PATNÁCT LET PODNIKÁNÍ V ČESKU Česká ekonomika prošla v uplynulých patnácti letech obrovskými změnami. Centrálně plánované hospodářství se muselo transformovat na tržní. Nastartování hlavního motoru - svobodného podnikání -se neobešlo bez chyb a finančních ztrát.
PATNÁCT LET PODNIKÁNÍ V ČESKU Česká ekonomika prošla v uplynulých patnácti letech obrovskými změnami. Centrálně plánované hospodářství se muselo transformovat na tržní. Nastartování hlavního motoru - svobodného podnikání -se neobešlo bez chyb a finančních ztrát. Nicméně desítky tisíc soukromníků dokazují, že podnikání v Česku zapustilo hluboké kořeny a dnes už si bez něj nelze hospodářský život představit.
Na konci roku 1989 existovala v Československu jen masa státních zaměstnanců. Plus tisíce podniků, které patřily všem a nikomu. Bylo nutné vytvořit prostor pro podnikání, ale nikdo neměl na privatizaci ekonomiky recept.
„Všichni jsme byli účastníky experimentu na nás samotných. Vzhledem k tomu, že neexistovala ekonomická teorie ani zkušenosti, o které by se šlo opřít, neskončila transformace podle mě špatně. Ačkoli ji můžeme v mnoha ohledech kritizovat,“ shrnuje názor většiny odborníků analytik Volksbank Vladimír Pikora.
MALÁ PRIVATIZACE: VELKÁ PŘÍLEŽITOST
Prvním, byť nepřímým krokem k tržní ekonomice byla deregulace cen. I když dodnes zůstala nekompletní a vlastně nedokončená, pokud se podíváme na nájemné. Mezi obyvateli bylo uvolnění cen samozřejmě nepopulární, ale pro ekonomiku nanejvýš potřebné. Proto tento krok odborníci hodnotí pozitivně. „Jako v jediné z postsocialistických států u nás nedošlo k roztočení inflační spirály,“ říká ekonom společnosti Atlantik FT Petr Sklenář.
Přímým impulsem pro rozvoj podnikání byla v roce 1991 malá privatizace. Prostřednictvím dražeb, kterých se mohl účastnit doslova každý, přešly do soukromého vlastnictví stovky a tisíce obchodů, restaurací, opraven i menších výrobních podniků. Právě tehdy se například zrodilo pivo značky Bernard. O humpolecký pivovar byl zájem, cena se z necelých deseti milionů vyšplhala na pětinásobek. Vítězové dražby - Stanislav Bernard a jeho společníci - ovšem vzápětí narazili na problém, který spolu s nimi řešili všichni začínající podnikatelé: sehnat úvěr bylo obtížné. „Nám se to podařilo těsně před vypršením měsíční lhůty pro zaplacení,“ vzpomíná dnes Bernard. Banky totiž byly ještě „socialistické“ a začínajícím podnikatelům půjčovat prostě neuměly. Někde nebylo možné na úvěr dosáhnout, jinde to zase šlo až neuvěřitelně snadno.
KUPONOVKA A ZAHRANIČNÍ INVESTOŘI
Po malé privatizaci přišly na řadu daně - reforma celé soustavy byla provedena v letech 1991 až 1993. „Byly výrazně sníženy sazby přímých daní a zavedeno DPH. Naopak došlo k odstranění neuvěřitelně komplikované a nepřehledné daně z obratu. Vznikl tak standardní daňový systém, v zásadě srovnatelný se západní Evropou,“ konstatuje ekonom Petr Zahradník.
Dalším velkým krokem byla kupónová privatizace. Proběhla v letech 1992-1994, tedy víceméně souběžně s daňovou reformou. Tady přišla řada na velké státní kolosy - prodány byly podniky s celkovým základním jměním ve výši 679 miliard korun. Za investiční kupony je mohl získat prakticky každý občan. Celý projekt měl ve veřejnosti velký ohlas: druhé vlny kuponové privatizace (po odtržení Slovenska) se v samostatné České republice účastnilo více než šest milionů DIKů, což byla zkratka pro držitele investičních kuponů.
