Jeden z nejvýznamnějších představitelů české kantorské hudby je známý hlavně díky České mši vánoční. Jakub Jan Ryba ale zkomponoval i dalších 1 500 skladeb včetně několika koncertů. Žádného uznání se přitom nedočkal a v existenční nouzi nakonec spáchal sebevraždu.
Foto: Flickr.com
V nevelkém kostele Povýšení svatého Kříže ve Starém Rožmitálu se na Štědrý večer roku 1796 pravděpodobně poprvé rozezněly tóny České mše vánoční a zazněla známá slova „Hej, mistře, vstaň bystře“. Na varhany tehdy hrál sám autor, vesnický kantor a muzikant Jakub Jan Ryba. Nikdo dnes přesně neví, jak vlastně vypadal. Domnělý portrét vznikl až 80 let po jeho smrti podle vyprávění. V pozdějších letech žil na hranici bídy a trpěl depresemi. Roku 1815 se proto dobrovolně rozhodl odejít ze světa. Vypravil se do lesa, kde si, podobně jako jeho oblíbený autor Seneca, podřízl břitvou hrdlo.
Sbohem, vzdušné zámky!
Narodil se roku 1765 v Přešticích, kde mu jeho otec, učitel a hudebník, dal základní hudební vzdělání. Když bylo Jakubovi šest let, přestěhovali se Rybovi do Nepomuku. Tam zpíval ve sboru, hrál na housle i klavír a začal také skládat.
Jeho strýc Jan Vaněček poznal v Jakubovi talentovaného hudebníka a navrhl rodičům, že ho vezme do Prahy. Ten pak v Praze studoval v piaristickém semináři, navštěvoval produkce tehdejších vynikajících hudebních umělců a se svým třídním profesorem provozoval hudbu i aktivně. Tou dobou složil 12 klavírních koncertů, 24 kvartetů, kvintet, čtyři koncerty, osm serenád, množství menuetů a německých tanců, četné písně, zpěvohru, mši a jiné duchovní skladby. To vše svědčilo o jeho ohromném hudebním nadání. Během jediného dne dokázal složit i rozměrnější dílo, které mohlo být ihned hráno.
Roku 1784 ovšem jeho působení v Praze skončilo. Otec mu přikázal odejít ze školy a absolvovat učitelský kurz, aby se mohl stát učitelským pomocníkem v Nepomuku. Ryba to nesl velmi těžce a do deníku si tehdy napsal: „Sbohem, moji přátelé z ovzduší školy! Sbohem, milá Praho – velký světe – sbohem, mé vzdušné zámky!“
Nechtěný Mníšek
Učitelský kurz absolvoval roku 1785. Místo v Nepomuku ale nedostal, protože se připojil k jistému hanopisu o morálce. Začal se znovu věnovat hudbě a chtěl zkusit štěstí v Bavorsku. Otec však rozhodl, že syna pošle jako školního pomocníka do Mníšku pod Brdy. Mladý Jakub to tehdy odstonal. Šest týdnů zápasil s palčivou horečkou a bezvládně ležící v temné místnosti otcova příbytku propadl takovému zoufalství, že prosil Boha, aby jeho trápení ukončil. Nakonec se ale uzdravil a do Mníšku skutečně nastoupil.
Jako učitelský pomocník byl velmi oblíbený. Místní občané ho často vyhledávali jako vychovatele či hudebníka, proto se mu nevedlo zle. S úrovní zdejší školy ale spokojen nebyl. Do jednoho ze školských deníků, které si po celou svou učitelskou dráhu vedl, tehdy napsal: „Naše škola stojí na nevhodném místě. Z jedné strany je veřejná vozová cesta, takže vyučování je velmi často rušeno křikem, klením a nadávkami hrubých čeledínů. Obě třídy jsou pro 200 až 273 dětí příliš malé, dolní je vlhká a tmavá. Místo řádného sklepa je temná díra. Obytné místnosti učitelovy jsou široké sotva pět kroků a pro školního pomocníka není žádné světničky, proto musí mít postel v dolní třídě.“
Učitel versus farář
Roku 1788 odešel Ryba do Rožmitálu pod Třemšínem, kde hledali nástupce za starého nemocného učitele. Ve městečku byly dva kostely, ve kterých pravidelně hráli na varhany, což nadaného komponistu velmi lákalo. K učitelské práci přistupoval zodpovědně, toužil ale uspět i na poli hudby. „I v maloměstě můžeš učinit něco dobrého,“ napsal si tehdy do deníku.
V novém prostředí Ryba znatelně pookřál. Roku 1790 se oženil s Annou Laglerovou, se kterou měl 13 dětí (dospělosti se jich dožilo pouze sedm). V práci se projevoval jako sebevědomý muž a na místní škole se snažil prosadit aspoň část svých obrozeneckých ideálů. Mezi lidmi si ale nadělal také hodně nepřátel. Otevřeně se totiž vyjadřoval k městské radě, rodičům školních dětí i zpěvákům a muzikantům, které řídil na kůru. Vyslovoval nepříjemné názory, které pohodlným starousedlíkům příliš nevoněly.
