Legendární dobrodruh, cestovatel, eskymácký náčelník, polární lovec, spisovatel a vynálezce poznal během svého života pořádný kus světa. Přes třicet let žil v arktických končinách, až se nakonec usadil v Kanadě. Podle jeho vyprávění vzniklo několik knih, které popisují drsný život dobrodruhů na zlatém severu.
Foto: Flickr.com
„Byl jsem první zimu na ostrově docela sám… Zůstával jsem ve své jeskyni, vzpomínal jsem na všelicos. Ale smutek ani opuštěnost jsem necítil. Zvykl jsem si na samotu na své dlouhé cestě a mimoto jsem věděl, že se tu na jaře zase zastaví nějaká velrybářská loď a že se opět sejdu s lidmi. Někdy mne ovšem napadlo, co by bylo, kdyby na mne přišla nějaká nemoc, a nikdo by se o mne nemohl postarat. Ale pak jsem si řekl, že každý člověk musí zemřít.“
Tak vzpomínal Jan Eskymo Welzl v knize Třicet let na zlatém severu na svou první zimu za polárním kruhem. Na samotu byl zvyklý a hned tak něco ho nerozházelo. I proto byl na Novosibiřských ostrovech roku 1903 zvolen náčelníkem a nejvyšším soudcem. Jeho jméno bylo počátkem 20. století známé po celém severu. Bílí polárníci mu říkali Arctic Bird nebo Arctic Bismarck, domorodí Eskymáci Moojok Ojaak – Pojídač medvědů.
Vzhůru do neznáma
Narodil se roku 1868 v moravském Zábřehu. Už v 16 letech se vydal do světa na zkušenou. Pěšky prošel Rakousko, dostal se do italského Janova, pak přešel Balkán a nějakou dobu působil v Braile v dnešním Rumunsku. V říjnu 1888 nastoupil na vojenskou službu k pevnostnímu dělostřelectvu, nejdřív do Brna a pak do Krakova. Z vojny se vrátil po třech letech a nějakou dobu pracoval ve Štěpánově u Olomouce, Vídni a Terstu. Po matčině smrti roku 1892 už ho ale v rodném Rakousku–Uhersku nic nedrželo, a tak s pouhými čtyřmi krejcary v kapse odešel pěšky do Janova, kde se nechal najmout na loď jako topič. Tak začala jeho první zaoceánská plavba.
Loď měla namířeno do amerického Baltimoru a dále do Austrálie a na Dálný východ. Welzl tedy hned napoprvé obeplul téměř celý svět. Když dorazil do Vladivostoku, začal si hledat práci. Protože na Sibiři zrovna probíhala stavba Transsibiřské magistrály a byla sháňka po kvalifikovaných dělnících, Janova profese strojního zámečníka byla přesně tím, co stavitelé potřebovali.
První zimu strávil v Chomustoku, osadě nedaleko Irkutska. Tam také zjistil, jak je Sibiř obrovská a jaká bohatství v podobě zlata či kožešin nabízí. Co ho ale lákalo nejvíc, byl svobodný život. Z vyprávění se doslechl, že na dalekém severu jsou ještě místa, kde člověk nepodléhá žádné vládě a může žít zcela svobodně. A právě po tom Welzl toužil. Hned jak pominuly nejtěžší mrazy, rozhodl se pro riskantní krok – vydal se směrem na severovýchod do nejodlehlejších míst Sibiře.
Prondu-neprondu
Sibiř byla obrovská, neprostupná a v té době ještě téměř neobydlená. Přesto tam vedly cesty, kterými se různí kupci, lovci a úředníci carské správy dostali prakticky všude. Málokdo se ale vydával tak daleko na severovýchod. Cestu do oblasti Kolymy, kterou zkušení matadoři dokázali zvládnout za několik měsíců, absolvoval Welzl za tři roky. Bylo to způsobeno tím, že cestoval v létě, kdy byl místní terén kvůli mokřinám na mnoha místech zcela neprostupný. Volil různé okliky a také bloudil. Nikam nespěchal a s károu taženou odolným sibiřským poníkem se pomalu probíjel drsnou přírodou. Osamělý dobrodruh se přitom mohl lehce stát obětí přepadení. Protože si toho byl vědom, své šance hodnotil slovy: „Prondu-prondu, neprondu-neprondu!“
Postupně se adaptoval na místní prostředí. Vše ale komplikovala jeho absolutní neznalost map i jazyků. I popis jeho putování, jak je zachytil v pamětech, je proto někdy dost chaotický. Welzl cestoval po Čukotce, byl na Anadyru, Medvědích ostrovech, Koljučinu a údajně podle všeho také na ostrově Sv. Vavřince. Nakonec ho vysadila velrybářská loď na Novosibiřských ostrovech.
