POPEKONOMIE Centrální bankéři mohou docela pravděpodobně řídit ekonomiku špatně, co se týče úrokových sazeb
Češi se mohou těšit na pořádný růst mezd. Míra nezaměstnanosti by měla poklesnout pod šest procent, a tak firmy budou nuceny zaměstnance přetahovat. Mnozí ekonomové proto předpovídají růst inflace. Vidí to tak, že s růstem mezd budou moct lidé více utrácet, což ve výsledku zvýší ceny napříč ekonomikou. Míra nezaměstnanosti klesne, zatímco míra inflace vzroste. Ekonomové dokonce mají pro vztah nepřímé úměry mezi mírou nezaměstnanosti a tempem inflace pojmenování: „Phillipsova křivka“.
Problém je v tom, že empirická data existenci této křivky příliš nepotvrzují. V každé ekonomice se totiž vyskytují další vlivy, jež poměrně často vedou k tomu, že míra nezaměstnanosti se snižuje ruku v ruce s obecným poklesem cen, nebo naopak k tomu, že počet lidí bez práce stoupá a ceny rovněž. Navzdory tomu, že Phillipsova křivka není empiricky doložena, vychází z ní základní modely, které k ekonomickému prognózování centrální banky standardně používají.
Zatímco data neprokazují vztah mezi nezaměstnaností a inflací, dokládají vazbu docela jinou. A to platný vztah přímé úměry mezi inflací a nominální úrokovou sazbou. Tou sazbou, již nastavují centrální bankéři. Proč přímá úměra? Představte si, že známému půjčíte sto tisíc korun. S tím, že vám je do roka má vrátit. Když bude inflace během toho roku plus minus na nule, zřejmě se spokojíte s tím, že vám po dvanácti měsících vrátí zase sto tisíc. Co když ale ceny vzrostou o deset procent? Pak vám známý po roce vrátí reál ně jen devadesát tisíc. Pokud tedy půjčení prozíravě nepodmíníte třeba právě desetiprocentním úročením. Pak budete i přes onu desetiprocentní inflaci po roce zase „na svém“. Reálně. Nominální úroková sazba je tak vlastně pojistkou proti ztrátě kupní síly peněz. Vyšší inflace, vyšší pojistka: přímá úměra.
Data však ukazují ještě něco. Bez ohledu na to, jaká je právě míra inflace a co zrovna provádí centrální banka, reálný výnos z bezrizikových krátkodobých investičních nástrojů zůstává dlouhodobě zhruba stejný. Třeba v USA činí jedno až dvě procenta. K této hodnotě zkrátka reálné výnosy dlouhodobě „gravitují“. Když tedy americká centrální banka drží už od roku 2008 svoji klíčovou nominální sazbu na nule až 0,25 procenta, znamená to také to, že se inflace nemůže zvýšit, jak banka zamýšlí. Nominální sazba – ona pojistka proti ztrátě kupní síly – je totiž součtem míry inflace a reálného výnosu (takzvaný Fisherův vztah). Jestliže ovšem reálný výnos gravituje k 1 až 2 procentům, jednoduchou aritmetikou zjistíme, že míra inflace zase při dané sazbě (0 až 0,25 procenta) musí „gravitovat“ do záporného, deflačního pásma. Jinými slovy, dlouhodobě extrémně snížené sazby nevedou k růstu inflace, ale naopak k jejímu setrvání na velmi nízkých úrovních.
Ekonomové, kteří výše uvedené hájí, se označují za takzvané „neofisherovce“ a zatím jsou v menšině. V posledních letech ale získávají na věhlasu. Jsou ovšem také terčem odsudků svých kolegů. Pokud by se totiž definitivně ukázalo, že mají pravdu, centrální bankéři po celém světě, i u nás, by museli přiznat, že se dopouštějí fatálního omylu – že se snaží ekonomiku stimulovat úplně jinak, než by měli. Místo aby sazby už dávno zvýšili, drží je paličatě stále při nule – a ještě k tomu, jako třeba u nás, znehodnocují měnu.
I v Česku vidíme, že navzdory oslabení koruny v roce 2013 je inflace stále hluboko pod cílem ČNB.
O autorovi| LUKÁŠ KOVANDA, hlavní ekonom finanční skupiny Roklen
