Frait zpochybňuje názor exportérů, že „je nezbytné co
nejdříve zavést euro, neboť se díky tomu sníží nejistota v jejich podnikání,
zredukují náklady jejich přeshraničních transakcí a zvýší jejich
konkurenceschopnost“. Tvrdí, že nejistota je v ekonomice potřebná, a tvrdí
– s čímž nelze nesouhlasit – že „eliminace nejistoty v ekonomice může
paradoxně vést k velkým problémům“. Jinými slovy, lidé zapomenou na riziko a krize
je za dveřmi.
Lichý je však jeho druhý a hlavní argument proti euru. Frait říká, že když se zavede euro, tj. měna přejde z „režimu plovoucího kurzu do režimu kurzu fixního“, „vyvolá tato změna značnou změnu v chování podniků, podnikatelů i zaměstnanců“. To je pochopitelné, každá změna ve společnosti či ekonomice má své větší či menší důsledky.
V důsledku této změny podle Fraita může dojít, ale nemusí ke zhoršení ekonomické situace. Spíš podle něho však ke zhoršení dojde, protože „pokud by tomu tak nebylo, tak by ve světě jednoznačně převládaly režimy fixních kurzů a měnové unie, které by ekonomicky drtily země s plovoucím kurzem“.
Mělo by Česko přijmout euro?
Tím však těžko lze argumentovat, jelikož volba vstupu
do měnové unie, nebo podržení vlastní měny je často naprosto iracionální,
respektive politická záležitost, která se naprosto rozchází s ekonomickou
logikou. Dokazuje to samotný vznik a existence eurozóny. Už v období
vzniku eura řada lidí upozorňovala, že jde o nehotový projekt, který bude mít
problémy. A přesto vznikl. Tyto problémy měnové unie se navíc postupně
prohlubují, a hlavně propast mezi „bohatým severem“ a „chudým jihem“, přičemž
neexistuje vyrovnávací mechanismus v podobě fiskálních transferů. A přesto
eurozóna funguje dál.
Přijetím eura by českým exportérům odpadlo riziko kurzových výkyvů koruny vůči euru, ale zbyla by jim ještě řada dalších. Ve střehu je bude držet konkurence i a zůstane jim i riziko vůči dolaru a jiným měnám.
Do disfunkční měnové unie bychom neměli vstupovat
kvůli tomu, že bychom nakonec mohli doplácet na méně fiskálně ukázněné členy,
ale nikoli proto, že náš bude kurzové riziko držet ve střehu. Kapitáni průmyslu
tak mohou klidně centrálním bankéřům do jejich práce mluvit, a nikoli mlčet,
jak jim doporučuje Frait.
Otázka spíš zní, kolik rizika chceme, aby exportéři
nesli, a jestli není pro – hlavně ty menší firmy – lepší, když kurzové riziko
prostě odpadne a budou se soustředit na jiné věci, třeba na geopolitickou
nejistotu, či tolik oblíbené klimatické riziko.
Fraitův komentář však není jen o euru, ale skvěle upozorňuje
na největší ekonomické omyly veřejnosti i části ekonomické obce, a také na
omyly, které ekonomové činili (a činí), když se přespříliš spoléhají na modely s
reprezentativním zástupcem, které nekriticky aplikují při prognózách ekonomické
reality. Jestliže v Česku probíhá o euru debata na takovéto úrovni, můžeme
být jako ekonomické jednotky docela klidní.