Stále častěji se dostával do konfliktu i s místním duchovním správcem Kašparem Zacharem, na jehož adresu napsal: „Farář není přítelem nového školního zřízení. Nemá zájem o úřední nařízení, nečte je a neřídí se jimi. Stačí mu, umějí-li děti ministrovat, zpívat a odříkávat křesťanskou nauku… Neptá se, zda děti vše chápou… Zásady mé a jeho se liší jako černá a bílá barva.“
Jednoduše a česky
Nekonečné spory s farářem a později také s vrchností Rybu vyčerpávaly, na hudbu si ale vždy čas našel. Počet jeho skladeb byl obrovský, zahrnoval přes 1 400 děl světských i církevních. Jeho nejznámější skladbou se stala již zmíněná Česká mše vánoční, přestože autor sám ji za nijak výjimečnou nepovažoval. Ani u publika pravděpodobně nevzbudila zpočátku žádné velké nadšení. Kdyby totiž měla úspěch, autor by se o tom jistě rád zmínil ve svém deníku, což se nestalo.
Kritici skladbě vytýkali přílišnou jednoduchost, právě díky ní je ale dnes tak populární. Ryba ji psal pro hlasy obyčejných vesnických lidí, takže je pěvecky zvládnutelná téměř pro každého. Brzy se začala opisovat a šířit po celých Čechách a koncem 19. století patřila už neodmyslitelně k vánočním svátkům. Díky krajánkům se navíc rozšířila do ciziny a postupně si získala také světové publikum.
Obsah mše vědomě navazoval na předchozí tradici české pastorální hudby, což nebylo u Ryby obvyklé. Jeho díla byla většinou novátorská, náročná a vážná. Tuto skladbu ale záměrně napsal co nejsrozumitelněji a navíc česky, protože z latinsky zpívaných žalmů neměl podle něj náboženský požitek zpěvák ani posluchač.
Dobrovolný odchod
Hudba byla Rybovou duševní vzpruhou i ke konci života, který jinak nebyl vůbec radostný. Po státním bankrotu, při kterém došlo ke znehodnocení měny, se dostal do existenčních potíží, zhoršil se jeho zdravotní stav a neutuchající spory s rodiči žáků i s vrchností v něm vyvolávaly pocity zmaru a zoufalství. Začal se stranit lidí a často se bez cíle procházel po lese. Z beznaděje pak vedla už jen jediná cesta.
V sobotu 8. dubna 1815 vstal časně ráno, políbil ženu jako obvykle, vzal si knížku a odešel z domu. Zúčastnil se ranní mše v kostele Povýšení sv. Kříže a nikdo na něm nepozoroval nic divného. Vše bylo jako dřív až na jednu maličkost. V kapse měl totiž čerstvě nabroušenou břitvu a hned po kázání se vydal k lesu. Zde měl mít údajně schůzku s jedním známým, zda k ní ale došlo, není vůbec jisté.
Rybovo tělo bylo o tři dny později nalezeno s proříznutým hrdlem v lese nad samotou Voltuš v místě zvaném Štěrbina. Jeho syn Josef Arnošt později vzpomínal, že otec byl v pátek před odchodem velmi zádumčivý, nemluvný a dlouho do noci pálil různé písemnosti. Co přesně ho ale přimělo k tak hrůznému činu, dnes už nikdo nezjistí.
Jakub Jan Ryba (1765–1815)
Narodil se 26. října 1765 v Přešticích. V 15 letech odešel studovat filozofii do Prahy. Jeho působení zde však přerušil otcův požadavek, aby se vrátil do Nepomuku na uvolněné místo učitelského pomocníka. Krátce působil v Mníšku pod Brdy a roku 1788 se stal učitelem v Rožmitálu pod Třemšínem. Jeho přímost, otevřenost a nesmlouvavost mu nadělaly mnoho nepřátel jak mezi představiteli církve, tak mezi rodiči. Měl i existenční problémy, z malého platu mohl jen těžko uživit sedm dětí. O to obdivuhodnější je jeho dílo. Napsal a zkomponoval na 1 400 různých skladeb, převážně chrámových, z nichž nejznámější je Česká mše vánoční. Nepochopen okolím skončil svůj život 8. dubna 1815 sebevraždou.
Krchov pro sebevrahy
Někteří historici dokonce zpochybňují, že šlo o sebevraždu. Řez na krku byl údajně příliš hluboký a žádný člověk by si ho neudělal sám. Také dopis na rozloučenou, který je dnes uložený v rožmitálském muzeu, je zjevné falzum. Většina znalců ovšem předpokládá, že jednotlivé indicie byly dodatečně upraveny, aby pomohly zlepšit Rybovu pošramocenou pověst.
Sebevražda byla totiž na počátku 19. století něčím zcela nepřípustným, navíc když ji spáchal učitel, který měl jít ostatním vzorem. Rybova žena se sedmi dětmi se ocitla ve velmi těžké situaci, celé městečko jí dávalo najevo opovržení. Naštěstí se brzy znovu vdala a nový manžel ji finančně zajistil.
Ryba ovšem jako sebevrah nesměl být pohřben na místním hřbitově, protože porušil desatero. Jeho tělo bylo tedy převezeno na vzdálený „starý krchov“. Teprve po 40 letech byly ostatky z podnětu syna Josefa Arnošta Ryby přeneseny na nový rožmitálský hřbitov a důstojně pohřbeny. Dnešní hrob nejslavnějšího místního občana je umístěn přímo naproti kostelu a nikdy na něm nechybějí květiny. V místě Rybovy smrti pak roku 1854 postavili lesní dělníci kamenný křížek, v roce 1933 doplněný o kamennou mohylu.
