Příklady ve světě ukazují, že ČR by neměla spoléhat na dovoz elektřiny
Za jarního počasí slavilo Československo Silvestra 1978, do novoročního rána se však probouzelo ve dvacetistupňovém mrazu. Všechny pásové dopravníky v severočeských a sokolovských uhelných lomech zamrzly a tepelným elektrárnám docházelo palivo. Příděl proudu stačil sotva na chod domácností, podniky se zastavovaly a totální tma byla jen otázkou dní, ne-li hodin. Horníci a vojáci nepřetržitě rozbíjeli zmrzlé palivo, aby se dostalo ke kotlům elektráren. Nakonec přírodu přece jen přemohli a odvrátili situaci, pro niž se o čtvrtstoletí později vžil název blackout.
Případy v Americe.
V podobné situaci se na konci minulého tisíciletí ocitl nejlidnatější americký stát Kalifornie. I tam se vypínalo, protože elektrárny nestačily požadavkům spotřebitelů a sousední státy odmítly proud prodávat. Proč? Protože nebyl! Selhal systém volného trhu kombinovaný s kalifornským způsobem regulace výroby a rozvodu elektřiny: nestavěly se nové zdroje s odůvodněním, že je to drahé a že je lepší nakoupit elektřinu odjinud.
Američanům to asi nestačilo. „Krátce po čtvrté odpolední se naše souprava zastavila v tunelu a vše se ponořilo do tmy. Nervozita a hysterie s každou minutou stoupaly. Ven nás vyvedli po šílených dvou hodinách,“ popsala na internetu odpoledne 14. srpna 2003 v newyorském metru Amy Langfieldová. Ona, desetitisíce jejích spolucestujících a ani téměř 50 miliónů obyvatel osmi států amerického severovýchodu a kanadské provincie Ontario netušily, že další čtyři dny budou muset přečkat pětatřicetistupňová vedra bez proudu, tedy bez klimatizace, ledniček, vody a dalších civilizačních vymožeností. Americké ministerstvo energetiky odhadlo ztráty na deset miliard dolarů, tedy na čtvrtinu českého státního rozpočtu.
Itálie a Německo.
O pouhý měsíc později zhasla Itálie, po odstoupení od jaderné energetiky (bez náhrady jinými zdroji) jeden z největších dovozců elektřiny v Evropě. V neděli 28. září 2003 ve tři hodiny ráno vypadla první přenosová trasa a postupně se vypínaly další. Až osmnáct hodin si obyvatelé Apeninského poloostrova ověřovali, co znamená být bez proudu.
„Česko na prahu black-outu“ hlásali na jaře 2006 titulky novin a rozhlasoví a televizní moderátoři. Že se něco děje, jsme naštěstí poznali jen ze zpráv; manažeři firem však horečnatě hledali způsoby, jak omezit ztráty v důsledku odpojování provozů od zdrojů elektřiny. Zato Německo na podzim toho roku black-out opravdu zažilo. Škoda jen že netrval déle, posteskl si anonymně vysoce postavený činitel jedné elektrárenské společnosti. Lidé by pochopili, že elektřina také být nemusí.
Nás se to netýká?
Vážná varování se u nás téměř třicet let od mrazivého novoročního rána a přes zkušenosti nejen německých sousedů, ale i nejvyspělejší ekonomiky světa stále berou na lehkou váhu. Máme přece přebytek a nevěřím, že by se za pět let vyčerpal, spoléhá na vyšší moc místopředseda vlády Martin Bursík. Raději šetřeme energií a nové zdroje nebudeme potřebovat, dodávají on a jeho zelení přátelé. Úspory 40 procent energie na jednotku HDP, s nimiž do roku 2020 počítá současný vládní program, znamenají, že při současném tempu hospodářského růstu se výkon ekonomiky zdvojnásobí. Tedy i přes úspory budeme potřebovat navíc 20 procent současné spotřeby elektřiny. Do roku 2020 se jen kapacity společnosti ČEZ kvůli nedostatku těžitelného uhlí zmenší řádově o tisíc megawattů, což představuje většinu dnešního přebytku. Než zaberou ona dosud blíže nespecifikovaná, nepochybně však finančně nákladná a technologicky a časově náročná opatření, lze očekávat stálý růst tuzemské spotřeby elektřiny. To znamená, že současný čistý export elektrické energie, který od spuštění Temelína trvale klesá, ustane. Bude-li v roce 2010 nebo 2011 nutné počítat s jejím dovozem, není otázka až tak zásadní. Spíše by nás mělo zajímat, zda bude odkud dovážet - a hlavně za kolik.
Rakousko a my.
Rakousko ještě v roce 2000 vyváželo více elektřiny, než dováželo. Jeho domácí spotřeba však každoročně roste o dvě miliardy kilowatthodin a budování větrníků - jiné zdroje se nestavěly - na její pokrytí nestačí. Z exportéra elektřiny se rázem stal její velký dovozce a ze statistik regulačního úřadu E-control vyplývá, že už loni si Rakušané fakticky „propachtovali“ produkci jednoho temelínského bloku.
Dovezeme, říkali si velmi dlouho naši jižní sousedé. A totéž se říká i u nás. Snad je to i správné z ekologického hlediska - energetika přece zatěžuje životní prostředí. Tak proč nepostupovat stejně?
Proč ne, ale od koho ji dovezeme? Z polských elektráren, jež dosud všechny nejsou odsířené? Nebo odjinud? Jenže naši sousedé už sami elektřinu dovážejí.
Elektřinu nedovážejme.
Loni na podzim zaznamenal rakouský odborný tisk bez většího ohlasu veřejnosti informaci, že v Rakousku se do konce desetiletí postaví plynové elektrárny o výkonu Temelína. Během následujících pěti let přibudou další o výkonu 2400 megawattů. Budou stát nejméně 2,3 miliardy eur, další téměř miliardu bude třeba investovat do plynovodu z jihu do Korutan. Závislost země na zahraničních dodávkách zemního plynu se po spuštění nových zdrojů zvýší o třetinu; o kolik stoupne cena pro spotřebitele, kteří si už dnes stěžují na drahotu, se raději nemluví - hlavní je, že proud bude. Nebylo by nakonec přece jen lepší nespoléhat na dovoz elektřiny a neriskovat black-out?