Tento týden se v makru zaměříme na Francii a Německo. Společné vyladění priorit hospodářské politiky mezi oběma zeměmi bude zřejmě hodně záviset na tom, zda v prezidentských volbách ve Francii zvítězí socialista Francois Hollande, nebo si úřad obhájí Nicolas Sarkozy. Porovnání obou ekonomik přitom docela pěkně ilustruje existující ekonomické nerovnováhy, a tedy i hospodářsko-politické napětí mezi evropským „Severem“ a „Jihem“.
Začněme Francií, která je daleko více ekonomikou služeb (dávno ne zemědělství, přes jeho silný produkční a exportní potenciál) než Německo s jeho vysokým podílem průmyslu na HDP, oproti Francii zhruba dvojnásobným. Služby bývají zpravidla spojeny s nižší produktivitou (řada oborů v sektoru není vystavena zahraniční konkurenci), ale přesto má Francie již řadu let vyšší produktivitu na zaměstnance i v přepočtu na odpracované hodiny než Německo, ovšem při nižším počtu odpracovaných hodin i celkové zaměstnanosti.
Nehledě na existenci řady globálních hráčů v důležitých průmyslových odvětvích a vysokou produktivitu, z hlediska vývozu Francie za Německem daleko zaostává, rozdíl je v řádu překračujícím šest set miliard eur za loňský rok. Francouzské deficity obchodní bilance jsou rovněž jistou tradicí, země neměla přebytek od roku 2002, zatímco Němci měli od padesátých let schodek jenom párkrát, když se vypořádávali s ekonomickými důsledky sjednocení země. Podíl Francie na celosvětovém vývozu klesl od roku 2003 zhruba o dva procentní body, což v té nejzákladnější rovině naznačuje ztrátu mezinárodní konkurenceschopnosti. Francouze pochopitelně trápí nejen vysoký schodek v obchodě s Čínou (podle francouzských údajů loni 27,2 miliardy eur), ale i s Německem, které podle Spolkového statistického úřadu v obchodu s Francií dosáhlo přebytku 35,1 miliardy eur. Francie na tom není dobře ani s běžným účtem platební bilance, která je ve schodku posledních šest let, zatímco Německo je už deset let ve stále rostoucím přebytku.
Do třetice všech deficitů trápí Francii vysoké schodky veřejných rozpočtů, a co je horší, jejich vysoká strukturální složka, která se pohybuje za hranicí čtyř procent HDP. To je mimochodem nejen o hodně víc než v Německu (loni zhruba 1,3 procenta s perspektivou poklesu až téměř k nulovému deficitu v příštím roce), ale také více než v Česku. Francois Hollande již ohlásil, že Pakt stability, který členy eurozóny zavazuje k výraznému snižování cyklické složky schodků, bude chtít v případě svého vítězství znovu projednat s odkazem, že musí být posílen o „podporu růstu“.
Faktem je, že Francie si na trojí deficit zadělávala dlouhá léta, a má-li je začít snižovat, nadře se nesrovnatelně víc než její hlavní ekonomický i politický partner, který by měl spíše uzdu mírně povolit, aby Francii zvýšenou poptávkou trochu pomohl. Jde o hodně a v Berlíně by asi dali nevím co za to, kdyby tandem Merkozy mohl pokračovat. Za pár týdnů uvidíme.