Jít proti proudu bývá nevděčné, ale často se na konci cesty skrývá úspěch, kterému by nikdo nevěřil. Začátek jednoho takového příběhu se rodí ve Velké Británii. Ostrovům, jež děsí rozpad ocelářského průmyslu pod tíhou vysokých výrobních nákladů a levné čínské konkurence, vlil optimismus do žil Ind Sanjeev Gupta.
Tam, kde selhala indická Tata, která se chce ocelárny zbavit, prý indický miliardář uspěje. Přebuduje svou vysloužilou ocelárnu ve Walesu, kterou koupil za pakatel v roce 2013. Už nebude potřebovat surové železo, protože ocel vyrobí ze šrotu. Pokryje tak až pětinu britské spotřeby oceli.
Sám Gupta přiznává, že pro tento plán potřebuje levnou elektrickou energii, kterou bude šrot v obloukových pecích tavit. Velká Británie však má elektřinu pro průmysl suverénně nejdražší v Evropě. Jak z toho ven? Gupta koupil starou uhelnou elektrárnu kousek od ocelárny a chce ji předělat, aby mohla topit dřevěnými peletami.
Další elektřinu si vyrobí v přílivové elektrárně. Vtip je v tom, že záchranu ocelářského průmyslu v jeho scénáři zaplatí britský spotřebitel elektřiny. Gupta spoléhá na to, že na přestavbu elektrárny i na proud z moře získá dotace.
Díky dotované elektřině najednou začne výroba oceli vydělávat. Gupta se vlastně pohybuje proti proudu jen zdánlivě. Ve skutečnosti nasedl na vlnu doby – bez dotací ani kuře nehrabe.
Čtěte další zápisníky redaktorů E15:
