Syn prezidenta T. G. Masaryka byl jedním z nejvýznačnějších československých diplomatů první poloviny 20. století. Působil jako velvyslanec v Londýně, ministr zahraničí Benešovy exilové vlády i ministr zahraničí ve vládě Klementa Gottwalda. V únoru 1948 odmítl odstoupit z funkce a brzy poté za dodnes nevyjasněných okolností tragicky zemřel.
Foto: Wikipedia.org
Jan Masaryk patřil k významným osobnostem české historie. Jako velvyslanec ve Velké Británii i jako ministr zahraničních věcí si dokázal získat respekt a úctu politiků. Zároveň se díky svému přirozenému vystupování a srdečnosti stal velmi populárním u široké veřejnosti. Prosazoval zahraniční politiku opírající se o spolupráci se západními demokraciemi.
Zlom v jeho životě přinesl Mnichov 1938, který byl předzvěstí poválečného rozdělení světa na dva nepřátelské bloky. V předvečer vpádu nacistů do Polska hovořil o osudu své země ve vysílání BBC v Londýně a 8. září 1939 zahájil v české redakci BBC sérii svých pravidelných promluv, nazvaných „Volá Londýn“.
Přestože byl vždy vnímán především jako extrovert, byl v nitru velmi citlivý a ke konci života trpěl depresemi. Uvědomoval si, že jako syn T. G. Masaryka musí pokračovat v jeho odkazu. O to víc ho zasahovaly všechny tragické události, které ubližovaly Československé republice. Velmi těžce nesl i komunistický převrat roku 1948, který ho nakonec stál také život.
Trable s Hilsnerem
Narodil se roku 1886 na pražských Vinohradech. Byl třetím dítětem Tomáše Garrigua Masaryka a jeho ženy Charlotty. V porovnání se sourozenci – o sedm let starší Alicí, o šest let starším Herbertem a o pět let mladší Olgou – byl nejaktivnější. Měl výjimečný talent na jazyky, věnoval se sportu, hrál fotbal a chodil trénovat tenis na Štvanici. Obzvlášť vynikal v hudbě a odmalička tvrdil, že se stane profesionálním pianistou nebo dirigentem.
Po absolvování obecné školy, kde patřil spíš k lepšímu průměru, začal Jan Masaryk roku 1897 studovat na malostranském reálném gymnáziu. Zpočátku i zde byly jeho studijní výsledky uspokojivé, v době takzvané hilsneriády si ale prospěch rapidně pohoršil. Hilsnerova aféra postihla celou Masarykovu rodinu. Vše začalo roku 1899, kdy bylo u městečka Polná nalezeno tělo mrtvé dívky Anežky Hrůzové. Z vraždy byl obviněn židovský mladík Leopold Hilsner. Vykonstruovaný proces, postavený převážně na nepřímých důkazech, byl v centru pozornosti. Navíc se rozšířila nesmyslná fáma o rituální vraždě. Tomáš Garrigue Masaryk proti ní vystoupil a aktivně se zapojil do kritiky procesu. Tím však proti sobě popudil většinu společnosti.
To vše působilo i na Jana Masaryka, kterému bylo tehdy 13 let. Nejenže musel sledovat útoky na otce, ale i on sám byl vystaven neustálým tlakům a šikaně od spolužáků. Došlo to až tak daleko, že ho do školy doprovázel starší bratr Herbert. Po třech letech byl ze studií vyloučen a nepodařilo se mu dokončit ani Akademické gymnázium v Praze. Těsně před maturitou roku 1906 ho nakonec rodiče poslali raději k příbuzným do Ameriky.
Americká škola
V Americe zažil Jan Masaryk pravou školu života. Nejprve pracoval jako poslíček u jedné newyorské společnosti. Šlo o podřadnou práci, kterou v té době vykonávali dvanáctiletí kluci, a Janovi bylo už 20. Po roce ale získal relativně dobře placenou práci ve slévárnách v Bridgeportu, které vlastnil přítel Tomáše Garrigua Masaryka Charles Crane. Jan zde ovšem žádné výsady neměl. Vystřídal mnoho dělnických profesí, byl nádeníkem, slévárenským formířem i prosévačem písku. Přesto na toto období často vzpomínal jako na jedno z nejšťastnějších ve svém životě. V jednom článku později přiznal, že za svůj úspěch v diplomacii vděčí právě znalostem lidských povah, které získal v Craneově továrně. Za šest let v Bridgeportu se navíc naučil i dokonale používat americkou angličtinu.