Původní záměr privatizace - tedy rovnoměrné rozdělení státního majetku mezi všechny občany -ale pozměnily dravé investiční fondy. Do první vlny jich šlo zhruba 260, do druhé dokonce víc než 350. Pohltily dvě třetiny všech investičních bodů. Některé z těchto subjektů jsou dodnes symbolem majetkových podvodů, zejména Harvardské investiční fondy Viktora Koženého. „Investiční fondy sehrály medvědí službu. Vrhly na transformační proces nesmazatelný stín a mnoho lidí dnes kvůli nim celou transformaci zatracuje. Byla škoda, že nevznikly pouze podílové fondy, tak jak je známe dnes. Mnoha lidem by potom nezbyly jen oči pro pláč,“ míní Pikora.
Vedle této dominantní formy privatizace se také velké podniky prodávaly přímo vybraným investorům, jako třeba automobilka Škoda německému Volkswagenu v roce 1991. Investoři ze zahraničí ale postupně díky skupování akcií pronikali i do menších podniků. Přinášeli to, co českým podnikatelům chybělo - kapitál. Internacionalizace ekonomiky ostatně pokračuje dodnes. Jako příklad může opět posloužit pivovar Bernard. „Byl v krizi, v ostrém konkurenčním boji ztrácel zákazníky a my jsme potřebovali peníze na rozvoj,“ vysvětluje Stanislav Bernard, proč v roce 2002 on a jeho partner prodali poloviční podíl ve svém podniku belgické firmě Duvel Moorgat.
KONEC POREVOLUČNÍ EUFORIE
V polovině devadesátých let se zdála česká ekonomika v dobré kondici. Rozjezd podnikání se podařil, hrubý domácí produkt vzrostl ještě v roce 1996 o 4,2 procenta, inflace klesala a nezaměstnanost se držela kolem úrovně pouhých tří procent. Pod povrchem ale bylo zaděláno na problémy. Podrobnější pohled na strukturu hrubého domácího produktu totiž varoval - ekonomiku táhla převážně spotřeba. Česko rozsáhle dováželo zboží, vývoz výrobků s přidanou hodnotou naopak zaostával. Vypadalo to tedy, jako by v zemi žilo jen deset milionů spotřebitelů. Brzy se to projevilo na hospodářském růstu: v roce 1997 šel do minusu o 0,7 procenta.
Tehdejší premiér Václav Klaus reagoval na nepříznivý vývoj několika balíčky ekonomicky úsporných opatření. Ty ale přišly pozdě a nemohly změnit hospodářský útlum v krátkém čase. Země se tak z ekonomické recese dostávala ještě další dva roky. „Roky 1997 až 1999 byly zřejmě nejhorším obdobím vývoje české ekonomiky po roce 1989. Poklesl kurz koruny, narostly úrokové sazby, přišla politická krize,“ vypočítává Petr Zahradník.
Politické i ekonomické problémy vyústily v pád Klausovy vlády a rozpad ODS, respektive odtržení části jejich členů, kteří vytvořili novou politickou stranu - Unii Svobody. Vznikla úřednická vláda Josefa Tošovského, která dovedla zemi k předčasným volbám v roce 1998. Protože Tošovského vláda nebyla politická, mohla sáhnout i k nepopulárním opatřením a připravila tak půdu pro budoucí konjunkturu ekonomiky.
K OŽIVENÍ ZATROUBILI CIZINCI
S rokem 1998 přišel čas sociální demokracie, která přesvědčivě vyhrála volby a na dlouhou dobu se stala rozhodující politickou silou v zemi. Pro ekonomiku a podnikání znamenala posílení role státu a mnohdy nárůst administrativy. Ale také masivní podporu zahraničních investorů. „Právě zavedení systému pobídek pro přímé zahraniční investice v roce 1999 se rozhodujícím způsobem podílelo na oživení české ekonomiky po letech útlumu a zapůsobilo jako signální efekt i pro další investory,“ domnívá se Zahradník. Pobídky ovšem zhusta kritizovali domácí podnikatelé, kteří se v tomto systému cítili (a dodnes cítí) oproti cizincům znevýhodněni.
