Hudební nástroje v posledních letech lákají stále více investorů z celého světa. V drtivé většině totiž nabízejí zajímavé zhodnocení v čase. Hodnotu nástrojů po dlouhé době útlumu objevují i Češi. "Zatím investují opatrně," říká houslový virtuos a soudní znalec v oboru smyčcových nástrojů Jaroslav Svěcený. "Najdou se ale i takoví, kteří do houslí investují dvacet milionů korun," dodává.
Především do smyčcových nástrojů se globálně investuje přes 300 let, takže nejde o nic nového. Už tenkrát lidi věděli, že je to trvalá hodnota, kterou je třeba podporovat. I Antonio Stradivari měl mecenáše. Nejvíce se investuje do starých či starších mistrovských houslí, viol a violoncell, stále více také do kvalitních smyčců od především francouzských, anglických a německých smyčcařů.
Trend investování do nástrojů je tedy soustavný, ve dvacátém století ale nabral na obrátkách a poslední době je přímo obrovský. Teď do toho navíc vstoupil fenomén asijských investorů, který předtím, kromě Japonska, takřka neexistoval. Asie zkrátka objevila, že nástroje mají vysokou hodnotu, která roste překvapivě rychlým způsobem. Zajímavostí je, že v Asii se tyto špičkové nástroje prodávají za vyšší ceny než u nás v Evropě.
E15: Smyčcové nástroje se stávají stále běžnější součástí investičních portfolií. Pozorujete ten nárůst?
E15: Zvyšují tím asijští investoři ceny nástrojů?
Samozřejmě, že to ovlivňuje ceny. Najednou se tady objevil někdo, kdo má prostředky nakupovat špičkové nástroje ve větším měřítku.
E15: The Wall Street Journal v této souvislosti napsal, že skutečně kvalitní nástroje mohou meziročně zvýšit svou hodnotu až o dvacet procent.
Určitě. Musíte mít ovšem všechny papíry-atesty, certifikáty či odborné posudky od důvěryhodných zdrojů. Co zvyšuje cenu? Já si myslím, že v tom sehrává roli i fakt, že se zlepšuje povědomí o hodnotě nástrojů. Vždycky uvádím jako příklad obrazy Emila Filly. Před třiceti lety ho takřka nikdo nechtěl a nyní se z jeho děl staly unikáty za miliony. Roli také sehrává i ten příběh nástroje, který kupujete. Například Stradivariho nástroje dosahují astronomických částek, ale ještě vyšší cenu mají třeba nástroje, které měl prokazatelně ve sbírce Nicolò Paganini.
Na trh vstoupil fenomén asijských investorů, který předtím, kromě Japonska, takřka neexistoval.
E15: Co je teď populární mezi investory, když se rozhodnou investovat konkrétně do houslí?
V českém prostředí jsou populární především nástroje starých českých houslařů. Zde se bavíme o investicích v řádu statisíců korun. Kde se dá očekávat velký nárůst ceny a na koho se lidé hodně ptají, je například italský houslař Stefano Scarampella, který žil na přelomu 19. a 20. století – tedy ve světě houslí vlastně nedávno. Před pár lety byly jeho nejlepší nástroje k mání za 50 tisíc euro, o něco později za 90 tisíc eur a nedávno jsem viděl, že jedno výtečné Scarampellovo violoncello se ve Švýcarsku prodalo za 280 tisíc euro. Zájem o tyto „mladší“ italské houslaře je hodně patrný. Zde také můžeme vidět i meziroční nárůst o 20 procent.
E15: Čím si to vysvětlit, že tak rychle roste zájem o méně známá jména?
Pro řadu lidí jsou slavné nástroje z 18. století (houslařské rodiny Stradivari, Guarneri nebo Amati atd.) za nedosažitelné ceny, takže logicky hledají jinou, cenově dostupnější variantu. Investoři se i díky ověřeným znalcům naučili rozpoznávat méně známé a zároveň kvalitní houslaře, jejichž cena poroste. Je nutné dodat, že jde především o italské mistry, kteří jsou v tomto oboru nejvýše finančně hodnoceni a ve světě těchto investic hrají mezinárodně jednoznačný prim. V případě smyčců vedou v tomto trendu francouzští výrobci 2. poloviny 19. a 1. poloviny 20. století.