Koncem roku 1913 se vrátil z Ameriky domů, kde ho ale zastihla válka. Roku 1915 byl odveden do rakousko-uherské armády jako jednoroční dobrovolník. Paradoxně krátce předtím jeho otec Tomáš Garrigue Masaryk odcestoval s dcerou Olgou do zahraničí, aby bojoval proti rakousko-uherské monarchii za samostatnost československého státu. Jan Masaryk strávil celou válku v týlovém zabezpečení u uherského jízdního pluku. Jako voják to dokonce dotáhl na hodnost poručíka, přestože, jak později vzpomínal, za celou válku ani jednou nevystřelil. Pobýval většinou v Haliči, Uhrách a krátce také v severní Itálii. Díky svému nadání na jazyky se u vojska naučil výborně polsky a maďarsky.
Domů z války se Jan Masaryk vrátil několik dnů po 28. říjnu 1918. O necelé dva měsíce později, 20. prosince, pak vítal otce, nyní již prezidenta republiky, na hraničním přechodu v Horním Dvořišti.
Jan Masaryk (1886–1948)
Narodil se 14. září 1886 v Praze v rodině univerzitního profesora a pozdějšího prezidenta T. G. Masaryka. Od mládí byl velmi nadaný na jazyky, nepatřil ale k nejlepším studentům. Ještě před maturitou odjel roku 1906 do Ameriky, kde pracoval jako dělník.
Po první světové válce zahájil diplomatickou dráhu. V letech 1925 až 1938 byl velvyslancem v Londýně, v letech 1940 až 1945 ministrem zahraničí Benešovy exilové vlády a v letech 1945 až 1948 ministrem zahraničí ve vládě Klementa Gottwalda. Při únorovém puči roku 1948 odmítl rezignovat a 10. března 1948 byl nalezen mrtvý pod oknem svého bytu. Jeho smrt je dodnes záhadou. Je pravděpodobné, že šlo o vraždu na objednávku KGB.
Diplomatické začátky
První světová válka poznamenala celou Masarykovu rodinu. Tomáš Garrigue Masaryk zůstal s dcerou Olgou v zahraničí, hned na počátku války zemřel na tyfus syn Herbert, Jan musel narukovat do armády, Alice strávila osm měsíců ve vězení a Charlotta, vystavená neustálým tlakům, vážně onemocněla. Po zvolení Tomáše Garrigua Masaryka prezidentem začali Masarykovi bydlet na Pražském hradě. Bohužel zdravotní stav Charlotty se nezlepšoval a většinu času musela trávit v sanatoriu ve Veleslavíně.
Dne 1. ledna 1919 byla ustanovena prezidentská kancelář, ve které se počítalo také s Janem Masarykem. Nebyl sice vystudovaným odborníkem, mohl ale využít výborné jazykové znalosti. Otec ho doporučil na ministerstvo zahraničí, kde byl Jan Masaryk
1. března 1919 jmenován ministerským tajemníkem. Pomáhal ministru Edvardu Benešovi a často doprovázel otce při zahraničních cestách. Jeho úkolem bylo mimo jiné vítání a vyprovázení delegací a oficiálních hostů. Tehdy se projevil jako vynikající diplomat a organizátor. Dokázal lehce odhadnout různé lidské povahy a jednat s lidmi s přirozenou nenuceností a šarmem.
Během roku 1919 se uvolnil úřad diplomatického zástupce ve Washingtonu. Nakonec bylo rozhodnuto, že místo bude obsazeno právě Janem Masarykem. Jeho úkolem bylo získat pro Československo sympatie a uznání amerických společenských kruhů. Zpočátku to nebylo snadné, ale ukázalo se, že Jan Masaryk je pro tuto práci přímo ideální. Výborně využil svoji americkou angličtinu a přirozeným vystupováním se stal velmi oblíbeným mezi americkými Čechy a Slováky.
Londýnská mise
Po roce působení v Americe bylo Janu Masarykovi nabídnuto místo diplomatického pracovníka ve Velké Británii. Na nové působiště byl zapsán jako legační rada (úředník ministerstva zahraničí) v prosinci 1921, natrvalo ale ve Velké Británii nezůstal. V té době se totiž zhoršoval zdravotní stav jeho matky a také bylo nutné zařídit mnoho věcí v Praze. Na počátku 20. let se proto Jan Masaryk střídavě pohyboval mezi Londýnem a Prahou.
V Praze se aktivně účastnil společenského života a stal se ozdobou mnoha večírků. Přispíval Československému jockey klubu, byl členem Českého pánského klubu, Společenského klubu, Východočeského jezdeckého klubu, Českého veslařského klubu, platil si lóži Českého kvarteta, spoluzaložil československý Rotary klub a byl také členem první české zednářské lóže.
