Ačkoli se jednalo o duši západní civilizace, bylo to k popukání směšné. Třiatřicetiletý multimiliardář Mark Zuckerberg se snažil tvářit jako jelimánek. V obleku námořnické modři mu to nedalo mnoho práce. Proti němu seděli američtí federální zákonodárci, kteří v týchž oblecích strávili celou kariéru. Snažili se šéfa Facebooku, největší internetové sociální sítě, přimět k vysvětlení, jak a proč jeho firma dělá, co dělá.
Nešlo to moc dobře. „Čím se liší vaše praktiky od praktik J. Edgara Hoovera?“ položil otázku jeden z kongresmanů s odkazem na prvního - ne zrovna chvalně - proslulého šéfa FBI. Připravený Zuckerberg odpověděl, že nezná žádnou tajnou službu, která by sledovala lidi a zároveň jim dávala k dispozici veškeré informace o tom, jak je sleduje, plus možnost své sledování zarazit. „Je Facebook mediální firma?“ zeptal se v jiný moment kongresman Greg Walden. „Považuji nás za technologickou firmu,“ odpověděl Zuckerberg. „Jste tedy finančnická firma?“ pokračoval Walden. „Nepovažuji nás za finančnickou firmu,“ řekl Zuckerberg, „ačkoli je pravda, že umožňujeme lidem posílat peníze.“
Co jsou to cookies?
A tak to šlo dál. Někteří z kongresmanů i senátorů (šéf Facebooku mluvil s oběma komorami) nevěděli, jak Facebook vydělává peníze; jiní potřebovali vysvětlit, co je to cookie. Zuckerberg pro změnu mlžil, kde mohl. Netušil, co se děje s daty uživatelů, a moc lituje toho, že nezareagoval rychleji, když vyšlo najevo, že je někdo používá ke svému prospěchu. „Ale chci to napravit,“ říkal se smrtelně vážnou tváří, když před obojím publikem fráze v doslovném znění opakoval. „Jak byste si představoval správnou regulaci Facebooku?“ zněla nejpůvabnější otázka celého sezení.
Přes veškerou nechtěnou komiku situace jsme se z dubnových Zuckerbergových výpovědí před americkými (a později i o poznání ostřejšími evropskými) zákonodárci leccos cenného dozvěděli. Kdyby nic jiného, vyjasnily se pozice. Na jedné straně jsou lidé, kteří mají stanovit pravidla fungování branže, o které má většina z nich jen mlhavé ponětí, na druhé straně je v té branži zastoupen tvrdý obchodní zájem, který se tváří jako filantropická mise, a dosud mu to procházelo.
Čtěte esej: Tichá hrůza datokracie
Této asymetrii daly vzniknout tři zásadní okolnosti. (Lidé v trablech kolem internetu zběhlí prominou opakování toho, co považují za banality.) Zaprvé v dobách, kdy byl internet v plenkách, jsme si zvykli vnímat jej jako a priori žádoucí technologický zázrak, jehož rozvoji je třeba držet palce. V té době proto vznikla řada požadavků, která jako by vytvářela právní stav paralelní vůči světu offline. Koupíš-li si kytaru na krámě, platíš daň. Koupíš-li ji přes internet, neplatíš, ačkoli kytara hraje v obou případech stejně. Tento pohled na věc dal vzniknout představě, že internetová firma podléhá z definice méně důsledným omezením než společnost kamenná.
Druhý faktor je rostoucí masovost internetu. Když dáte někomu své telefonní číslo, nikdo se tím v komerčním smyslu neobohatí. Když se však u vás sejde telefonních čísel milion, začnete vydávat telefonní seznam – a už je to byznys, jehož imperativem je tahat z lidí telefonní čísla, děj se co děj.
Konečně zatřetí je ve hře koncept svobodné vůle. Na něm stojí tržní ekonomika a celá liberální demokracie. Člověk dostane k dispozici plus minus pravdivé informace o politických směrech, o hospodaření firem na burze či o dostupnosti sexuálních partnerů. Podle takto informovaného uvážení se svobodně rozhodne, kam investuje svůj hlas, peníze či trpělivost s kytkou a večeří. To je alespoň ideál, jemuž se posledních 200 let snaží liberální demokracie přiblížit.
Nebo nesnaží. Pokud se někomu podaří svobodnou vůli jednotlivce nějak pošťouchnout směrem, který považuje za žádoucí, byznys utěšeně roste. Pokud k takovému pošťouchnutí nepotřebuje víc než nakouknout vám do e-mailu, vytváří tím dojem, že je to pro vás „zadarmo“. A pokud má k takovému nahlížení k dispozici dvě miliardy e-mailových adres, jako je tomu v případě velkých internetových firem, vypadá ten byznys fakt dobře.