E15: Rostoucí cena nástrojů musí přitahovat i padělatele. Jak obchodování s houslemi ovlivňují falzifikáty?
To je bohužel hodně častý jev. Přestože se dodnes dochovalo zhruba 600 originálů Stradivari, na světě jich dle vlepených vinětek existují miliony. Významnou roli v tom sehrávají například továrny a manufaktury v pohraničí, které vyráběly podle modelu Antonia Stradivariho miliony nástrojů (nejvíce okolo konce 19. a počátku 20. století) a dovnitř houslí lepili vinětku „Antonius Stradivarius Cremonensis Faciebat Anno 1713“. To už je takové klišé. Horší je však poznat dobrá falza méně známých a často i dobových houslařů.
Velmi mne však překvapuje fakt, že se dnes objevují falza nástrojů od houslařů, kteří žili ještě před několika lety. Takže i do „novějších“ nástrojů se vyplatí investovat, když už se je vyplatí i kopírovat.
Češi, kteří měli o houslích přehled, nástroje spíš odváželi do zahraničí, protože venku za to dostali lepší peníze.
E15: Aby hudební nástroj neztratil svoje zvukové kvality, mělo by být vyhraný, tedy mělo by se na něj pravidelně hrát. Jak to ale funguje u nástroje, který si koupím jako investici? Přece nemůžu housle zavřít do trezoru a jen sledovat, jak jeho cena roste, nebo ano?
Můžete. Stačí povolit struny a udržovat nástroj ve stálé teplotě a vlhkosti. Pak klidně může být zavřený v trezoru delší dobu. Jednou za čas je nutné zkontrolovat, jestli se například nerozkližují desky, ale to jsou triviální opravy.
Když ale housle „leží“ příliš dlouho, může seschnout takzvaná duše, která uvnitř houslí přenáší zvuk. To pak housle hrají hůř. Naštěstí výměna takových součástek – například spolu s kobylkou – cenu houslí nedeklasuje, jsou to měnitelné části nástroje. To nejdůležitější a nejhodnotnější je originální tělo a hlava houslí včetně co nejlépe zachovaného původního laku, který byl na korpus nanesen.
E15: Stará italská škola smyčcových nástrojů je po všech stránkách uznávaná jako špička. Jaké jsou ještě další lokality, ze kterých vzešly kvalitní nástroje?
Francie a obzvlášť Paříž, pak určitě Anglie. Velmoc je také Německo. Své kvality má vídeňská škola. Ceněnou školou v Evropě je také houslař Jacob Stainer z Absamu v Tyrolsku. Tento předchůdce Antonia Stradivariho ze 17. století stavěl tvarově jiné housle s vyšší klenbou. Od něj se učila celá tehdejší Evropa. Originální housle „stainerky“ mohou stát klidně 500 tisíc euro, ale opět opět pozor - existují milióny manufakturních kopií nevalné ceny i nástroje jiných houslařů (především německé provenience), ve kterých je vlepena staře vyhlížející vinětka s jeho jménem. Později se stal předlohou takřka jen Stradivari nebo Guarneri, jejichž modely houslí mají nosnější tón, který uspokojí posluchače i ve větších sálech.
Jaroslav Svěcený opatruje několik cenných houslí. Vlevo nahoře: housle od Karla Boromejského Dvořáka (1890, Praha), vlevo dole: housle od Josepha Antona Laskeho (1768, Praha), vpravo nahoře: housle od Giuseppeho Fioriniho (1907, Bologna-Mnichov), vpravo dole: housle od Johanna Michaela Willera (1785, Praha)
E15: Existují i místa mimo Evropu, kde vznikají zajímavé nástroje? Dá se do nich investovat?
Dnes jsou zajímaví houslaři po celém světě, od Japonska přes Austrálii až po Kanadu. Investování do moderních nástrojů je ale z pohledu ryze ekonomického velká sázka do loterie. Já vždycky lidem říkám: pokud chcete investovat s větší jistotou, tak raději do starších originálních nástrojů od mistrů, jejichž jméno je již jakousi zavedenou značkou.
E15: V Česku hudební nástroje jako investice nebyly nikdy moc populární. Pozvolna se to ale mění…
V minulosti tady o hodnotě nástrojů nikdo moc nevěděl. A ti, kteří měli přehled, nástroje spíš odváželi do zahraničí, protože venku za to dostali lepší peníze. Bohužel se k tomu „vývozu“ často propůjčovaly i osobnosti našeho tehdejšího kulturního a společenského života.