Roku 1925 se uvolnilo místo velvyslance ve Velké Británii. Na nového ambasadora byl navržen právě Jan Masaryk, a tak se 3. července 1925 z legačního rady stal velvyslancem. Do nového místa v Londýně přijel s Frances Craneovou, s níž se oženil 28. prosince 1924. Frances byla dcerou Janova bývalého amerického zaměstnavatele Charlese Cranea. Sňatek ale vzbudil pobouření, protože Craneová se vdávala už podruhé a měla tři děti. Manželství vydrželo sedm let.
Práce velvyslance v Londýně znamenala především dostat neznámou Československou republiku do povědomí Britů jako zemi se stabilní demokracií a pokročilým hospodářstvím. Prosadit se v konzervativní britské společnosti nebylo zpočátku vůbec jednoduché. Díky svému charizmatu se ovšem Janu Masarykovi ve Velké Británii podařilo získat důvěru vysokých společenských kruhů a už brzy po nástupu do úřadu se stal i zvláštním oblíbencem krále Jiřího V. Panovník totiž zbožňoval anekdoty a Masaryk byl jejich výborným vypravěčem.
Na vlnách BBC
Jako velvyslanec působil Jan Masaryk ve Velké Británii až do 14. října 1938, kdy na protest proti mnichovské dohodě z funkce odstoupil. Zrada západních mocností ho velmi bolestně zasáhla a toto trauma už nikdy zcela nepřekonal. Koncem roku 1938 odjel do Ameriky, aby stejně jako jeho sestra Alice seznamoval Američany se situací v Evropě. Na jaře 1939 se ale rozhodl znovu vrátit do Velké Británie. „Připravíme pánům, kteří nás pohltili, zatracené bolení břicha,“ vzkázal na adresu Němců.
V Anglii se připojil k Edvardu Benešovi. Po vypuknutí druhé světové války řešili zástupci československé exilové reprezentace mnoho problémů, především s uznáním Československa jako demokratického spojence. K uznání československé exilové vlády Velkou Británií nakonec došlo 23. července 1940. Jan Masaryk byl jmenován exilovým ministrem zahraničí, populární se ale stal hlavně díky pravidelným vystoupením v československém vysílání BBC. První řeč pronesl 8. září 1939. Velmi dobře si přitom uvědomoval, že za poslouchání jeho projevů hrozí i trest smrti, a proto se snažil přinést lidem doma co nejvíc naděje a víry. Ve své úvodní řeči mimo jiné uvedl: „Hodina odplaty nadešla, boj o vyhlazení nacismu započal. Při jménu, které nosím, vám zde prohlašuji, že tento boj vyhrajeme a pravda zvítězí. Naším programem je svobodné Československo ve svobodné Evropě.“
Jako ministr zahraničních věcí často cestoval mezi Velkou Británií a Spojenými státy. Právě v Americe roku 1941 potkal i spisovatelku Marcii Davenportovou, která se stala jeho blízkou přítelkyní.
Utajená vražda
Jan Masaryk zůstal ve funkci ministra zahraničí i po druhé světové válce. Velké naděje upíral především k založení Organizace spojených národů. Byl také zvolen do Výkonného výboru OSN. Brzy se ovšem začalo projevovat ovlivňování československé politiky Sovětským svazem a nebezpečným směrem se ubíraly i politické události v samotném Československu. Stále větší moc získávala komunistická strana a Československo se postupně dostávalo pod přímý sovětský vliv. Jan Masaryk žil pod obrovským tlakem. Jeho poslední tři roky života nejpřesněji vyjadřují slova: „Slíbil jsem tátovi, že Beneše neopustím.“
Když se vrátil v červenci 1947 ze státní návštěvy Moskvy, kde byla československá delegace přinucena odříct účast na Marshallově plánu, vyjádřil se slovy: „Do Moskvy jsem jel jako československý ministr a vrátil jsem se jako Stalinův pacholek.“ Situace v Československu nakonec vyvrcholila komunistickým převratem v únoru 1948. Masaryk se do poslední chvíle snažil bojovat za odkaz svého otce. Jako jediný z nekomunistických ministrů v únoru 1948 nepodal demisi. Stal se ale nepohodlným nastávajícímu režimu a dne 10. března 1948 byl nalezen mrtev pod okny svého bytu v Černínském paláci.
Teprve od roku 1989 je postupně poodhalována pravda o jeho smrti, kterou totalitní režim prezentoval jako sebevraždu. Novodobé vědecké způsoby vyšetřování vyloučily, že by k pádu došlo nešťastnou náhodou, většina historiků se proto dnes domnívá, že šlo o vraždu. Masarykova smrt byla zdrcujícím okamžikem pro celý národ. Lidé jako by tušili, že končí období demokracie a začíná doba komunistické diktatury.