Jaká léčba pomůže?

Úvahy o auditu zpravodajských služeb jsou metodicky chybné

V záležitosti špatné kondice našich zpravodajských služeb se začíná objevovat nový všelék: jejich všeobecný a celkový audit! Dává naději, že - až bude - bude též jasno, nebo alespoň jasněji, co je třeba udělat. Úvaha obsahuje implicitní, ale o to sladší pointu: Do té doby není třeba dělat nic! Dolce far niente. Zdá se tedy, že je dost dobrých důvodů podívat se trochu pozorněji na možnosti auditu v prostředí zpravodajských služeb.

Systémové klady auditu.

Myšlenka auditu je z obecného pohledu nejen módní, ale i logická. Přináší totiž, pokud ne přímo objektivní, pak alespoň rozhodně objektivnější náhled na auditované subjekty, než má běžný pozorovatel. Aby audit pomohl v orientaci zainteresovaným neodborníkům (v tomto případě členům vlády a Parlamentu), musí vypracovat metodiku do maximálně možné míry srovnatelných kritérií pro naprosto rozdílné subjekty. Audit může odhalit i systémové nedostatky kontrolovaného i souvisejících subjektů. Jeho závěry obsahují konkrétní opatření k nápravě a doporučení, na jaké kritické oblasti se soustředit do budoucna.

Zpravodajská lahůdka.

Problematičnost auditování zpravodajských služeb spočívá v tom, že důkladný audit (tedy pravdivě zodpovězené, precizně formulované otázky) by soustředil obrovské množství citlivých dat. Tak by vznikl jeden z nejcitlivějších souborů informací v celé republice, který by se okamžitě stal nejžádanějším cílem všech cizích zpravodajských služeb, nepřátelskými počínaje - zajímavý ovšem tak, že až přátelskými konče.

Audit versus utajení.

Je otázkou, je-li vznik takového souboru nejcitlivějších dat nezbytný a zda k požadovanému poznání stavu zpravodajských služeb nelze třeba dospět prostřednictvím informací získaných po menších souborech. Již samo toto konstatování nepochybně naznačuje, že idea všeobecného auditu zpravodajských služeb jako taková jde metodicky proti smyslu a zásadám ochrany utajovaných skutečností.

Jaká otázka, taková odpověď.

Druhou otázkou pak je oprávněnost očekávání, že otázky budou zodpovězeny pravdivě. Odpovědi jen budou kopírovat intenci otázek. Nelze si představit, že by se nějaká zpravodajská služba hodnotila jako přefinancovaná, s nadbytečnými pravomocemi a působností, nebo dokonce zbytečná. Zcela liché je očekávání, že by audit mohl přinést nové poznatky ohledně architektury zpravodajského systému.

Co se vůbec chce?

Třetím a zásadním problémem je přesná formulace toho, co se vlastně od auditu očekává. Otázka se sice může zprvu zdát poněkud triviální, ale není od věci si ji cvičně položit a zodpovědět. Audit by se asi zaměřil na to, na čem každá jednotlivá služba pracuje, jak jsou stanovovány její úkoly, jak jsou rozpracovávány a realizovány, jaké prostředky jsou používány (včetně rozmístění, mohutnosti a kvality agenturní sítě) a jaká je vnitřní organizace zpracování informací. Co se zpravodajské komunity týká, měl by audit zmapovat vzájemné překrývání činnosti zpravodajských služeb - jejich duplicitní jednání a vzájemnou spolupráci; podobně i funkčnost vládních útvarů, působících v oblasti komunikace služeb s vládou. Konečně by měl audit vyhodnotit hospodárnost zpravodajské činnosti - kolik bylo vynaloženo ze státní pokladny a kolik muziky za to bylo. Audit by neměl opominout naprosto zásadní otázku, zda zpravodajci sami negenerují (nebo nepřizpůsobují) zprávy, odůvodňující nezbytnost jejich existence.

Trochu věštění.