Dokonce bych řekl, že tito „znalci“ se spíš snažili, aby o skutečně hodnotě například českých houslí nikdo nevěděl. Protože potřebovali nakoupit ve velkém a levně, aby pak měli o to větší zisk v zahraničí.
Za poslední dva roky se ale situace u nás hodně změnila, zlepšila se informovanost. Jako soudní znalec pozoruji, že především v poslední době investorů přibylo poměrně hodně. Mojí snahou je, aby se nástroje vyvezené před několika desetiletími za hranice začaly pomalu vracet zpět a aby bylo u nás v případě starých či starších nástrojů opět „na co hrát“.
Když se v zahraničí objevil nástroj, který nedovedli zařadit, označili ho jako „Bohemian school“. Vždy z toho byl cítit takový despekt.
E15: Jak v současné době vypadá typický český investor?
Zatím to jsou lidé, kteří investují opatrně, většinou v řádu statisíců korun – půl milionu, 300 tisíc, 600 tisíc a podobně. Takových lidí přibylo za poslední dva roky zdaleka nejvíc. Objevili se ale také lidé, kteří v minulosti vůbec nebyli a kteří do houslí i jiných smyčcových nástrojů investují deset, patnáct nebo i dvacet milionů korun – ale na jejich spočítání vám zatím stačí obě ruce. Většinou se jedná o lidi, kteří žili dlouho v zahraničí.
E15: Ve svých pořadech v rozhlase a na svých nahrávkách se snažíte popularizovat staré české houslaře. Kteří z nich jsou investorsky nejzajímavější?
Určitě zakladatel pražské houslařské školy Jan Oldřich Eberle ( 1699-1768). Slavnými houslařskými rody jsou také Dvořákovi, především Karel Boromejský Dvořák ( 1856-1909), který působil i v Paříži, kde se učil a později pracoval u věhlasných mistrů. Po návratu do Prahy začal stavět housle se specifickým nádechem francouzského stylu. Pak také existoval takzvaný „pražský Stradivari“ Ferdinand August Homolka, který stavěl kvalitní nástroje, hlavně podle Stradivariho modelu. Rod Homolků byl nejpočetnějším v celé české historii. Existoval také „český Stradivari“, kterým byl Kašpar Strnad. Špičkové housle také stavěl Tomáš Ondřej Hulínský, Josef Antonín Laske, Jan Kulík nebo Antonín Sitt.
E15: Bylo i tohle vaší motivací, proč jste stal soudním znalcem? Seznámit veřejnost s českými houslaři?
Určitě ano, ale také jsem chtěl lidem pomoct v identifikaci nástrojů. Aby zkrátka věděli, co a v jaké hodnotě mají doma, aby je třeba někdo při prodeji neošidil.
Kromě toho se snažím přispět věhlasu českých nástrojů ve světě. Dřív se totiž na české nástroje venku koukali skrz prsty. Obecně platilo, že když se v zahraničí objevil nástroj, který nedovedli zařadit, označili ho jako „Bohemian school“. Vždy z toho byl cítit takový despekt.
E15: Jste v tomto oboru také investor?
Čas od času si housle koupím. Berte ale v potaz, že jsem především houslista. Takže když si chci koupit housle, jde vždycky o nástroj, na který chci hrát. Nějaké nástroje vlastním, ale nemám jich stovky a nejsem takříkajíc „za vodou“.
| Jaroslav Svěcený |
|---|
| Jaroslav Svěcený (54) je český houslový virtuóz a popularizátor klasické hudby. Po studiu na pražské konzervatoři a AMU se stal sólistou, na svém kontě má více než čtyřicet nahraných alb světového houslového repertoáru. Od roku 2008 pracuje také jako soudní znalec v oboru historických smyčcových nástrojů. Dlouhodobě se snaží přiblížit veřejnosti české houslaře. Tuzemské stavitelé nástrojů představil například na výstavě v pražském Obecním domě v roce 2009. V roce 2010 získal zlatou plaketu prezidenta republiky. |
Čtěte také:
Hudební nástroje lákají světové investory, Čechům moc neříkají
Čeští boháči jsou opatrní, sazí na akcie či levné domy v Americe