Přečtěte si: 11 věcí, které si budete chtít vymazat z Facebooku
Ono pošťouchnutí má obvykle komerční charakter v podobě cílené inzerce. Až ve chvíli, kdy se stalo, že na stejném principu fungovala ruská dezinformační kampaň v exponovaném případě prezidentských voleb, dostal se Facebook do řečí. (Přesně tentýž sporný mechanismus sběru dat využívala již předtím kampaň Baracka Obamy, ale to nechalo všechny v klidu.)
A právě tady začíná skutečný předěl. Podle Zuckerberga fakt, že Facebook běhá na internetu a ne třeba po silnici, z něho dělá firmu technologickou, bez ohledu na to, co je faktickým předmětem její činnosti, tedy prodej reklamy. Coby technologická firma má dle něho Facebook nárok na jiná pravidla, než jaká upravují pravidla života offline. Dopis poslaný poštou si pošťák nemůže jen tak přečíst, pro vzkaz poslaný po facebooku to však neplatí.
Dvojí metr
To má z pohledu Facebooku logiku. Pokud by například podléhal regulacím coby mediální firma, musel by se vyrovnat s poměrně důslednými předpisy stran průhlednosti prodeje politické reklamy.
Jako technologická firma je však chráněn - zákon o regulaci internetu jasně říká, že poskytovatel platformy za zveřejněný obsah odpovědnost nenese.
Zákonodárce samozřejmě cítí, že když někdo tímhle polopodfukem za 14 let vydělá sedmdesát miliard dolarů, něco není v pořádku. „Když firma vyroste do velikosti, významu a vlivu té vaší,“ řekl Zuckerbergovi senátor Richard Durbin, „prvním instinktem naší instituce je buď takovou firmu regulovat, nebo rozdělit.“Smůla je, že při nízkém stupni porozumění věci hrozí přijetí pravidel natolik vágních, že velké ryby - ty, kvůli nimž potřeba regulace vzniká - je budou umět obejít, kdežto neškodné menší firmy budou mít potíže.
„Kdy se Facebook dozvěděl, že firma Cambridge Analytica zneužívá data jeho uživatelů?“ ptala se Zuckerberga senátorka Elizabeth Warrenová. „S tím je to složité,“ začal Zuckerberg zeširoka. „Ptám se, kdy se to Facebook dozvěděl!“ přerušila ho Warrenová již zvýšeným hlasem. Představme si, že se táž debata odehrává před nějakými sto patnácti lety a probíranou podezřelou novotou není sociální síť, nýbrž auto. „Jak často potřebuje tenhle auto… automobil, jak často potřebuje dostat seno?“ zeptá se senátor. „Popravdě řečeno, seno není úplně…,“ začne s odpovědí Henry Ford. „Ptám se, kolik potřebuje sena!“ zaduní senátor v představě, že on si tedy bulíky na nos věšet rozhodně nenechá. Obráceně to funguje podobně. „Je ten váš automobil něco jako vlak?“„Ne, je to motorový výrobek,“ řekne Ford vítězoslavně, „ačkoli je pravda, že umožňuje lidem přepravu.“ Než se zjistí, že je třeba silnici rozdělit na jízdní pruhy a sem tam postavit semafor, aby se rychle jezdící automobily mezi sebou nepomlátily, uplyne ještě mnoho vody.
Listina e-práv
Debata o regulaci Facebooku (a dalších internetových podniků) se nachází zhruba v tomto bodě. Hlavní problémy jsou tři. Zaprvé je to zmíněný sběr a využití osobních dat uživatelů. Zadruhé vzniká s tím související trabl dezinformačních kampaní.
Zatřetí - jak se pozná, že Facebook, Amazon či Google má monopolní postavení na obtížně definovatelném online trhu (aby s nimi šlo jednat podle antimonopolního zákona)? Lidí, kteří jsou dostatečně doma v digitálním i legislativním světě, aby mohli vůbec začít odpovídat, je málo. Jedním z nich je kongresman Ro Khanna, demokrat z Kalifornie; shodou okolností do jeho okrsku spadá valná část Silicon Valley. Pokud ale čekáte, že bude kopat za tamní firmy, divili byste se. Khanna si předsevzal, že sestaví listinu internetových práv, která by v budoucnu mohla sloužit jako podklad pro relevantní legislativní počiny.
