Dohoda, která vzešla z klimatické konference v Paříži a hovoří o tom, že se státy do konce století pokusí udržet globální oteplování pod dvěma stupni Celsia, je jalová, stále ale představuje krok vpřed. Vyplývá to z komentářů světového tisku, podle nichž sice političtí lídři dosáhli částečného úspěchu, když se dokázali dohodnout alespoň na něčem, k dodržování deklarovaného cíle ale jejich závazky ani zdaleka nebudou stačit.
„V Paříži připojily všechny státy svůj podpis, nebylo na tom ale nic zvlášť složitého. Pařížská dohoda totiž postrádá základ, díky němuž by bylo možné dosáhnout stanoveného cíle - udržet oteplování planety pod méně než dvěma stupni Celsia oproti předindustriálnímu období. Rozdíl mezi požadavky a realitou je obrovský. O tom, že by všem vznikla povinnost dbát na životní prostředí, nemůže být řeč,“ konstatoval rakouský deník Die Presse.
Stejně to vidí i levicový norský list Dagsavisen. „Je tato dohoda dostatečně silná a závazná? Bohužel je tu vcelku velké nebezpečí, že ne a že svět před dalekosáhlými změnami klimatu neochrání. OSN se samozřejmě snaží, aby dohoda vypadala jako úspěch. Je ale snadné nahlédnout za oponu.“
George Monbiot v komentáři pro britský deník The Guardian shrnul výsledky konference lapidárně: „Ve srovnání s tím, jak to mohlo dopadnout, je to zázrak. Ve srovnání s tím, jak to mělo dopadnout, je to katastrofa.“ I když se podle něj státy připojily k dohodě v dobré víře, její obsah bude znamenat, že se světové klima může nebezpečně změnit.
Ironií je, že kdyby se něco takového přijalo už v roce 1995, mohlo to docela dobře fungovat
„Ale abychom byli fér, chybu nelze hledat jen v pařížských jednáních, ale v celém procesu. Hranice 1,5 stupně, která se teď jeví jako příliš ambiciózní a nesplnitelný cíl, se dalo dobře dosáhnout v roce 1995, kdy se klimatická konference konala v Berlíně. Dvě desetiletí zdržování a odkládání… spojené s neochotou vlád vysvětlit voličům, že myšlení zaměřené jen na blízkou budoucnost bude mít v dlouhodobém horizontu nedozírné následky způsobily, že náš manévrovací prostor už je jen velmi malý. Konference v Paříži dopadla lépe, než dřív kterákoli jiná. Což je vlastně děsivé konstatování,“ napsal Monbiot.
Příliš optimismu nevzbudily výsledky z Paříže ani v dalším komentátorovi Guardianu Billu McKibbenovi, podle nějž svět nyní předstírá, že splnil svou povinnost už tím, že si stanovil nějaký cíl. „Není tady žádný důvod k uspokojení, nebo k optimismu. Každý teď ponechán svému osudu stráví další dekádu hlavně tím, že se bude rozhoupávat k tomu, aby něco opravdu dělal,“ domnívá se.
Stejný autor to ve svém textu pro americký list The New York Times čtenářům vylíčil zcela bez pozlátka. „To, k čemu se světoví lídři ve skutečnosti zavázali, vypadá následovně: dobrovolné omezení emisí, jež nebude možné nijak vymáhat, dobrovolná hlášení o plnění dobrovolných cílů a dobrovolné příspěvky do miliardového klimatického fondu. Závazného tady není vůbec nic, až na to, že každá země musí co pět let revidovat své dobrovolné národní závazky - a dokonce tu existuje výjimka pro rozvíjející se státy.“
Ale i on přiznává, že politici vlastně ve srovnání s tím, jak se věci vyvíjely dosud, dosáhli maxima. „Ironií je, že kdyby se něco takového přijalo už v roce 1995, mohlo to docela dobře fungovat,“ uzavírá McKibben.
Čtěte také:
Země musí převzít více zodpovědnosti, řekl k ochraně klimatu čínský prezident
Exxon znal vliv člověka na klima desítky let. Závěry svých vědců zlehčoval
