Fotografickou lahůdku připravilo Uměleckoprůmyslové muzeum. Výstavou zhruba sto padesáti fotografií Františka Drtikola z doby mezi světovými válkami se tak po výstavě jeho obrazů a grafik a přehlídce jeho rané tvorby, které se konaly v minulých letech, konečně dočkali i milovníci „klasického“ Drtikola.
„Snažil jsem se vyjadřovat souhru geometrických tvarů a lidského těla. Snad jsem se tehdy zadíval do tajrovského osvobozeného divadla, a snad i do kubismu… Chtěl jsem také fotografováním aktů převést fotografickou skutečnost do básnivosti. Mnozí o mých aktech říkali, že jsou surrealistické. Myslím, že mi křivdili. Neusiloval jsem o čáku fotografického outsiderství,“ zhodnotil svou tvorbu v roce 1955 František Drtikol. Tehdy už téměř dvacet let nefotografoval.
Když v lednu 1961 ve věku nedožitých 78 let zemřel, vzpomínali jej jeho žáci spíše jako buddhistického svatého muže. Uměleckoprůmyslové muzeum, jemuž za války věnoval svůj fotografický archiv, tehdy uvažovalo o likvidaci sbírky, neboť byla hodnocena jako bezcenná a nesouvisející se zaměřením muzea. Znovuobjevování Drtikolova díla odstartovala až výstava, kterou v roce 1972 připravila Anna Fárová.
Na rozdíl od většiny fotografů své generace měl František Drtikol za sebou nejen odborné školení, ale také studia na specializované umělecké škole v Mnichově. Bavorská metropole byla na počátku 20. století jedním z center secese a nálady a motivy charakteristické pro secesní symbolismus nejdeme nejen v Drtikolově rané tvorbě, ale namnoze i ve vrcholných dílech z 20. a 30. let.
Příznačné například je, že v souvislosti s jednou z Drtikolových nejslavnějších fotografií, Vlnou z roku 1925, bývá často citován text, který si do deníku zapsal již v prosinci 1914: „Život je jak vlnovka! Kde vrcholy znázorňují štěstí, radost, prohlubně neštěstí, smutek. (…) A právě to věčné střídání radosti s žalem, to stálé vyrovnávání sil, to právě činí život tak interesantním, že člověk by přestal být člověkem, kdyby nesměl bojovati, své síly měřiti s jinými. - Je-li na jedné straně světlo, musí být na druhé straně stín. - A čím silnější stín, tím více světlo vynikne.“
Ze vzpomínky citované v úvodu je patrný Drtikolův rozporuplný vztah k umělecké avantgardě. Její představitelé se mnohdy vymezovali vůči tradičnímu pojetí umění a zdůrazňovali, že pravým uměním má být samotný život. Pro Drtikola byly podobné teze zcela nepřijatelné.
„Je směšné říkat, že foto není umění. Zajisté to není umění fotografie, jak se teď fotografuje - jako nejsou uměním mnohé výrobky malířské a sochařské. Přece se nemůže nazvat uměním nějaká fotomontáž nebo to, jestli nějakou věc fotografuji z ptačí či žabí perspektivy. To je jen honba za senzací, honba za každou cenu přijít s něčím novým. (…) Umění je něco mnohem, mnohem hlubšího, něco, co vyvěrá z nitra duše, kde vše se dotýká přímo Boha,“ napsal Drtikol v nepřímé polemice s Jaromírem Funkem.
Způsob práce se světlem a stínem či komponování fotografií do abstraktních geometrických obrazů Drtikola naopak fotografické avantgardě přibližuje. Některé jeho snímky z druhé poloviny 20. let mají blízko právě k Funkeho fotografiím nebo k tvorbě Jaroslava Rösslera.
Na začátku 30. let začal Drtikol stále častěji místo živých modelů používat drobné figurky vyříznuté z kartonu nebo překližky. Věřil, že s jejich pomocí je schopen ztvárnit své vize mnohem přesněji a výstižněji. O pár let později se rozhodl odejít do ústraní a plně se věnovat józe, meditacím a studiu duchovní literatury. Fotografický ateliér a veškeré vybavení prodal nebo rozdal a napříště se věnoval již jen malbě.
Zvláštní to konec jednoho z největších fotografů. Svým způsobem však zcela v logice Drtikolova uměleckého života. Nebylo pro něj nikdy důležité, jak a jakými prostředky je věc sdělována, ale jen a jen, co je sdělováno. V určitý moment zkrátka přestalo být důležité sdělovat cokoliv dalšího.
František Drtikol: Fotografie z let 1918 – 1935
Uměleckoprůmyslové muzeum, 17. listopadu 2, Praha 1
do 6. června, otevřeno denně kromě pondělí 10-18 hod.
vstupné: 60 Kč, snížené 30 Kč
(Následující reprodukci naleznete v tištěném vydání magazínu E8.)
Pohyb (1929)
Drtikolovy akty byly na svou dobu velice odvážné a ne vždy byly přijímány s pochopením. V roce 1929 například americké úřady zabavily několik snímků, kterými Drtikol obeslal fotografickou výstavu v Seattlu, kvůli tomu, že na fotografiích nebyly vyretušovány chloupky. „Dovoz takovéhoto druhu snímků do této země je zakázán zákonem. Není je tedy možno vrátit odesilateli mezinárodní poštou, ale musejí být roztrhány ve jménu zákona. Je to nešťastný konflikt mezi uměním a právem, ale zákon je zákon a my nemáme důvod protestovat proti úředníkům,“ sdělili Drtikolovi organizátoři výstavy.