Cvičně odhadnutá odpověď by mohla znít, že služby pracují na tom, co jim ukládá zákon. Vláda jim dále v souladu se zákonem určuje prioritní oblasti a úkoly. Ty jsou následně podrobně rozpracovávány managementem služby a realizovány v terénu příslušníky nasazujícími vlastní životy za využití všech prostředků, které jim zákon umožňuje, a rozmístěnými v souladu s vládou stanovenými zpravodajskými prioritami. Kvalitu i kvantitu zpravodajských prostředků a zdrojů však negativně ovlivňují omezené rozpočtové možnosti. Vnitřní organizace zpracování informací je optimalizována tak, aby bylo dosaženo jejich maximálně věrohodného zhodnocení. A poté byly zpracovány a předány oprávněným adresátům v reálném čase.

Lepší financování.

Co se pak vzájemného překrývání činnosti zpravodajských služeb týká, systém je zaběhnutý a nic není třeba na něm měnit. Působnost služeb se překrývá pouze tak, jak do zákona vtělili moudří zákonodárci. Případné problémy se standardně řeší na operativní úrovni. Komunikace s vládou je optimální. Viděno ze strany služeb, vládě se podařilo optimalizovat celý systém. Co vláda činí, moudře činí. Větší hospodárnosti lze teoreticky dosáhnout vždy - ve zpravodajské praxi to však již o moc více nejde. Dá se naopak soudit, že služby jsou spíše v nebezpečí podfinancování. To hraničí se situací, v níž pak jde efektivita činnosti prudce dolů. Malounko zvýšit rozpočtové kapitoly zpravodajců by tedy bylo pro stát prospěšné.

Vsadíme se?

Objektivně je nutné přiznat, že k nepřesným odpovědím by se asi většina respondentů uchýlila z velmi dobrých důvodů - mají totiž povinnost chránit životy a zdraví svých podřízených. Dost na tom, kolik lidí ve službách ví o identitě vlastních příslušníků a jejich agentů v terénu. A teď ještě někam psát indicie, které by ve svých důsledcích mohly přispět k prolomení jejich krytí - to po službách prostě nelze žádat! Pak je dost pravděpodobné, že uvedená cvičná (gratis!) odpověď by se téměř nemusela lišit od výsledku milionového auditu. Jeden ostatně už prý byl proveden - a nic se nestalo. Asi za moc nestál.

Kde by měl audit smysl.

Běžný a smysluplný auditorský přístup lze však uplatnit při hledání odpovědi na zásadní otázku: Kolik bylo ze státního rozpočtu vynaloženo prostředků na zpravodajskou činnost - a jaké byly výsledky? Toto je ovšem naprosto zásadní úkol Poslanecké sněmovny a všech jejích grémií. Každý rok by měli poslanci tuto otázku řešit - takže by snad už mohli mít vypracovanou příslušnou metodiku, jak najít korektní odpověď. Za ty peníze daňový poplatník a volič oprávněně předpokládá, že tomu tak je. Předpokládejme tedy, že odpověď existuje. Je důležitá, neboť je zároveň východiskem pro analýzu fungování zpravodajského systému (počet, uspořádání a působnost služeb).

Systémové meze.

Ze dvou důvodů se zdá být použití auditu ve zpravodajských službách omezené. První je skutečnost, že jde o naprosto unikátní prostředí, které má více specifik než společných charakteristik s oním běžně auditovaným. Auditor, který není zevrubně seznámen se zpravodajským prostředím (neznám ani jednoho), bude od počátku co do instrukcí a jeho poznávání odkázán na informace auditovaného subjektu, jež navíc nemá s čím srovnávat. A nakonec i kdyby teoreticky měl, nebude to moci reálně provést, protože se pohybuje v prostředí vysoce utajovaných informací. A je vůbec otázkou, zda by se k nějakým vůbec dostal - auditor s prověrkou na „přísně tajné“, to by asi byl také unikát.
Tato cesta je tedy neprůchodná. Audit by tedy musel provést ten, kdo má bezpečnostní prověrku a trochu se vyzná v problematice. Takový člověk však zase postrádá odstup – mohly by existovat důvodné pochyby o jeho nestrannosti. Audit by zcela ztratil smysl - potěmkinádu lze pořídit levněji.

Šokující zjištění.

