Smyslem restrukturalizace dluhu je snížit objem nových úvěrů potřebných k záchraně nesolventního subjektu. Věřitelé nabízejí odpuštění dluhů, aby získali zpět větší hodnotu a poskytli nesolventnímu subjektu co nejméně nových financí. Kupodivu se však zdá, že věřitelé Řecka nejsou schopni vzít tento zdravý finanční princip na vědomí. Pokud jde o řecký dluh, objevilo se v posledních pěti letech jasné schéma, které zůstává nedotčené dodnes.
V roce 2010 poskytly Evropa a Mezinárodní měnový fond (MMF) nesolventnímu řeckému státu úvěry rovnající se 44 procentům HDP země. I pouhá zmínka o restrukturalizaci dluhu se pokládala za nepřípustnou a byla důvodem k výsměchu těm z nás, kdo se odvážili naznačit její nevyhnutelnost.
Utahování opasků
Když se v roce 2012 prudce zvýšil poměr dluhu k HDP, byl soukromým věřitelům Řecka naordinován výrazný „sestřih“ ve výši 34 procent jejich dluhu. Současně se však řecký státní dluh zvýšil o nové úvěry v hodnotě 63 procent HDP. O několik měsíců později – v listopadu – naznačila euroskupina, že odpuštění dluhů bude dokončeno do prosince 2014, jakmile bude program z roku 2012 „úspěšně“ završen a řecký státní rozpočet dosáhne primárního přebytku (nezahrnuje úrokové platby).
Když však bylo v roce 2015 primárního přebytku dosaženo, věřitelé Řecka odmítli o odpuštění dluhů vůbec diskutovat. Jednání zůstávala pět měsíců ve slepé uličce a vyvrcholila 5. července řeckým referendem, v němž voliči výraznou většinou hlasů odmítli další úsporná opatření, a následnou kapitulací řecké vlády, formálně uzavřenou v dohodě eurosummitu z 12. července.
Tato dohoda, která dnes představuje základní schéma vztahu mezi Řeckem a eurozónou, napevno počítá s pětiletým obdobím, během něhož bude restrukturalizace dluhu figurovat na konci žalostného sledu fiskálního utahování opasků, hospodářské kontrakce a programového selhávání.
Posloupnost nové „sanace“ předpokládané v dohodě z 12. července skutečně a vcelku předvídatelně začíná přijetím tvrdých daňových opatření a střednědobých fiskálních cílů rovnajících se další vlně striktního utahování opasků. Následuje letní vyjednávání o další velké půjčce rovnající se 48 procentům HDP (poměr dluhu k HDP už přesahuje 180 procent).
A nejdříve v listopadu, až po prvním vyhodnocení nového programu, bude „euroskupina připravena zvážit v nezbytném případě možná dodatečná opatření… s cílem zajistit, aby hrubé potřeby financování zůstaly na trvale udržitelné úrovni“.
Naše návrhy nebyly odmítnuty. Ačkoli jsme měli dobře doloženo, že jsou technicky precizní a právně přípustné, jednoduše se o nich nikdy nediskutovalo
Během jednání, jichž jsem se od 25. ledna do 5. července účastnil, jsem našim věřitelům opakovaně navrhoval řadu chytrých dluhových swapů. Cílem bylo minimalizovat množství nových financí vyžadovaných Evropským stabilizačním mechanismem a MMF k refinancování řeckého dluhu a zajistit, aby Řecko mohlo ještě v roce 2015 žádat Evropskou centrální banku o program nákupu aktiv (kvantitativní uvolňování), čímž by se v podstatě obnovil přístup Řecka na kapitálové trhy. Odhadovali jsme, že by k tomu nebylo zapotřebí více než 30 miliard eur (neboli 17 procent HDP) v podobě nových financí z Evropského stabilizačního mechanismu, přičemž pro primární rozpočet řeckého státu by se z této částky nemuselo čerpat nic.
Naše návrhy nebyly odmítnuty. Ačkoli jsme měli dobře doloženo, že jsou technicky precizní a právně přípustné, jednoduše se o nich nikdy nediskutovalo. V euroskupině převládla politická vůle ignorovat naše návrhy, nechat vyjednávání ztroskotat, vymoci si na neurčito bankovní prázdniny a donutit řeckou vládu, aby se ve všem podvolila – včetně mohutného nového úvěru dosahujícího téměř trojnásobku částky, kterou jsme navrhovali my. Věřitelé Řecka opět zapřáhli vůz před koně, když trvali na dohodě o novém úvěru před jakoukoli diskusí o odpuštění dluhů. V důsledku toho se velikost nové půjčky pokládané za nezbytnou neúprosně zvýšila, stejně jako v letech 2010 a 2012.
Odpisy dluhu
Neudržitelný dluh se dříve či později odepíše. Přesné načasování a povaha tohoto odepsání však může nesmírně ovlivnit hospodářské vyhlídky dané země. A Řecko se dnes zmítá v humanitární krizi, protože se nevyhnutelná restrukturalizace jeho dluhu využívá jako záminka k ustavičnému odkládání této restrukturalizace. Jak se mě jednou zeptal nejmenovaný vysoký představitel Evropské komise: „Váš dluh bude seškrtán tak jako tak, takže proč marníte drahocenný politický kapitál naléháním na to, abychom k restrukturalizaci přistoupili hned?“
Odpověď měla být zjevná. Restrukturalizace dluhu ex ante, která snižuje objem případných nových úvěrů a činí dluh trvale udržitelným ještě před zavedením jakýchkoli reforem, má slušnou šanci, že přiláká investice, stabilizuje příjmy a připraví podmínky k zotavení. Naproti tomu odpis dluhu podobný tomu řeckému v roce 2012, který byl výsledkem programového selhání, jen přispívá k udržování sestupné spirály.
Proč věřitelé Řecka odmítají přistoupit k restrukturalizaci dluhu předtím, než se začne jednat o nových úvěrech? A proč preferují mnohem větší balík nových úvěrů, než je nezbytné?
Odpovědí na tyto otázky se nelze dobrat diskusemi o zdravých financích, veřejných či soukromých, poněvadž jsou pevně zakotvené v říši mocenské politiky. Dluh znamená moc věřitele, a jak se Řecko drsným způsobem přesvědčilo, neudržitelný dluh mění věřitele v leviatana. Život s ním se stává ohavným, brutálním a pro řadu mých spoluobčanů i krátkým.
Autor je bývalým ministrem financí Řecka, poslancem parlamentu za stranu Syriza a profesorem ekonomie na Aténské univerzitě
Čtěte také:
Odpuštění řeckého dluhu není nutné, míní šéfka MMF
Řecko má přechodnou vládu, premiérka jmenovala nestraníky
Potvrzeno. Řecko odvrátilo pád do recese, dokonce zrychlilo růst
