy. „Pracuji společně s prezidentem Obamou, ale co se týká Evropské unie, rozhodnutí je na členských zemích. Byl jsem vždy proti tomuto vstupu a jsem nadále. Domnívám se, že většina členských zemí zaujímá stejný postoj jako Francie,“ řekl Sarkozy. Navazuje tím na dlouhou tradici francouzské politiky, která je silnější než odpor vůči vojenským aktivitám NATO, jenž Paříž nedávno překonala. Bývalý francouzský prezident Valery Giscard d’Estaign, zodpovědný za sepsání evropské Ústavní smlouvy, v roce 2002 pro deník Le Monde prohlásil, že každý, kdo podporuje členství Turecka v EU, je jejím nepřítelem. V boji za větší evropskou integraci (a přijetí Lisabonské smlouvy) a následného rozšíření EU podpořila Sarkozyho německá kancléřka Angela Merkelová. Znovu připomněla možnost zvláštního partnerství s Tureckem namísto plnohodnotného členství v EU. Ankara tuto nabídku striktně odmítá.
Co za to?
Týdeník European Voice v jednom článku uvedl, že Turecko získalo výměnou za souhlas s dánským šéfem NATO slib USA, že se pokusí přesvědčit evropské partnery, aby otevřeli další dvě kapitoly přístupové smlouvy a členství v Evropské obranné agentuře, která má koordinovat vyzbrojovací aktivity členských států EU. V současnosti má EU s Tureckem otevřených deset kapitol z 35 – pouze jedna však byla uzavřena. Češi ještě před začátkem svého předsednictví EU Turkům slíbili, že rozšíří oblasti spolupráce. Chtěli tím posunout vstupní rozhovory zahájené v roce 2005. Mělo jít o kapitoly sociální politika a zaměstnanost a daně. Předseda Evropské komise Barroso se neustále snaží odblokovat jednání o energetice, které torpéduje Kypr. Tato ostrovní země si tím řeší bilaterální spory s Tureckem o budoucnost ostrova rozděleného na řeckou a tureckou část.
Přes turecké území by měl vést plynovod Nabucco. Ten má do Evropy přivádět z Ázerbájdžánu, Turkmenistánu a Íránu až 31 miliard kubíků této strategické suroviny. Premiér Erdogan se nechal již dříve slyšet, že pokud bude EU protahovat jednání o tureckém členství, zváží účast v projektu Nabucco. To vyděsilo Evropany natolik, že ministerský předseda své prohlášení vzápětí zmírnil, že jde o „komerční“, nikoli „politický“ projekt.
Podaří-li se nové české vládě do konce předsednictví EU odblokovat rozšiřování, se teprve uvidí. Lze se však domnívat, že po přijetí Lisabonské smlouvy se vyjednávací pozice Francie a Německa určitě zlepší.
Box:
Jednání EU s Tureckem o vstupu
1959 – Turecko podává oficiální přihlášku, aby se mohlo stát přidruženým členem Evropského hospodářského společenství (EHS).
1963 – Byla podepsána takzvaná Ankarská dohoda, která má zajistit Turecku celní unii a posléze plné členství v EHS.
1999 – EU uznává Turecko za kandidátskou zemi.
2005 – EU zahajuje jednání o přístupové smlouvě s Tureckem.
Doba trvání rozhovorů se odhaduje na deset až patnáct let.