Klasický auditorský přístup je však možné použít na vyhodnocení činnosti takzvaných týlových (zabezpečovacích) útvarů zpravodajských služeb, neboť je lze do značné míry srovnat s civilním prostředím. Z tohoto pohledu by jistě audit přinesl zajímavé, možná až překvapivé, neřku-li šokující zjištění. Už třeba jen poměr počtu týlových pracovníků na jednoho operativce! To by mohlo být vodítkem k prolomení kruhové obrany zpravodajských služeb a i k tomu, jakým směrem postupovat. Kriteriem by se pak mohl stát poměr rozpočtových prostředků na vlastní operativní činnost vůči těm, které jsou využity na zabezpečení. Zjistilo by se pak, že jistý způsob slučování služeb by mohl přinést značné ekonomické úspory, respektive zvýšit efektivitu vynaložených státních prostředků. Musely by se však sloučit služby podle charakteru činnosti, nikoli dle příslušnosti.

Svůj k svému.

Byť laik, použiji přirovnání z lékařské oblasti. Například ve velké nemocnici bude výhodnější sestěhovat k sobě příbuzné medicínské obory, neboť jejich potřeby nepochybně budou podobné, a tudíž se logistické zajištění zjednoduší. Pokládám to za logičtější než umístit do jednoho křídla budovy s jejími ordinacemi různé doktory, jež bude spojovat například jen to, že všichni fandí Bohemians Praha. Příznivci Viktorie Žižkov z řad lékařů by pak obsadili druhé křídlo, nehledě na svoji odbornost. Možná je však i takové řešení nesmyslné, a není vhodné optimalizovat lokalizaci odborných pracovišť podle logistické podobnosti, ale funkční návaznosti. Nevím, nejsem odborník. Podobně je tomu však i s takzvanou rozvědkou a kontrarozvědkou. Nedávné sloučení vojenských rozvědčíků s kontrarozvědčíky provedli neodborníci, a proto zůstává pouze na papíře. Ony služby jsou totiž charakterem naprosto odlišné. Dáme-li k sobě jablko a hrušku, nebudeme mít více jablek, ale stále jablko a hrušku. Vsadil bych se, že se ony služby nesloučily ani tam, kde mohly - třeba ve výstrojních výdejnách -, protože by někdo zbytečně dostal personální sestavy obou služeb. Celým efektem tak pouze je vznik dalšího parádního pašalíku. Dokonce nejparádnějšího, protože velitel celé papírově sloučené služby reálně nevelí vůbec ničemu.

Všechno špatně.

Pointou mé polemiky je tvrzení, že upínání k auditu zpravodajských služeb je věcně nepodložené a úvahy o jeho provedení v tomto prostředí metodicky chybné - mohou mít dílčí význam pouze v oblasti zabezpečovacích útvarů. Obzvlášť kritickým aspektem takového auditu by byla ochrana utajovaných informací. Hrozící riziko úniku ucelené sady informací by vedlo respondenty k přeopatrným odpovědím, které by závěry auditu devalvovaly - až trivializovaly.

Jak jinak?

Nic nemůže nahradit osobní zkušenost - něco na způsob due diligence. K tomu však musí být celá záležitost odpolitizována. Vláda musí jmenovat osobu odpovědnou za oblast zpravodajských služeb. Asi by to ani neměl být člen vlády, ale zmocněnec vybavený vládními pravomocemi, aby nebyl vůči službám bezzubý jako poslanci. Tento člověk a celý jeho tým by měli být v předstihu před jmenováním hloubkově prověřeni, aby k nim služby mohly mít důvěru. Ostatně poslanci už projezdili velký kus světa, a proto by se srovnáním v zahraniční používaných systémů a s adaptací nejvhodnějšího z nich na naše podmínky neměli mít vážnější problémy.
Pravdu měl tedy poslanec Jan Klas, který v televizní debatě projevil značnou rezervovanost k myšlence všeobecného auditu zpravodajských služeb. Eliminoval tak nadšení mladých a pokrytectví starších, že by bylo možné snadno a rychle dosáhnout nápravy. Dobré věci se budují těžko, ale likvidují snadno - staré nešvary se však drží jako cosi košile.
A k tomu všemu je třeba systém doplnit sofistikovanou kontrolou - o té však jindy.