Sociálnědemokratická vláda také - trochu paradoxně -dokončila privatizaci bankovního sektoru. To na jedné straně eliminovalo nebezpečí dalších krachů (jejich vrcholem byl pád IPB v roce 2000, po které zbyla „díra“ ve výši 130 miliard korun), na druhé pak výrazné rozšiřování bankovních služeb. Konkurence tažená novými zahraničními vlastníky začala fungovat a v bankách si uvědomili, že podnikatelé jsou perspektivními zákazníky - a ti si dnes mohou už opravdu vybírat. Tím spíše, že úrokové sazby se z dvouciferných čísel dostaly na historická minima. Podnikatelské úvěry se tak staly levnější. ČNB úroky snižovala také proto, že kurz koruny v novém století stále sílil, což přineslo a přináší jisté potíže. Firmy poznaly, že - již od dob revoluce vytoužená -silná měna není jen výhodou. „Tři koruny za marku byly velmi líbivé, ale nereálné. Až po mnoha letech lidé pochopili, že silná měna není vždy výhrou. Když dnes koruna posílí na dlouhodobá maxima, tak hned exportéři křičí, že je třeba s tím něco udělat,“ konstatuje Pikora.
A NAKONEC DO EVROPSKÉ UNIE
Zatím posledním velkým mezníkem v historii podnikání v Česku je loňský vstup do Evropské unie. Měl a má své výhody i zápory. Zejména pro menší podnikatele jsou problémem nové normy, které má Unie téměř na všechno: hygienické, bezpečnostní a další předpisy se všeobecně zpřísnily, což leckde představovalo investice, jinde dokonce zánik. Třeba v případě cestovních kanceláří, které neměly na zaplacení povinného pojištění. Poslední výsledky zahraničního obchodu ovšem naznačují, že otevření unijních dveří ekonomice prospívá a není možná daleko doba, kdy se z obchodního deficitu stane přebytek.
Z hlediska podnikatelů, hlavně těch menších, má ovšem současný stav k ideálu daleko. Co je tíží nejvíce? Není toho málo: vysoké daně a odvody, všeobecně špatná vymahatelnost práva a s tím spojená slabá ochrana věřitelů. V neposlední řadě i nedokonale fungující státní správa, která soukromníky zatěžuje řadou byrokratických zákonů a nařízení. Jako poslední příklad budiž povinné vydávání účtenek při drobném prodeji zboží nad padesát korun.
Ani „veřejný“ obraz podnikatelů není bez poskvrny: ještě stále mnoho občanů podnikatele podezřívá z bezpracných příjmů, pokud je nemá přímo za podvodníky. Čísla jsou ale jasná. V roce 1990 se malé a střední podniky (do 250 zaměstnanců a s obratem do 1,5 miliardy korun) podílely na tvorbě HDP víceméně nulou, loni, po patnácti letech, už jejich podíl činil 38 procent.
CO SE POVEDLO
* Malá privatizace - Fakticky znamenala masivní rozjezd podnikání. Šanci podnikat dostali všichni a většina provozoven prodaných ve veřejných dražbách rozkvetla.
* Přilákání investorů - Díky investičním pobídkám, strategické poloze a levné pracovní síle proudí do České republiky velké množství zahraničních investic. Podle kritiků jsou ale státní pobídky příliš velkorysé.
* Kurz koruny - Kdysi podhodnocená česká měna díky přílivu zahraničních investic a výkonnosti českého hospodářství dlouhodobě zpevňuje. Na finančních trzích je po ní poptávka. Silná koruna ale komplikuje život vývozcům.
* Nezávislost ČNB - I přes opakované snahy některých představitelů ODS i ČSSD si centrální banka uhájila relativní nezávislost na politice a funguje jako pevný bod bankovního systému. Krachy bank v devadesátých letech jsou spíše než ČNB připisovány na vrub špatným bankovním zákonům.
* Vstup do EU - Administrativně i legislativně náročný krok zvládlo Česko dobře. V relativně krátkém období splnilo náročná ekonomická i právní kritéria.
CO SE NEPOVEDLO
* Kuponová privatizace - Původní smysl kuponové privatizace, totiž spravedlivé rozdělení národního majetku občanům, nebyl zcela naplněn. Většina akcií skončila v rukou investičních fondů a privatizace se navíc stala první velkou příležitostí pro tuneláře.
