V Česku přibývá firem, jejichž hlavním cílem není zisk S jistou dávkou nadsázky by se dalo říct, že za to může Krteček. Barbora Vignerová s Janou Řehořkovou proti němu sice nic nemají, nelíbilo se jim ale, že je výběr hraček na českém trhu tak omezený. Spolužačky z vysoké školy se proto během svých souběžných mateřských dovolených spojily a spustily e-shop Hračkotéka, kde nabízely produkty dovážené ze zahraničí. Na rozdíl od „klasických" podnikatelů jim nešlo primárně o zisk. Do byznysu zapojily zdravotně handicapované lidi.
Internetový obchod se v roce 2013 rozšířil o kamennou prodejnu a dnes nabízí na atraktivním místě v centru Prahy hračky ze dřeva i kartonu, hry, skládačky, puzzle, tvořivé sety i knížky. „Hračky mají být tvořivé. Nenajdete tu třeba nic, co by samo hrálo,“ popisuje Vignerová. Přibylo i zaměstnanců OE nejčastěji s dětskou mozkovou obrnou nebo po úrazech mozku.
Dnes podnik, který dvojice majitelek sama označuje jako sociální firmu, zaměstnává sedm lidí s handicapem. A byznys jim funguje, i když o žádné závratné zisky nejde. „Když jsme před třemi lety začínaly, tak mi přišlo, že jsme se nevědomky připojily k velkému trendu vznikajících sociálních podniků. Byl to v té době velký boom,“ popisuje spolumajitelka.
ÚKLID A ZAHRADA
Růst sociálních podniků potvrzují i čísla. Na konci loňského roku zaznamenalo oborové sdružení P3 OE People, Planet, Profit OE přes dvě stovky takových firem. O dva roky dříve jich přitom bylo zhruba sto padesát. Reálně jich ale existuje ještě více. Ne všechny podniky se totiž k platformě připojují. A některé principy sociálního podnikání dodržují, aniž by se hlásily k jakékoli „nálepce“.
České právo zatím sociální podnik nezná, firmy ale většinou splňují několik principů.
Vedle ekonomického jim jde i o společensky prospěšný cíl. Zaměstnávají lidi, kteří jsou na trhu práce znevýhodněni, a minimálně polovinu zisku investují do rozvoje nebo společensky prospěšného cíle. V Česku podnikají hlavně v úklidových pracích a zahradnických službách. Nejčastěji zaměstnávají zdravotně postižené, na druhém místě jsou dlouhodobě nezaměstnaní.
Do sociálního podnikání se v České republice pouštějí dva typy lidí OE buď ti z neziskového sektoru, pro které je to způsob, jak zaměstnat klienty a vytvořit alespoň malý zisk. Z druhého směru pak přicházejí podnikatelé, kteří touží po změně nebo mají ve svém okolí někoho těžce zaměstnatelného. Průměrný roční obrat sociálních podniků se vloni pohyboval kolem 4,5 milionu korun. Zhruba polovina podle sdružení P3 byla v černých číslech, druhá polovina ne. Do zisků ale podniky započítávaly i evropské dotace, což údaj zkresluje.
SOSÁNÍ FONDŮ
Nesoběstačnost a „sosání“ fondů jsou přitom hlavní výtky, které na sociální firmy v Česku míří. Podle předsedy Asociace malých a středních podniků a živnostníků ČR Karla Havlíčka si některé firmy jen vytvoří značku sociální podnik, čerpají dotace a nepřežijí bez nich ani pětiletku. „Pokud postavíme něco jen na grantech nebo podpoře, dříve či později se subjekt začne chovat nezdravě a dokáže například ve vlastních nákladech utopit nemalou část grantů,“ míní Havlíček. A možné zneužívání evropských dotací uznává i ředitelka sdružení P3 Petra Francová: „Připouštím, že část lidí do toho jde s tímto cílem. To se nedá eliminovat.“
O životaschopnost sociálních podniků se zajímá i ministerstvo práce a sociálních věcí (MPSV). Data zatím zpracovává, a uvádí tak pouze hrubé odhady. „V tuto chvíli můžeme odhadovat, že po skončení projektu, to je po skončení dotace, funguje zhruba 70 procent sociálních podniků,“ říká mluvčí resortu Petr Sulek. V posledním grantovém období podpořilo MPSV přes 120 sociálních podniků. „Zneužívání dotací v této oblasti nebylo vůbec častým problémem. Konkrétně například policie řešila pouze dva případy,“ uvedl Sulek.
ČESKÝ CÍL?
TISÍCE SOCIÁLNÍCH PODNIKŮ
Čeští ministři by si přitom představovali ještě větší rozvoj sociálního podnikání. V celé Evropské unii zaměstnávají sociální podniky 14,5 milionu lidí, tedy 6,5 procenta ekonomicky aktivního obyvatelstva. Například Velká Británie hlásí 70 tisíc takových firem, v nichž pracuje zhruba milion lidí. Do státního rozpočtu přispívají 18,5 miliardy liber ročně. A tisíce sociálních podniků by měly fungovat i v Česku. Počítá s tím alespoň věcný záměr zákona o sociálním podnikání, který nedávno dokončil ministr pro lidská práva Jiří Dienstbier (ČSSD) společně s ministerstvem práce a sociálních věcí a resortem průmyslu a obchodu. Norma má definovat, co to sociální podnik vůbec je.
„Jasná definice bude nutná, protože na sociální podniky se budou vázat i určité benefity,“ vysvětluje náměstkyně pro řízení Sekce pro lidská práva Martina Štěpánková.
Mezi ně by podle návrhu mohlo patřit daňové zvýhodnění, snazší získání veřejných zakázek nebo proplacení mentorů. A výhody pro stát? Resorty si od sociálního podnikání slibují zvýšení zaměstnanosti třeba v chudých pohraničních regionech a snížení výdajů na sociální dávky. O status sociálního podniku by přitom firmy musely aktivně požádat.
Podle průzkumu sdružení P3 si většina z nich OE zhruba 80 procent OE myslí, že by měl zákon o sociálním podnikání existovat. A to i kvůli tomu, aby se trh pročistil od podniků, které označení zneužívají.
Majitelky Hračkotéky navrhovaný zákon vítají. „Podporu například ve formě daňových úlev bychom uvítaly. Sociální podnikání nemůže stát jen na dobrém byznys plánu.
Je to spojování dvou dost neobvyklých oblastí. Dnes o tom nemá nikdo moc dobré znalosti,“ říká Vignerová. Firma má přitom velké plány. Chystá vydání knihy a do budoucna by chtěla vybudovat i dřevařskou dílnu. l *
V celé Evropské unii zaměstnávají sociální podniky 14,5 milionu lidí, tedy 6,5 procenta ekonomicky aktivního obyvatelstva.
O autorovi| Markéta ŽiŽková, zizkova@mf.cz