Vyhoštěný náčelník
Po mnohaletém putování se Welzl usadil na Velkém Ljachovském ostrově, kde trvale žilo jen pár odvážlivců. Český cestovatel přebýval v jakési jeskyni či zemljance, kterou si postupně zařizoval. Živil se hlavně lovem a obchodem. Postupně si dokonce vybudoval vlastní obchodní společnost a dařilo se mu celkem dobře. Vydělal tolik peněz, že si mohl koupit smečku psů, šalupu nazvanou Seven Sisters a nakonec i velkou obchodní loď Laura. Jezdil pravidelně na Aljašku i do Spojených států, kde nakupoval zboží, které pak rozvážel po jednotlivých ostrovech. Fungoval také jako pošťák, zubař nebo doktor. Za své zásluhy byl nakonec zvolen náčelníkem celé Nové Sibiře.
Za polárním kruhem strávil téměř 30 let a bylo to nejšťastnější období jeho života. Problémy přišly teprve roku 1924, kdy jeho šalupa Seven Sisters ztroskotala při plavbě do San Franciska u amerických břehů. Welzl sice vyvázl bez zranění, přišel ale o velkou část majetku a navíc se o něj začaly zajímat americké úřady. Jako obyvatel Arktidy totiž neměl žádné doklady, a byl proto automaticky považován za špiona. Před soudem se rozhodl hájit sám, což vzhledem k jeho špatné angličtině, prokládané eskymáckými výrazy, nebyl zrovna nejlepší nápad. Z Ameriky byl vyhoštěn a po dlouhých letech se musel vrátit do Evropy.
Eskymo se vrací
Nějaký čas pobýval v Hamburku, kde prodával zeleninu a kreslil obrazy polárních krajin. Brzy se na něj ale opět usmálo štěstí. Jeho historky ze severských krajů totiž zaujaly úředníky československého konzulátu, kteří Welzlovi zprostředkovali kontakt s brněnským novinářem Rudolfem Těsnohlídkem. Ten si s bývalým polárníkem začal dopisovat a z jeho vzpomínek, psaných téměř nesrozumitelnou češtinou, doslova vykřesal knihu s názvem „Eskymo Welzl – Paměti českého polárního lovce a zlatokopa“. Dílo mělo velký úspěch a Welzl díky němu zjistil, že za své příhody může získat peníze.
Jakmile dorazil roku 1928 do Prahy, ihned upoutal pozornost novinářů, dokonce byl pozván na audienci k prezidentu Masarykovi. Novináři Bedřich Golombek a Jaroslav Valenta ho pozvali do Brna, kde jim diktoval své příběhy na mikrofon. Navíc začal jezdit po přednáškách, které mu oba žurnalisté organizovali. Z jeho vyprávění nakonec vznikly ještě tři knihy – Třicet let na zlatém severu, Po stopách polárních pokladů a Trampoty eskymáckého náčelníka v Evropě.
Jan Eskymo Welzl (1868-1948)
Narodil se 15. srpna 1868 v moravském Zábřehu. Vyučil se strojním zámečníkem a praxi získal v Janově. Po matčině smrti roku 1892 se rozhodl Rakousko-Uhersko opustit a odplul lodí do Vladivostoku. Zde získal práci na stavbě Transsibiřské magistrály, hned po první zimě se ale vydal na sever. Dostal se až na Novosibiřské ostrovy, které se na dalších 30 let staly jeho domovem. Živil se jako lovec a obchodník, roku 1924 byl ale vyhoštěn a musel se vrátit do Evropy. Po krátkém působení v Hamburku se roku 1928 dostal do Československa. Spolupracoval s brněnskými redaktory a jezdil po přednáškách. Hned v dalším roce však vyrazil opět na cesty a konec života strávil v kanadském Dawson City. Zemřel 19. září 1948.
Poslední adresa
Život v civilizaci ale Welzlovi nevyhovoval, ve svých 60 letech se proto vydal zpět na sever. Při odjezdu se s přáteli loučil slovy: „Sbohem, už se nikdy neuvidíme!“ A měl pravdu. Jeho poslední dlouhá cesta ovšem nakonec nevedla do milované Arktidy, ale z finančních důvodů skončila už v kanadském Dawson City. Zde strávil někdejší novosibiřský náčelník posledních 20 let života.
Zpočátku pracoval pro železniční a paroplavební společnost, už roku 1930 si ale poranil záda a od té doby žil až do smrti ze státní podpory. Vzdal se sice snu o návratu k Eskymákům, ani tak ale nezahálel. Stavěl různé mechanické stroje, které ochotně předváděl všem kolemjdoucím. Začal psát i další knihu s názvem „Cesta kolem světa 1893–1898“, jejího vydání se ale už nedožil. Zemřel roku 1948 na infarkt a byl pohřben na veřejném hřbitově v Dawson City. Jeho hrob nebyl nikým udržován, postupně proto zarostl a později se z něj ztratil i kříž, takže dnes už není jasné, kde vlastně býval. Jeho pravděpodobnou polohu určili až jeho obdivovatelé a na zvoleném místě vybudovali nový symbolický hrob. K němu dnes jezdí každoročně stovky lidí připomenout si jednoho z nejpozoruhodnějších českých cestovatelů.