Jak na GDPR krok za krokem. Čtěte seriál Euro.cz:
(1) Zmapujte si terén
(2) Jak uřídit data? Co nepotřebujete, vyhoďte
(3) Jak jsou údaje citlivé? Určete, kdo k nim může
(4) K lepší ochraně dat pomůžou cloud a šifrování
(5) Jak detekovat útok a zvládat bezpečnostní incidenty
(6) Jak vést provozní záznamy? Neplýtvejte časem
(7) Jsou opatření účinná? Napoví audit
Na seznamu má zhruba následující -máte mít právo vědět, jaká data o vás internetové firmy sbírají; máte mít právo omezit způsoby, jimiž s vašimi údaji nakládají; máte mít právo poskytnout nebo odepřít souhlas s přenosem takových údajů (míněno je z firmy do firmy, jako se to stalo v případě skandálu firmy Cambridge Analytica) a máte mít právo své údaje kdykoli odstranit. „Za současného stavu věcí člověk nemá přesnou představu, co se s jeho údaji děje,“ řekl Khanna časopisu Wired, který se tématu obsáhle věnuje.
Zuckerberg nesouhlasí. „Každý uživatel je jediným vlastníkem svého obsahu, tedy dat, která na facebooku sdílí,“ řekl v Kongresu, „může je kdykoli smazat, částečně, či úplně, nebo se z facebooku úplně odhlásit.“ To je pravda, ale ne celá. To nejcennější, co z facebooku může třetí strana získat, je profil uživatele vytvářený údaji o navštívených internetových stránkách, o počtu „lajků“ na nich a podobně. Facebook sám tvrdí, že z takových údajů lze s přesností 95 procent určit rasovou příslušnost uživatele a na 85 procent jeho sexuální orientaci.
Ačkoli to zní neuvěřitelné, tato data nejsou (!) součástí toho, o čem Zuckerberg mluví jako o „obsahu“. Technicky vzato má pravdu, protože skutečně tato data nikdo o sobě nikomu nesděluje. Ani to dělat nemusí. Dělají to za něho cookies facebooku. Ano, dříve se tomu říkalo spyware. A tyto cookies sbírají data, i když se nakrásně z facebooku úplně odhlásíte, jak Zuckerberg nabízí (ačkoli nijak neusnadňuje).
Soukromí? No problem
Pokud vám Khannova navrhovaná listina práv zní povědomě, může to být pravda. Evropská unie prosadila nová, zpřísněná pravidla pro online sběr dat, zvaná GDPR. I Američané, kteří obvykle hledí přes Atlantik stran byznysu skepticky, přiznávají, že to může znamenat krok vpřed.
Konečná na čtyři: GDPR ohrožuje malé firmy
Reakce Facebooku je příznačná. Zuckerberg nejprve vyhlásil, že podle GDPR bude chránit všechny své uživatele, nejen bratru půlmiliardu Evropanů. Potom však přesunul centrum pro bezpečnost dat z Dublinu do Kalifornie, čímž si zajistil, že přísná norma se bude vztahovat právě jen na Evropskou unii. Přesněji řečeno, je to nyní na uvážení Facebooku. Kdyby centrum působilo nadále v Dublinu, podléhalo by kontrole Bruselu.
To vypadá krátkozrace, ale může to být úspěšná taktika. Běžný uživatel facebooku totiž trpí obavami z narušení soukromí méně než regulátoři. Plyne to z průzkumu, jehož výsledky zveřejnil server arstechnica.com. Jen 39 procent respondentů považuje nedostatek soukromí za problém – a to jde o relativně dobře informované Američany.
Kongresman Khanna to potvrzuje. „Ve Washingtonu je nevole vůči technologickým firmám intenzivnější než jinde v Americe. Myslel jsem si, že střet Zuckerberga s Kongresem vyzní jako: proboha, ten Facebook je ale zlý, ale namísto toho slýchám spíš: proboha, ten Kongres se v tom vůbec nevyzná,“cituje jej pro změnu server Vox.com.
Tady někde se rýsuje strop současných možností regulátorů. Pokud samotným uživatelům zneužívání jejich vlastních údajů nevadí, sebelepší pravidla s tím mnoho nenadělají. Regulace se dělá špatně, když nevíte, čemu má sloužit. A Zuckerberg? Počítáno z průměru růstu tržní kapitalizace Facebooku od vzniku firmy v roce 2004, tak než jste tento text dočetli, zbohatl o dalších 95 tisíc dolarů.
Přečtěte si také o GDPR ve zdravotnictví :
GDPR klepe na dveře ordinací. Jste připraveni?
Jaké osobní údaje o nás mají naši lékaři a jak se data chrání
Ochrana dat u lékaře? Je to špatné
Zašifrovaná komunikace
Lékařský software dle požadavků GDPR
Jak GDPR usnadní elektronizaci českého zdravotnictví