* Tvorba bankovního sektoru - Většina bank, kterým byla po revoluci udělena licence, zkrachovala. Vrcholem byl pád IPB, která měla tři miliony klientů. Za zkrachovalými bankovními domy zůstal obrovský dluh, který se odhaduje celkově na 300 miliard korun.
* Prevence hospodářské kriminality - Zejména v prvních letech po revoluci byly ekonomické změny rychlejší než změny zákonů. To se stalo příležitostí pro rozsáhlou hospodářskou kriminalitu. Privatizační podvody nebo tunelování bývalých státních podniků v očích mnoha lidí zdiskreditovalo celou transformaci.
* Reforma veřejných financí - Nezbytnou reformu odkládá již několikátá vláda po sobě. Promítá se to mimo jiné i do velkého deficitu veřejných financí.
CESTA K TRŽNÍ EKONOMICE
- 1988 - komunistický režim povoluje drobné podnikání v oblasti služeb
- 1989 - sametová revoluce
- 1990
- první zákon o podnikání
- deregulace cen
- postupné uvolňování a devalvace kurzu koruny
- 1991 - malá privatizace
- 1992
- živnostenský zákon
- start kuponové privatizace
- 1993 - nová daňová soustava podle tržních standardů, zcela byla zrušena daň z obratu - provoz zahajuje Burza cenných papírů
- 1994 - konec druhé vlny kuponové privatizace
- 1995
- nový devizový zákon
- začínají krachovat malé banky a investiční fondy
- 1996
- novely Obchodního zákoníku, zemědělského zákona a celního zákona,
- start stabilizačního programu pro malé a střední podniky
- 1997
- vláda provádí rozpočtové škrty (tzv. úsporné balíčky)
- pád Klausovy vlády
- krachují cestovní kanceláře
- povodně na Moravě
- bankovní zákon, který mj. poprvé zakotvuje odškodnění klientů
- zákon o konkurzu a vyrovnání
- 1998
- začínají jednání o vstupu ČR do EU
- zvýšení základní sazby DPH z pěti na 22 %
- zákon o veřejných zakázkách
- zvýšení cen plynu a elektrické energie o 27 a 24 %
- 1999
- poprvé stanoven kurz koruny k euru
- daňová novela, daň z příjmů právnických osob snížena z 35 na 31 %
- takzvaný protipirátský softwarový zákon
- 2000
- zasedání MMF v Praze
- kurz koruny začíná posilovat
- 2001
- zákon o ochraně hospodářské soutěže
- zákon o vodách
- krachují kampeličky (družstevní záložny)
- 2002
- zahájena výstavba nové automobilky TPCA v Kolíně
- zahraniční investice v Česku dosahují rekordní výše 8,4 miliardy dolarů
- provoz zahajuje úvěrový registr
- 2003
- Česko prohrává arbitráž se společností CME a vyplácí jí 10 miliard korun
- záplavy v Čechách
- končí platnost desetníků a dvacetníků
- v referendu o vstupu do EU hlasuje 77 % účastníků „pro“
- 2004
- Česko se spolu s dalšími devíti zeměmi stává členem EU
- základní sazba DPH klesla na 19 %
- nové zákony o zaměstnanosti, o zemědělství, novela živnostenského zákona
MÍRA NEZAMĚSTNANOSTI
(v procentech)
1990 | 0,73 |
1991 | 4,13 |
1992 | 2,57 |
1993 | 2,95 |
1994 | 3,29 |
1995 | 2,99 |
1996 | 3,08 |
1997 | 4,28 |
1998 | 6,04 |
1999 | 8,54 |
2000 | 9,02 |
2001 | 8,54 |
2002 | 9,15 |
2003 | 9,90 |
2004 | 10,24 |
Pramen: ČSÚ
MÍRA INFLACE (v procentech)
1990 | 9,7 |
1991 | 56,6 |
1992 | 11,1 |
1993 | 20,8 |
1994 | 10,0 |
1995 | 9,1 |
1996 | 8,8 |
1997 | 8,5 |
1998 | 10,7 |
1999 | 2,1 |
2000 | 3,9 |
2001 | 4,7 |
2002 | 1,8 |
2003 | 0,1 |
2004 | 2,8 |
Pramen: ČNB